Prezident Miloš Zeman byl donedávna bílým psem. Hodně řečnil, urážel, provokoval. Dost často dělal ostudu. Politicky a mocensky byl ale velmi krotký a fakticky nekonal.Kdo čekal, že začne přetáčet zemi v poloprezidentský systém, bude neustále kritizovat vládu, chodit na její zasedání a snažit se ovlivňovat parlament, spletl se. Přestože se díky mandátu z přímé volby mohl cítit silný, svůj manévrovací prostor a formální i neformální pravomoci využíval podstatně méně než jeho předchůdce Václav Klaus.

Nesabotoval výměny ministrů. Nevedl přestřelky o velvyslance. Senátem mu procházela bez větší veřejné pozornosti většina nových ústavních soudců, které si vybíral spíš předseda soudu Pavel Rychetský, než prezident.

Zeman byl problém symbolický. Svým chováním a manýry důstojnost funkci hlavy státu rozhodně nedodával. Byl snadným terčem těch, kdo se považují za intelektuální elity, novinářů, aktivistů. Pohoršit se nad jeho naivní a záměrně přehnanou adorací Ruska nebo Číny, bylo podstatně snazší než kriticky rozebírat počínání těch, kdo měli skutečnou moc. Miloše Zemana to jen povzbuzovalo k dalším a dalším provokacím. Vždycky, když se mu nějaký kousek skutečně vydařil a rozjel patřičnou antizemanovskou vlnu, následovala série dalších. Zemanovy fanoušky to jen utvrzovalo v dojmu, jak pražská „elita“ nerozumí běžným lidem, které přece on Zeman hájí.

Byla to snadná příležitost popisovat, jak se tady buduje autoritativní režim, na někom, kdo žádnou skutečnou moc nevykonával. A přehlížet postupující oligarchizaci a sílící moc Andreje Babiše, která se rozrůstala symbiózou jeho funkce ministra, majitele Agrofertu a vlivných médií. Za popisováním každého dalšího výkřiku Miloše Zemana zapadalo, kde všude už na důležitých pozicích sedí věrní z Agrofertu. Jak po nástupu do vlády prudce stoupá suma, kterou Agrofert inkasuje na dotacích, a naopak klesají zaplacené daně. Jak jsou Babišovy firmy prověřované, vyšetřované nebo už dokonce obžalované ve čtyřech případech od zneužití eurofondů po veřejné zakázky.

Vše co Miloš Zeman dělal, nemělo za cíl zvýšení moci nebo skutečného ovlivňování politiky. Bylo to divadlo pro jeho voliče a podporovatele, k němuž získal v médiích prostor, jakému se jeho předchůdcům až na výjimečné chvíle nedostávalo.

Spojeni migrační krizí

Modus operandi se změnil se sílící migrační krizí, v níž Miloš Zeman i Andrej Babiš vycítili velkou politickou příležitost. A uvědomili si, že si mohou být v nadcházející sérii voleb vzájemně užiteční. Prezident v posledních týdnech poprvé od nástupu vlády Bohuslava Sobotky rozehrál skutečnou politickou hru. Její smysl je jednoduchý. Dá se shrnout hesly. Zeman prezident. Babiš premiér. Pokud možno v jednobarevné vládě, jakou má na Slovensku Robert Fico, v Maďarsku Viktor Orbán a v Polsku ji čerstvě zezadu režíruje Jaroslaw Kaczynski.

Kdyby to náhodou úplně v našem volebním systému nevyšlo, tak v nejhorším případě koalice Babiše, s jedním malým, slabým, poslušným a vděčným koaličním partnerem. Buď Starosty v čele s Petrem Gazdíkem, nebo s lidovci, ideálně vedenými ohebnou figurou jako je současný ministr zemědělství Marián Jurečka, který jde Babišovi na ruku. Zeman s Babišem se nechystají k žádnému mocenskému puči. Pěkně si počkají na volby, které by jim měly vytouženou konstelaci přinést. Základní podmínkou proto je ale oslabit sociální demokracii, aby se z Babišova ANO stala s pohodlným náskokem co nejvíc se přibližujícím složení většinové vlády nejsilnější strana. Na tomto společném projektu už zjevně Miloš Zeman s Andrejem Babišem začali pracovat. Hlavní obětí je premiér Bohuslav Sobotka.

Migrační krize k této fúzi zájmů vytvořila ideální příležitost. Drtivá většina společnosti má u nás stejně jako v převažující části zemí Evropy (donedávna s výjimkou Německa) z živelného, nekontrolovaného přílivu přistěhovalců obavy a odmítá ho. Přestože bylo hlavně poté, co se v srpnu vlna naplno rozjela, populární psát o vůči migrantům otevřeném Západu, a vystrašené až xenofobní střední a východní Evropě, realita byla jiná. Příchod přistěhovalců podle průzkumů stejně silně jako Češi, Slováci nebo Maďaři, odmítali Francouzi, Britové, Dánové nebo Nizozemci.

Miloš Zeman se v posledních letech vyznačuje velmi zmatenou směsicí názorů. Je schopný na jedné straně prohlašovat, že je přesvědčený eurofederalista, žádající čím dál hlubší evropskou integraci včetně přijetí eura, a na druhé hájit co největší suverenitu země včetně ostrahy hranic. Stejně tak se vyznává ze svého obdivu ke Švédsku a zároveň úplně přehlíží jeho vítací kulturu vůči přistěhovalcům, která zemi za poslední desítky let úplně proměnila. Pokud jde ale o migraci z muslimských zemí, vystupuje dlouhodobě a konzistentně proti. S postupující migrační vlnou svou rétoriku přitvrzoval. Vrcholu dosáhl loni 17. listopadu společným vystoupením na jednom pódium s Martinem Konvičkou z Bloku proti islámu. Pak si uvědomil, že to i s ohledem na svou klientelu přehnal a snažil se od nejdrsnějších Konvičkových výroků distancovat.

Light AB, hard MZ

Andrej Babiš si sice jako experty na zahraniční politiku najal bývalého eurokomisaře Pavla Teličku nebo novináře Jana Macháčka, kteří vždy hlásali to, co hlavní evropský proud. Když se ale migrační vlna začala valit do Evropy, Babiš bez ohledu na ně zaujal tvrdý antimigrační kurs. Dobře si uvědomoval, jaká je nálada ve společnosti. Zároveň ale také dobře věděl, kdo jsou jeho voliči. Proto mluvil nesrovnatelně kultivovaněji než Miloš Zeman. Tím udal tón postoji celé vlády. Nebýt Babiše, v sociální demokracii by se nejspíš rozbouřil mnohem silnější spor mezi aktivistickými progresivisty kolem Jiřího Dienstbiera, toužícími po stejné vítací kultuře, jakou zvolilo Německo, a zbytkem strany.

Bohuslav Sobotka si ale dobře uvědomoval, že by vstřícnost k migraci většina voličů ČSSD brala jako zradu a utekli by mu k Babišovi. Proto se neohlížel na partnery z německé sociální demokracie, s nimiž jinak hojně své postoje v evropské politice ladí, ani na křídlo kolem Dienstbiera, a prosadil k migraci velmi zdrženlivý a odtažitý postoj. Z prvního místopředsedy strany Milana Chovance se stal jestřáb, který začátkem října na radě ministrů vnitra v Bruselu spolu s Maďary, Rumuny, Slováky hlasoval jako jediný proti povinným kvótám na přerozdělování migrantů po Evropě. Jasně a srozumitelně to vysvětloval v televizi. Jeho osobní popularita stoupala a odstup sociální demokracie od vedoucích babišovců se na podzim zmenšoval. Vláda se sice na rozdíl od Slováků a Maďarů nechtěla pouštět do žalob vůči Evropské unii kvůli kvótám. Svůj vůči přistěhovalcům velmi zdrženlivý postoj ale jinak držela.

Výzva na souboj

Pak ale Bohuslav Sobotka zaútočil na Miloše Zemana kvůli jeho vystoupení 17. listopadu na Albertově po boku Konvičky. Prezident i Andrej Babiš si to vyložili jako příležitost „sejmout“ Sobotku právě na tématu migrace, kterou většina voličů nyní považuje za nejdůležitější téma.

Krátce poté se v různých médiích začíná rozjíždět série rozhovorů s Milošem Zemanem a Andrejem Babišem. Dominantním tématem je samozřejmě migrace. Pánové se začínají navzájem chválit, vyjadřovat si podporu a naznačovat spolupráci. 5. prosince chválí Andrej Babiš v Právu: „Je pravda, že prezident má občas kontroverzní výroky, ale na druhou stranu byl jedním z prvních, kdo v OSN mluvil o nutnosti bojovat proti tzv. Islámskému státu. Byl třeba kritizován za to, že jel za ruským prezidentem Putinem. A kdo teď jezdí do Moskvy? Francouzský prezident Hollande, který Putina, jenž pro něj byl předtím agresor, nyní označuje za spojence a společně podnikají nálety proti radikálům v Sýrii.“ Zaskočený reaktor si neodpustí otázku: „Co tolik chvály na Zemana? Spolu sice máte celkem dobré vztahy, ale teď mluvíte, jako byste ho málem chtěl podpořit v příští prezidentské volbě.“ A Babiš téma hned sám posune dál: „V ANO nevidím žádného kandidáta na prezidenta.“

Miloš Zeman při mnoha příležitostech chválu oplácí a zároveň s tím stupňuje útoky na Bohuslava Sobotku. Prezident i ministr financí zároveň pokračují v razantních výrocích o migraci. Stále si drží rozdělení rolí. Zeman jde za hranu, vstříc svému publiku. Babiš je věcný, razantní, ale snaží se mluvit odborně a kultivovaně. A celkem se mu to daří. Když 16. ledna poskytne Právu další rozhovor s titulkem „Uprchlíky přijímat nemůžeme“, Bohuslav Sobotka i předseda lidovců Pavel Bělobrádek ho kritizují, že nerespektuje ženevské konvence o ochraně prchajících před válkami. Babiš jim sebevědomě odpoví, že pravidla dnes nerespektují ti, kdo nechají bez registrací a dokladů dojít migranty až do Německa a spol.

Na pozici kabinetu k migraci se nic nemění. Babišovi a Zemanovi se ale společnou palbou podaří Bohuslava Sobotku tlačit do role zastánce migrace, který je slabý a nerespektuje zájmy voličů. Do toho přichází úniky premiérových mailů na extremistický server White Media. Jedna várka se věnuje právě migraci a tlaku premiérova poradce Oty Novotného na vstřícnější postoj. Sobotka na něj sice nijak nereaguje, ale už se skládá příběh o slabém předsedovi sociální demokracie pod vlivem progresivistů. White Media se ohání tím, že si vybrali k hackerskému útoku právě sociální demokraty, které označují za vstřícné k migraci. Vedle Sobotky je to třeba poslanec Jan Chvojka. Ten sice kritizuje skupinu Ortel, ale rozhodně ho není možné na rozdíl třeba od Jiřího Dienstbiera nebo Babišova ministra spravedlnosti Roberta Pelikána označit za zastánce přistěhovalců. Je to ale člověk blízký premiérovi. Lidem uvízne v hlavě obraz, jak extremisté potrestali ukradením mailů politiky vstřícné k migraci.

Bohuslav Sobotka to ještě dál přiživí, když si 1. února v rozhovoru pro týdeník Respekt postěžuje na Zemanův výrok o likvidaci politiků kalašnikovem: „Zdá se mi, že ten výrok prezidenta o zastřelení předsedy vlády jako nejlepším řešení pro ty, kdo nesouhlasí s mojí politikou, zapadá do kontextu White Media a fašistů, kteří organizovali demonstraci přímo před mým domem.“

Sociální demokraté jsou přesvědčeni, že za útokem na premiérovy maily nejsou ve skutečnosti extrémisté z White Media, ale Andrej Babiš. Ale nemají k tomu žádné důkazy.

Babišovi a Zemanovi se už podařilo dostat sociální demokraty v čele se Sobotkou tam, kde je potřebují mít. Do role aktivistů podporujících migraci. Na jedné straně stojí většina společnosti, která migraci odmítá. A její zájmy přece umí nejlépe hájit oni. Andrej Babiš a Miloš Zeman. Na druhé je arogantní pseudoelita, která kašle na zájmy většiny společnosti. A spolu s ní sociální demokracie s Bohuslavem Sobotkou. Babiš a Zeman mají i rozdělené role hodného a zlého policajta. Babiš hovoří kultivovaněji k vyšším vrstvám. Zeman dryáčničtěji k těm nižším. Když se Babišovci a Zemanovci spojí, je to pohodlná většina společnosti. Zaručuje vítězství Andreje Babiše v krajských volbách letos na podzim i ve sněmovních rok na to. Stejně tak zaručuje znovuzvolení Miloše Zemana prezidentem v lednu 2018. Ti, kdo snili, že se stanou prezidentskými kandidáty bohatého Agrofertu, mají nejspíš smůlu.

Je to společensky velmi nebezpečný pakt, protože se s ním nesmírně těžko soutěží. Vedle obrovské ekonomické a mocenské síly Babišova Agrofertu je potřeba připočíst i čínský kapitál ze společnosti CEFC, jejíž šéf je Zemanův poradce. K tomu přidejte palebnou sílu Babišových médií, která bedlivě rozebírají každý Sobotkův drobný přešlap a vytěsňují problémy svého majitele.  Zajímavým testem bude, jak se Babišovy Lidové noviny a Mladá fronta Dnes, které měly Miloše Zemana za svůj hlavní terč, budou chovat v nových mocenských poměrech.

Proti paktu Zeman – Babiš v éře, kdy je hlavním tématem migrační krize, se bude Bohuslav Sobotka velmi těžko bránit. Spojení do antibabišovské koalice s pravicí by ho v očích jeho voličů poškodilo. Andreje Babiše a Miloše Zemana spojuje to, že rozumí jen síle. Sobotka nemá šanci se ubránit, pokud ji proti svým soupeřům také nezačne používat. Síla nemusí být uřvaná ani agresivní, jak předvádí Zeman s Babišem, musí ale být jasně cítit a vidět.