Rusko a Ukrajina, respektive ozbrojený konflikt, který Rusko na Ukrajině vyvolalo, byly zásadním způsobem ovlivněny katastrofou malajsijského letadla. Teprve tato otřesná událost, de facto vražda až tří set nevinných a s konfliktem nic společného nemajících cizinců, způsobila, že se Moskva konečně ocitla pod intenzivním tlakem nejenom USA, ale i řady dalších států a snad i dosud váhající EU.

Předpokládejme, že na Rusko budou ze strany EU uvaleny další sankce, že se k nějaké formě sankcí připojí i další země, například Austrálie, a že se situace na východní Ukrajině zklidní natolik, že ve velkém přestanou umírat lidé. V ten okamžik se mnozí začnou domnívat, že je možné nastartovat proces zapomínání a normalizace, protože čas léčí. Stejně jako se Čína dokázala oklepat po masakru na náměstí Tchien-an-men, se totiž i Rusko po uplynutí nějaké doby zcela nevyhnutelně vrátí tam, kam patří, tedy kamsi do popředí světové i evropské mocenské, politické a ekonomické scény.

Obávám se, že tento nevyhnutelný proces bude díky heterogenitě EU a nejbližším prezidentským volbám v USA urychlen. Pokud jde o Evropu, je všeobecně známo, že každý z jejích států je na Rusku jinak (ne)závislý a v různé míře s ním, respektive s Putinem, (ne)kamarádí. Mnohem dříve, než k tomu dojde, bychom se – jakožto Evropané – měli velmi důkladně zamyslet nad tím, s kým máme tu čest. Jak se stalo, že jsme v Evropě opět svědky války, anexe cizích území, vlny běženců a dalších jevů, o nichž jsme se domnívali, že jsou nenávratně pohřbeny v minulosti. Zamyslet se nad tím, jakým signálům jsme nevěnovali pozornost, abychom se lépe připravili na budoucnost, neboť i v tomto případě platí, že kdo nezná svou minulost, je odsouzen k tomu prožít ji znovu.

Široký ruský konsensus

Hned na začátku je třeba uvést, že se nikam nedostaneme, pokud se budeme věnovat pouze Putinovi a rozboru jeho osobnosti, přičemž to vůbec nejhorší by bylo, kdybychom se spokojili s pozicí, že Putin je monstrum lačnící po krvi. Za patnáct let, po které se drží u moci, vytvořil vysoce centralizovaný autoritářský režim, ale i když je hybatelem všech věcí, daří se mu uvádět je do chodu jen a právě proto, že všechny jeho kroky mají širokou podporu. Je nanejvýš pravděpodobné, že kdyby v Rusku existovala svobodná média, byl by jeho dokonalý obraz i podpora výrazně nižší (zdalipak by to změnilo například infantilní obdiv Jiřího Vyvadila, který se kvůli více než 80% oblibě do Putina zamiloval způsobem, jenž je normálně snesitelný jen u náctiletých, a to jen proto, že z toho nakonec vyrostou), ale při bližším zkoumání zjistíme, že všichni výraznější političtí předáci v Rusku argumentují téměř identicky. Právě v tom, jak se pokusíme ukázat, je největší problém jak pro Rusko, tak pro Evropu.

Putin, podobně jako šéf ruských komunistů Zjuganov, fašizující „liberáldemokrat“ Žirinovskij, „geopolitik“ Dugin, spisovatel Prochanov, režisér Michalkov, zpěvák Gazmanov a stovky dalších veřejně činných lidí, udržuje svou moc a popularitu (ti ostatní jen popularitu) tím, jak zachází s minulostí. Snad žádný stát v současné Evropě není tak obsedantně posedlý svou hrdinskou minulostí jako Rusko. Veřejnému prostoru dominuje zejména ikonický obraz „pobede nad fašizmom“, jež je dodnes vnímáno jako permanentka trvale zajišťující Rusku (a jeho vůdci) VIP postavení ve světové aréně. Téměř stoprocentně to funguje směrem dovnitř, a selektivně i do ciziny (Václav Klaus stavěl barikády, viděl ty tanky, a proto ví, jak to bylo a komu je třeba být vděčný). Nejde přitom o to, že by snad podíl Sovětského svazu při vítězství nad nacismem nebyl zásadní, ale dnes už i katolická církev o své minulosti a jejích dopadech na současnost přemýšlí a diskutuje otevřeněji než Rusko. Otázkou samozřejmě zůstává, nakolik je to způsobeno tím, že papež nedisponuje dostatečným množstvím divizí…

Putinovo Rusko používá hrdinskou minulost k zoufalé snaze vzkřísit něco, co už není, a agrese vůči Ukrajině je důkazem, že tomuto cíli je ochotno obětovat téměř cokoli. Tím cílem přitom není reinkarnace Sovětského svazu, ale obnova uznání privilegovaného postavení, kterým kdysi disponoval Sovětský svaz, všemi a natrvalo. Změn, které probíhají ve světové ekonomice a politice, se Rusko bojí nesrovnatelně víc než jakákoli jiná země, protože ze všech velkých a významných zemí je Rusko nejméně flexibilní. Ve světě 21. století, kde stále stoupá význam informací, invence a inovací, je Rusko, jako bylo kdykoli předtím, kolosem s obrovskými zásobami nerostných surovin, které poprvé ve své historii používá ekonomicky racionálním způsobem, neboť je nabízí na světových trzích. To je však jediná podstatná změna, k níž došlo.

Nejlépe je to vidět na způsobu, jímž dnešní režim zachází s přílivem tvrdé měny. Místo budování moderní infrastruktury, vědeckých center, zkvalitňování zdravotnické péče a školství vidíme vznik několika málo gigantických staveb/projektů, které podobně jako kdysi velkolepá architektura Petrohradu snesou srovnání se světem, ale zbytek Ruska i nadále zůstává zoufale nerozvinutý a v jistém ohledu primitivní. Rusko, i když odvrhlo marxismus-leninismus, stále čeká na zázračnou realizaci jednoho ze zákonů dialektiky, tedy přeměnu kvantity v kvalitu. Ti, kteří pochopili, že to je marné, a jsou jich již miliony, Rusko opustili a žijí v USA, Kanadě a v Evropě. Stovky z nich denně potkáváme i u nás. Ti, kterým to vyhovuje, a jsou jich desetitisíce, žijí v Rusku v přepychu, ale své bohatství „rozumně“ investují do zahraničí, do USA, Kanady a Evropy…

Putin to všechno říkal

Je tristní, že i když všechny tyto věci jsou vidět, nechali se Rusové, což je koneckonců jejich věc, ale i zbytek světa tak dlouho klamat nablýskanou fasádou, typicky v souvislosti se ZOH v Soči. Putinův agresivní výpad proti Ukrajině pak přišel jako blesk z čistého nebe. K překvapení přitom vůbec nemuselo dojít, protože i když asi nikdo nepředpokládal zábor Krymu, tendence k takovému chování byla dávno zjevná. V jistém smyslu je paradox, že dnes jak Putinovi obdivovatelé, tak jeho kritici jednohlasně tvrdí: Čemu se divíte? Vždyť Putin většinu toho, co dělá, předtím dosti otevřeně říká.

Nejlépe je to vidět na třech veřejných projevech: prvním je tzv. „mnichovská řeč“, kterou pronesl na bezpečnostní konferenci v roce 2007, druhou tzv. „valdajská řeč“, již pronesl na jednání Valdajského diskusního klubu v roce 2013, a třetí „krymská řeč“, kterou pronesl letos v březnu u příležitosti připojení Krymu k RF.

V Mnichově Putin šokoval přítomné experty svou otevřeností, kdy v zásadě vše, co se v Evropě od rozpadu SSSR odehrálo, primárně tedy rozšíření NATO a EU, označil za špatné a Rusku nebezpečné. Ve své valdajské řeči šel ještě dál, neboť Západ označil za špatný nejenom díky jeho chování, ale díky jeho zhoubnému hodnotovému zakotvení, které se údajně vzpírá přirozenému (Božímu) řádu, a vyzvedl Rusko jako morální a hodnotovou antitezi. V tzv. řeči krymské pak dal jasně najevo, jak je se zkaženým Západem a jeho přisluhovači (kteří prý momentálně sídlí v Kyjevě) nutné jednat – silou!

Přestože ruská vojenská a teritoriální agrese proti Ukrajině představuje bezprecedentní a neomluvitelné porušení jak norem mezinárodního práva, tak pravidel civilizovaného chování, existují v zahraničí skupiny i jednotlivci, kteří takové jednání schvalují, chápou či omlouvají. Nejčastěji se přitom, ostatně stejně jako Putin, odvolávají na argumenty „historické“, „geopolitické“ a ekonomické. Zajímavé však je, že se vysvětlení Putinovy agresivity nehledá tam, kde pravděpodobně leží, tedy v samé podstatě jeho režimu, zejména pak v jeho politické dimenzi.

Rusko za Ukrajinu schovává vlastní problémy

Centralizovaná a autoritativní politická moc žijící v odpudivé parazitické symbióze s ekonomickou oligarchií představuje typický model postsovětského prostoru. To je jediný případ, kdy kvantita rozhoduje, neboť rozloha teritoria, početnost populace a velikost přírodních zdrojů přirozeně vytvářejí hierarchii a určují prvenství Ruska. Až donedávna přesně takovým státem byla i Ukrajina a je otázkou, zda navzdory současnému vzepětí má potenciál této „svěrací kazajce“ uniknout. K úspěšnému pokusu o únik však došlo. Putin a všichni kolem něj, včetně například nejsilnějšího opozičního politika, vůdce komunistů Zjuganova, se vyděsili, neboť odchod Ukrajiny z postsovětského světa je počátkem jeho konce. Příklon Ukrajiny k Západu samozřejmě neznamená ohrožení fyzické existence Rusů či jiných etnik v této části světa, byť se to Kreml právě takto snaží interpretovat, ani odejmutí přírodního bohatství či likvidaci pravoslaví. Byl by to však počátek konce po staletí se vyvíjejícího systému politické moci, který je inkluzivní, uzavřený, násilný a nikomu neodpovědný.

V tak často opakovaném „historickém“ argumentu, že Rusko potřebuje Ukrajinu, neboť v Kyjevě se zrodila svatá Rus, je skrytá hluboká pravda, ale v přesně opačném gardu, než v jakém jej Moskva používá. Kyjev opravdu byl matkou všech ruských měst, ale když Moskva převzala jeho roli a stala se „Třetím Římem“, stal se rázem nedůležitým provinčním městem. Nejinak tomu bylo i v dobách komunistických, kdy Moskva byla „majákem světlé budoucnosti lidstva“, a bylo tomu tak i v současnosti – až do okamžiku, kdy se mladí a vzdělaní Ukrajinci vzbouřili proti zákulisním dohodám, trvali na pokračování proevropského směřování a uspěli. Tehdy Putin a všichni jeho „konzervativní souputníci“, ať už se stranickými legitimacemi Jednotného Ruska, Komunistické strany RF, či strany Liberálně-demokratické, pochopili, že potenciálně demokratická Ukrajina/Kyjev se opět může stát „matkou“ Ruska / ruských měst, neboť jediné místo na světě, odkud lze pravoslavné, tradiční a v mnoha ohledech stále zaostalé Rusko demokratizovat a liberalizovat, je právě Kyjev, respektive Ukrajina.

Pokud na východě Ukrajiny utichnou zbraně, a kéž by tomu tak chtělo být, neznamená to konec ukrajinské krize, ale jen její posun do jiné, politické úrovně. Nadále však půjde o tvrdý a nekompromisní boj, protože ruským politickým elitám jde o všechno. Pokud se jim nepodaří Ukrajinu připoutat zpět, a v krátkodobém horizontu se to kvůli krveprolití nezdá být pravděpodobné, budou se snažit Ukrajinu politicky, ekonomicky a za čas asi opět i fyzicky destabilizovat. Za „hradbou“ problémy zmítané Ukrajiny se bude schovávat Rusko, zdánlivě „ostrov stability a konzervativních hodnot“, ve skutečnosti zkorumpovaný a zoufalý politický režim, snažící se udržet svou moc ve světě, který se čím dál tím rychleji mění.

Dokud v Rusku nedojde k systémovým politickým a ekonomickým změnám – a v 90. letech ani později k nim nedošlo –, bude mít Evropa na svých východních hranicích nejenom problém, ale i potenciálního nepřítele. Vladimír Putin je autentickým „synem“ Ruska a je krajně nepravděpodobné, že by se jednou po jeho odchodu, který se zatím zdá nepředstavitelný, Evropa v čele Ruska dočkala někoho, kdo bude jiný. Určitě bude jinak vysoký a třeba bude mít brýle, ale hodnotově bude téměř identický. Bude nás vnímat jako nepřátele a zároveň nás bude označovat za partnery. Na to bychom měli být připraveni, protože největším problémem Ruska není Putin, ale hluboce zakořeněný styl myšlení a jednání, jehož je momentálně reprezentantem.