Konec deníků, internet mění naše vzpomínky. Ukládáme jich mnohem víc, ale je jich moc a trvanlivost se zdá omezená

Digitální díra do paměti

Konec deníků, internet mění naše vzpomínky. Ukládáme jich mnohem víc, ale je jich moc a trvanlivost se zdá omezená
Digitální díra do paměti

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Nakladatelství Torst vydalo první díl obsáhlého Deníku režiséra a scenáristy Pavla Juráčka. První svazek z let 1948 až 1956 nabízí pohled na formující se osobnost muže, který následně výrazně ovlivnil československou novou vlnu, na jeho odmítavý postoj ke komunistickému režimu, artikulovaný už od studentských let, ale i celkový světonázor, vždy založený na kritickém myšlení světa: mladý Juráček se v deníkových zápisech pouští do kritiky kapitalismu s podobnou vervou, s jakou se vymezuje proti komunistickému učení. V záznamu z roku 1956 si Juráček, pro někoho možná poněkud velikášsky, poznamenal: „Mé deníky budou cenným materiálem pro literární historiky, pro mé životopisce. Vídám tlusté knihy: Pavel Juráček – Deník.“ Kdyby tehdy do deníku jednadvacetiletého Juráčka někdo nahlédl a tuto větu si přečetl, musela by na něj nutně působit jako úsměvná sebevzhlíživost kluka, který sotva dochodil střední, a už se vidí zlatě vepsaný v dějinách. Jenže tahle mírně nafoukaná představa vlastního významu se v Juráčkově případě vyplnila do puntíku. Ty knihy skutečně vycházejí a jsou právě tak tlusté, jak si v polovině 50. let představoval: jen první svazek publikovaný Torstem má přes tisíc stran.

Ostatně, vedení deníků a pečlivě archivovaná korespondence je (nebo spíš byl) vůbec častý jev mezi umělci a postavami veřejného života obecně. Asi ne každý si od dvaceti představuje, že se o jeho pozůstalost budou jednou prát literární historici a velká nakladatelství, ale lze snad říci, že s publikací soukromých zápisků a osobní korespondence někteří umělci, a zejména literáti, tak trochu počítají. Tento předpoklad je zřetelný například z dnes populární korespondence Voskovce a Wericha, už od puberty si puntičkářsky vede deník dramatik Pavel Kohout, muž, který si z inscenování a literárního přepisu vlastního osudu udělal v podstatě ochranou známku, vydány byly deníky maďarského spisovatele Sándora Máraie…

Soukromé materiály významných postav kulturního a veřejného života jsou zlatý důl pro historiky a zdroj mírně pikantního potěšení pro čtenářskou veřejnost, která má pocit, že velikánům vidí až do ložnice. Pozoruhodnou zprávu nakonec přináší tento druh literatury i o figurách, které se do dějin zapsaly tím nejhorším způsobem. Na příkaz Martina Bormanna zapsané Monology ve Vůdcově hlavním stanu z let 1941–1944 den po dni dokumentují Hitlerův sešup do vyfabulovaného světa, zatímco Deníky Josepha Goebbelse ukážou každému, kdo se jimi dokáže prokousat, že architekt propagandy třetí říše byl především mužem zoufale prostředního a maloměšťáckého vkusu a do démonicky geniálního kulhavce, jak je občas líčen, měl dost daleko. Speciální kapitolu na poli tohoto druhu materiálů pak představují poznámkové aparáty, které si například divadelní a filmoví tvůrci pořizovali (a někdy dosud pořizují) při realizaci svých projektů. V divadelní oblasti byly dříve normou režijní knihy – v podstatě scénáře zkoušené inscenace, opatřené ručně psanými poznámkami a připomínkami inscenátora (u nás se například zachovaly režijní knihy Jiřího Frejky nebo Karla Hillara). Kromě toho, že jde o cenné dokumenty zachycující postup a smýšlení režiséra během inscenačního procesu, mají tyto materiály také hodnotu coby unikátní grafické artefakty.

Podobně výjimečné jsou třeba dochované návrhy scénografií, kostýmů nebo v případě filmové tvorby ručně naskicované a rozkreslené záběry. Ať už jde o korespondenci slavného spisovatele s milenkou nebo kompletní dokumentaci k významnému filmovému dílu, jedno mají tyto literární a kvazi literání útvary společné: vždy je ohrožovala možnost fyzického zničení, ztráty, nenávratného poškození.

pavel juráček s dcerou juditou - Foto: Profimedia.cz

Konec deníků

Zdálo by se, že digitalizace tento problém vyřešila. Cloudové služby nabízejí každému s možností internetového připojení tak velké množství dat, že by to vystačilo na tisíc deníků psaných v tisících životech, e-mail se na rozdíl od dopisu neztratí, ani nám ho nevyplaví soused z horního patra s věčně rozbitou pračkou, sdílené digitální prostředí nabízí lidem, kteří pracují na větší projektech, možnost komentovat společnou práci a rychle ji dle potřeby měnit. Jenže nástup virtuálního světa přinesl zcela nový druh problémů: bleskové zastarávání technologií, zejména fyzických nosičů, a také obrovskou nepřehlednost. Příští literární vědci, teatrologové či historici už nebudou při zkoumaní života a díla umělců nebo politiků čerpat z archivovaných deníků, dopisů a poznámek, ale čeká je obtížná navigace nepřehledným terénem statusů, tweetů, mailů, blogů a hashtagů. A to ještě za předpokladu, že za dvacet či třicet let budou dnes neochvějní komerční giganti kyberprostoru stát pořád na svých místech a že data uložená tři desetiletí zpátky (což je v neustále akcelerujícím IT prostředí doslovný ekvivalent pravěku) budou stále bez problému k přečtení.

Asi nejtypičtějším žánrem „soukromé“ literatury je deník. Nejčastěji si ho vedou lidé mezi patnácti a devětadvaceti lety věku. A je jich stále méně. Průzkumy prováděné v posledních letech ve Velké Británii a Spojených státech shodně uvádějí, že do deníku si, s aspoň měsíční periodicitou, zapisuje dvacet až třicet procent teenagerů a mladých lidí. To je výrazný úbytek vzhledem k poválečným letům – postupné mizení soukromých deníků coby obecně rozšířeného fenoménu pochopitelně urychlil především internet a tlak na neustálé sdílení našich životů na síti. Přístup k tomu, co považujeme za veřejné a co za soukromé, se v posledních deseti letech proměnil snad jako nikdy předtím v lidské historii. Ještě v 90. letech, kdy už technologickým odborníkům i podnikatelům v IT bylo zřejmé, že vznik globální počítačové sítě přinese největší proměnu společnosti od průmyslové revoluce, si koncoví uživatelé, jimž rozměr celé věci ještě ne zcela docházel, těžko dokázali představit, že za dvacet let na sebe budou prostřednictvím profilů sociálních sítí dobrovolně práskat často velmi intimní podrobnosti z vlastního života.

Permanentní sdílení sice nikdo centrálně nevyžaduje, přesto se nemalá část toho, co si dříve lidé zapisovali do deníků, přesunula na sociální sítě. Ještě před masivním rozšířením sociálních sítí si z deníků psaných pro soukromé účely uloupla svůj díl blogosféra. Právě blogy mají k deníkům vlastně nejblíže, přesto je to útvar psaný pro publikum – a to v každém případě mění charakter zapisovaného textu. Facebokové statusy a blogy vždy prochází autocenzurou (nebo skoro vždy, mazání zběsilých nočních statusů a rozhádaných diskuzních vláken v ranní kocovině také patří k vymoženostem, jež nabízí digitalizovaný svět) a na rozdíl od deníků, kde se pisatel obvykle odváží největší upřímnosti sám k sobě, je nelze brát o nic směrodatněji než pečlivě vyselektované a efektním filtrem prohnané fotky na Instagramu. Populace globálního Západu viditelně upouští od pořizování čistě soukromých zápisků, ale informace, názory a pocity sdílené na sociálních sítích rozhodně nepředstavují jejich plnohodnotnou náhradu – reprezentující idealizovaná a důkladně vyretušovaná alter ega pisatelů, jejich virtuální avatary. Právě možnost mít druhé já, které si v kyberprostoru můžeme poskládat tak, aby působilo o poznání líbivěji, vtipněji a úspěšněji než naše neohrabaná analogová podstata, je nakonec hlavní důvod obří popularity sociálních sítí.

analyzovat vztah nějakého příštího voskovce s werichem budou moci budoucí historici z mailů. esemesek nebo ze skypu. hodně štěstí - foto: archiv

Co zůstane v cloudu?

Soukromou korespondenci věk informační hojnosti a masivní datové prostupnosti proměnil naprosto zásadně. Dopis je už archaické médium, užívané jen ve výjimečných případech. V roce 2015 bylo celosvětově odesláno na 75 trilionů mailů, služby WhatsApp a Messenger zpracují 60 miliard zpráv denně. Pokud se bude chtít badatel v budoucnosti dobrat, kde se poprvé formovala určitá myšlenka, jak se utvářela povaha kolektivního uměleckého díla nebo jak se ve větší skupině artikuloval nový společenský či umělecký manifest, ocitne se před ním nesmírné množství dat. Průměrný ekonomicky aktivní obyvatel dnešního světa využívá okolo tří až čtyř komunikačních platforem, většinou založených na textu. Odstínit jen za jeden rok z desetitisíců mailů a zpráv chatovacích aplikací informační šum a vytáhnout z takto rozsáhlého pole dat relevantní informace je ostatně úkol, kterým se dnes zabývá kdekdo, od nadnárodních korporací po tajné služby.

Z dlouhodobějšího hlediska tu pak vyvstává další problém: dopisy, deníky a soukromé zápisky byly po staletí médiem, jež uchovávalo privátní historii. Nyní jsme vlastní paměť digitalizovali. A jakkoliv vypadá kyberprostor jako ideální, totiž teoreticky věčný a bezedný sejf, kam příběh našich osudů ukládat, technologická a právní realita zdaleka není tak růžová. Například převést textový soubor uložený v 90. letech na třiapůlpalcovou disketu do použitelné podoby dnes pro běžného uživatele znamená nějakou dobu strávenou googlováním, nutnost nákupu specializovaného vybavení a následně požadavek mírně nadstandardní počítačové gramotnosti při instalacích a konvertování. A to celé kvůli dokumentu starému dvacet let. Přečtení dopisu po prarodičích, který chytal prach na půdě od konce války, si takové manévry nežádá. Vzhledem k tempu rozvoje informačních technologií přitom není důvod se domnívat, že dnešní fyzické i virtuální nosiče dat nezastarají právě tak jako z dnešního pohledu pravěké floppy disky.

konec starých časů. dopisy už dnes skoro nikdo nepíše... - foto: archiv

A pokud odhlédneme od čistě technologických problémů, je tu rozměr právní: co se stane s profilem na Googlu či Facebboku, když uživatel zemře? Naprosto nejde o teoretizování – každý rok zemřou miliony uživatelů těchto služeb a jejich profily na sociálních sítích či data uložená v cloudu mohou často kromě osobní, rodinné a sentimentální mít i hodnotu vyčíslitelnou v tvrdé měně. IT korporace obvykle neaktivní účty, pochopitelně včetně nahraných dat, mažou do dvanácti měsíců od posledního přihlášení. Vláda USA už v roce 2012 vyzývala občany, aby v poslední vůli pamatovali i na vypořádání své online pozůstalosti. Jenže celosvětově nejaktivnější skupina uživatelů internetu, lidé do 35 let věku, většinou na sepisování závětí moc nepomýšlí, tím méně na pořízení závěti digitální. Korporace jako Google sice nabízejí rodinným příslušníkům možnost zpřístupnění dat i v případě, že jejich vlastník neurčil, co s nimi po jeho smrti, ale jde o dosti složitý právní proces – v USA musí například žadatel předložit soudní rozhodnutí o oprávnění s profilem nakládat. A i tak se může firma rozhodnout, že data nevydá, s odkazem na soukromí. Společnosti spravující stovky milionů soukromých účtů se ničeho nebojí tolik jako nařčení, že s daty uživatelů nakládají lehkomyslně. A to i v případě, že dotyčný majitel profilu už zemřel. Ošetření digitální pozůstalosti bude zřejmě ve střednědobé budoucnosti běžná věc. Nyní se ale, jako vždy v době překotného technologického rozvoje, nacházíme na právně a společensky neprobádaném území.

Sdílejte zážitky! Pro tento okamžik

Osobní historie v podobě fotek, konverzací, statusů, ale třeba i deníků zapisovaných ne už na papír, ale na Google Disk se přesunula do virtuálního světa. Paměť uložená v nedokonalé a zkáze podléhající analogové podobě byla stovky let spojující prvek rodin, společenství i celých národů. Éra totální informační hojnosti význam těchto materiálů devalvovala a smyla, banální výroky i klíčové věty tečou v nepřetržitém digitálním proudu, fotografie z narození dítěte se nacházejí hned vedle selfies z amfetaminové jízdy centrem města, rozpad letitého vztahu lze řešit v jednom okénku Messengeru a ve druhém si posílat animované GIFy domácích mazlíčků.

Druhá dekáda 21. století je věkem, který sice neustále vybízí k uchovávání a sdílení zážitků, pocitů a emocí, ale zároveň jim, právě pro jejich množství, přiznává jen malou trvanlivost. Digitalizovaná paměť sice existuje na úložištích třetích stran, ale tam také, na rozdíl od děděných písemností či fotek, často nenávratně mizí. Příští historici či jen nadšenci do vlastní rodinné historie mohou zjistit, že po roce 2000 zeje v kolektivní i privátní paměti díra. Že dat je na jednu stranu příliš mnoho a jsou obtížně tříditelná a na druhou stranu se jich nedostává, protože celé osobní profily, virtuální otisky analogových životů, prostě zmizely v binární tmě. Pokud si dnes nějaký nový Pavel Juráček píše deník a pyšně si u toho opět představuje tlusté knihy s jeho jménem na přebalu, můžeme jen doufat, že si ho, třeba z hipsterského pozérství, píše ručně, nikoliv online. A že má při ruce důkladnou almaru, kam jej uložit. Informační věk totiž sice neustále chrlí záplavy dat, ale umí je stejně rychle nechat nenávratně zmizet.

21. září 2017