Večer 7. října prosadila většina zemí EU na sílu proti dost tvrdému odporu menšiny včetně České republiky kvóty na přerozdělení migrantů. Ještě před silovým řešením proponenti kvót ujišťovali, že jde o jednorázovou akci na přerozdělení zhruba 160 tisíc migrantů, toho času pobývajících v Řecku a Itálii. Už tehdy bylo jasně cítit, že je to jen první krok, po němž přijde tlak na trvalé přerozdělování.

Netrvalo to ani půl roku, a Evropská komise začátkem dubna vyrukovala s návrhem na jednotný evropský azyl a přerozdělování migrantů. Záměrně nepoužívám slovo uprchlíků. Přerozdělovat se totiž budou rovnou žadatelé o azyl. U nich nikdy nemůžete předem říct, kolik je mezi nimi těch, kdo skutečně prchají před válkou a ohrožením života, a kolik ekonomických migrantů, kteří jedou do Evropy hledat lepší životní úroveň a mají jasno, kam chtějí jít. Většinou do velkých německých měst.

Za toho půl roku se v Evropě dost změnila atmosféra. Země, jež byly ještě začátkem října ochotné ustoupit německému tlaku a na jednorázové přerozdělení přistoupit, jsou dnes ostře proti. Francouzský premiér Manuel Valls to v lednu na bezpečnostní konferenci v Mnichově řekl jasně a natvrdo. Francouzi jsou proti příchodu jakýchkoli nových přistěhovalců stejně silně jako země střední a východní Evropy. Podle různých průzkumů tam další migraci odmítá skoro 80 procent společnosti.

Ani odpor druhé největší země Unie ale zjevně není s to odradit Evropskou komisi od trvalého přerozdělování a tlaku na jednotný evropský azyl, přestože jí musí být jasné, že tentokrát se většina nenajde a na sílu to nepůjde. A to nechme stranou, že první jednorázový přerozdělovací pokus selhal i čistě prakticky. Namísto 160 tisíc se přerozdělilo něco přes dvě stovky migrantů z Řecka. V praxi se ukazuje, jak těžké je dostat lidi do zemí, kam prostě nechtějí.

Ten tlak komise rozjela, aby vytvořila zdání, že se pracuje na tureckém řešení, schváleném začátkem března. EU se tehdy pod vedením německé kancléřky Angely Merkelové dohodla s Tureckem, že konečně začne chránit svou hranici a brát zpět vrácené migranty z Řecka. Výměnou za to si Ankara vymohla 77 nároků. Kromě peněz a jednání o zrušení víz také výměnný klíč, podle nějž se za vrácené migranty převezmou do Evropy syrští žadatelé o azyl z utečeneckých táborů v Turecku, kde se jich tísní v dost otřesných podmínkách několik milionů. Ročně by mělo do Evropy přiletět (konečně došlo na civilizované cesty leteckými speciály) až 64 tisíc lidí.

Kancléřka zprvu počítala, že žádné silové kvóty nebudou třeba, že si lidi přebírané z Turecka podělí „koalice ochotných zemí“. Ještě loni na podzim jich bylo jedenáct. Teď se ukazuje, že už nejsou téměř žádné a Německo se svou otevřeností vůči přistěhovalcům zůstalo v izolaci. Tak je znovu potřeba sáhnout k síle, aby bylo možné závazek daný Turkům splnit. Bude zajímavé sledovat, jaké nátlakové prostředky se nasadí tentokrát. Výhrůžky odebíráním evropských dotací už tady byly na podzim.

Je zarážející, s jakou arogancí prosazují evropští mandaríni nápady, proti nimž je drtivá většina obyvatel EU, stejně jako vlády většiny zemí. Lež už je povýšena na běžný prostředek k dosahování vyšších cílů. Vzpomeňte na loňský podzim a ujišťování, že žádné trvalé kvóty nehrozí.

Ignorance názoru voličů je hlubší trend. Minulý týden Nizozemci odmítli v referendu smlouvu o přidružení Ukrajiny k Evropské unii, v níž bylo mimo jiné cestování bez víz. Plebiscit měl jen poradní charakter a účast byla s 32 procenty relativně nízká. Proti bylo 61 procent lidí a bylo zřejmé, že hlasovali spíš proti současné politice EU než proti Ukrajincům. Premiér Mark Rutte řekl, že bude výsledek respektovat. Jenže agentura Reuters vzápětí přinesla zprávu od nejmenovaného vysoce postaveného bruselského diplomata, že ještě do konce dubna předseda komise Jean-Claude Juncker stejně zrušení víz navrhne, protože to slíbil ukrajinskému prezidentovi.

Ukrajinci jsou tady dost nevinnou obětí evropského chaosu a krize. Brusel v nich při Majdanu vyvolal obrovská očekávání, z nichž skoro nic nebylo. Snaha vyjít co nejvíc vstříc je srozumitelná. Jenže jak si mají připadat Nizozemci? Že na jejich názor každý úplně kašle?

Kombinace na sílu tlačených kvót a ignorance výsledků nizozemského referenda však působí hlavně dojmem, že někdo v Bruselu skutečně pilně pracuje na vytlačení Velké Británie z Evropské unie. Jinak by takové červené hadry britským voličům necelé tři měsíce před referendem o setrvání nechystal.

Až zase bude někdo po nějakých dalších volbách rozebírat, kde se bere sílící podpora všech těch Kotlebů, Le Penových, Švédských demokratů a spol., nemusí se ani moc namáhat. Lidé jsou dost citliví na to, když jim někdo lže a arogantně ignoruje jejich názory a zájmy.