Kdo a jak mluví za americké instituce

Lžu si, ani nevím jak

Kdo a jak mluví za americké instituce
Lžu si, ani nevím jak

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Před čtrnácti dny musela kanadská lékařská vědkyně Carrie Bourassaová opustit svou pozici, když vyšlo najevo, že předstírala, že je příslušnicí jednoho z tamních domorodých národů. Rozšířila tak řady osobností tohoto kontinentu, jako je demokratická senátorka a uchazečka o prezidentskou nominaci Elizabeth Warrenová (jež si taky vymyslela indiánský původ) anebo Rachel Doležalová. Podobně jako u této osoby, jež si mezitím změnila jméno na Nkechi Amare Diallo, totiž byli její předkové ve skutečnosti československého původu.

Tyto zprávy na první pohled patří do rubriky zajímavostí. Jenže se vyskytují s pravidelností, jež prozrazuje, že jde o něco víc než vrtochy pár pošahaných jedinců. Že jde o jakýsi rituál nebo životní strategii nebo civilizační chorobu – ať už se na to díváte odkudkoli, něco příznačného pro dnešní americkou civilizaci.

Zajímavé tedy jsou. Třeba profesorka afrických dějin Jessica Krugová. Ta začala jako studentka tím, že spolužákům tvrdila, že je napůl alžírského původu. Pak pocházela bez bližších specifik z velkoměstského černošského „hoodu“ a jejím příbuzným, i když jen spirituálním, byl raper Biggie Smalls. Anebo její předkové přišli odněkud z Karibiku a imigrační úředníci chybně přepsali jejich jméno „Cruz“ na „Krug“. Nejnověji byla dcerou portorikánské narkomanky z Jižního Bronxu. A také komunitní aktivistkou a tanečnicí salsy jménem Jess La Bombalera.

Až v roce 2020 přiznala, že je ze středostavovské židovské rodiny z Kansas City.

Anebo Kelly Jean Sharpová, která se vzdala pozice asistentky v programu afroamerických studií na univerzitě v Jižní Karolíně, když vyšlo najevo, že není hispánského původu, jak tvrdila. Ráda vystupovala na panelech o tom, jaké to je, být hispánská žena v akademickém světě. Ráda prý opakovala, jak jsou běloši nesnesitelní.

Anebo CV Vitolo-Haddadová, postgraduální studentka s nabídkou na místo asistentky na Kalifornské univerzitě, která vystupovala jako osoba černošského či hispánského původu. „Dopustila jsem, aby se dohady o mém původu staly odpověďmi, které jsem nemohla dokázat,“ omlouvala se, když vyšlo najevo, že to není pravda. Což znělo dost nevěrohodně, protože vypadala jako normální běloška. I dnes se můžete na YouTube podívat na video, kde vysvětluje, „co pravice nechápe ohledně biologie“. Ona sama se v tomto oboru rozhodla nechápat konsekvence toho, že její předkové pocházeli z jižní Itálie.

Anebo Satchuel Coleová, aktivistka za rasovou a sociální spravedlnost z Indiany vystupující jako černoška. Ta jediná nedělala akademickou kariéru.

Co z toho mají?

Co z toho tyto ženy (protože prakticky vždy jde o ženy) mají a proč to dělají? Pokud bychom měli věřit jim samotným, stojí za tím zpravidla nějaké problémy duševního zdraví a traumata z dětství. Cynik by namítl, že nasnadě jsou jiné motivy. Všechny měly nastartovanou slibnou akademickou kariéru. V době, kdy na jedno volné místo na univerzitě jsou dva kvalifikovaní zájemci, není od věci být příslušnicí menšiny. Nejen na počátku kariéry. Krugová byla příjemkyní četných grantů a teprve po jejím demaskování se našly hlasy odvažující se tvrdit, že její jediná kniha je blábol (pro ilustraci: mapy jsou v ní vzhůru nohama, protože orientovat sever nahoru považuje autorka za pokračování otroctví).

Z toho můžeme učinit jeden cynický závěr, že menšiny, jež se běžně označují za znevýhodněné a marginalizované, přinejmenším ve světě sociálních věd znevýhodněné nejsou. Ale přece jen, stačí to k pochopení něčeho tak šíleného? Ty osoby koneckonců musely mnohé obětovat, zejména odříznout se od celého svého dosavadního života včetně rodiny a přátel. Při absenci vlastního života musely nepřetržitě vytvářet svou umělou osobu. Snad jen v jednom ze známých případů si protagonistka oblékala menšinovou identitu jako převlek a v jiném prostředí zůstávala sama sebou.

Žila vlastně podobným způsobem jako ilegálové-špioni, kteří mají úplně splynout s prostředím v cizí zemi. Jiné možné přirovnání je k filmu Woodyho Allena Zelig o muži, který se mimovolně dokonale přizpůsoboval jakémukoli prostředí, v němž se ocitl, a přitom neměl žádnou vlastní osobnost.

Fenomén má svůj psychiatrický rodokmen. Už v 50. letech jeden britský lékař popsal to, co nazval Münchhausenovým syndromem (podle předlohy barona Prášila) – pacienty, kteří si vymýšleli choroby. Někdy si je i psychosomaticky přivodili a byli ochotni podstupovat bolestivé procedury. Dalším žánrem, můžeme-li to tak nazvat, byli svého času podvodníci, kteří se vydávali za Židy přeživší holocaust.

Ale v současné Americe se snaha upoutat pozornost a stylizovat se do role oběti mísí se zvláštní lehkovážností ve lhaní. Pohybuje se to na celém spektru od takříkajíc herců na plný úvazek až po bezděčné lži, které jsou sice nepodstatné, ale zároveň nepochopitelné vzhledem k tomu, jak snadno budou odhaleny.

Manželka herce Aleca Baldwina Hilaria Baldwinová se vydávala za Hispánku (o jejich dětech mluvila jako o „Baldwinitos“). Ale ukázalo se, že hispánské je na ní jen to, že její rodiče, normální bílí Bostoňané, se na důchod odstěhovali do Španělska.

Jednou z mladých spolubojovnic americké socialistky Alexandrie Ocasio-Cortezové je Julia Salazarová, dnes členka Senátu státu New York. Když v roce 2020 kandidovala, prezentovala se jako (k Izraeli kritická) Židovka, imigrantka z Kolumbie, dcera chudých, nevzdělaných rodičů. Ve skutečnosti se narodila na Floridě, její otec byl z Kolumbie, ale získal americké občanství ještě před jejím narozením. Živil se jako pilot a její matka chodila na vysokou. Vyrostla jako katolička a o Židech nikdo v její rodině neslyšel. To všechno vyšlo před volbami najevo – a Salazarová vyhrála.

To nevadilo voličům, těm chudým a znevýhodněným, jež Salazarová v kampani vyzdvihovala, že se snaží přiživit na solidaritě s nimi? Ne, protože tohle je Brooklyn. Pro její zvolení nejsou rozhodující chudí dělníci, nýbrž bílí, vysoce vzdělaní mladí z dobrých rodin.

Autorka Eve Fairbanksová k tomu tehdy na webu Buzzfeed měla zajímavý sebezpytný článek. Přiznala v něm, že mezi dětmi z „dobrých rodin“ jež se na elitní univerzity dostávají, je poptávka po příbězích překonaných překážek a příkoří tak intenzivní, že nezbývá než lhát – rutinně.

Namalované modřiny

Líčí příběh spolužačky ze střední školy, která si ráno před vyučováním tajně malovala na tělo modřiny, aby mohla vyprávět, že ji rodiče bijí. „Mám přátele, kteří říkají, že jsou Latinoameričané nebo Palestinci – nejen že jsou toho původu, ale doslova – a jako děti nevytáhli paty z newyorské Upper West Side,“ přiznává. Vzpomíná, jak líčila, že si její pradědeček pekl zvěř poraženou auty. Což opravdu příležitostně dělal, ale nedodávala, že byl vedoucím katedry archeologie na University of Florida. Líčí podobné strategie, ke kterým se jí přiznali její přátelé.

Na univerzitě bylo největší ostudou být odhalen jako ten, kdo byl přijat, protože jeho rodiče byli absolventi té univerzity – to je výjimka z amerického systému meritokracie. Právě ti určitě lhali nejvíc.

Zajímavý pohled na tyto děti utrpení a privilegií z druhé strany nabídl v časopise Tablet Blake Smith, který je učí na University of Chicago. Jsou nesmírně inteligentní a pracovití, ale prostí jakékoli originality. Jejich obory, ambice a budoucí kariéry pro ně byly vybrány rodiči nebo prostě tím, co se v jejich prostředí považuje za úspěch. Nikdy neměli čas a příležitost rozvinout jakékoli vlastní zájmy. Autor se pozastavuje nad jejich osobními eseji, což je žánr, který v řeži přijímacího řízení na americkou univerzitu hraje klíčovou roli.

Ty eseje mají ukázat individualitu a jedinečnost svých autorů – a znějí všechny stejně. Jsou o tom, jak se utkávali se silami rasismu, sexismu a „hegemonických sociálních norem“ v jejich nejrůznějších formách. Pakliže se student nemůže vykázat patřičnou identitou, popisuje, jak „není jako ostatní běloši/Asiati“.

„Nejsou to vlastní příběhy těch studentů,“ píše Smith. „Mnoha studentům v mé třídě s jejich eseji k přijímačkám velice pomohli specializovaní školitelé na jejich středních školách a soukromí učitelé psaní. Jejich texty jsou kolektivní výtvor, jakási sdílená fantazie vládnoucí třídy. Nemá smysl je číst kvůli tomu, co nám říkají o tom, jací ti studenti opravdu jsou, ale kvůli účelům, které plní pro své údajné autory a pro společnost, která je vycvičila, aby o sobě takto mluvili.“

Člověk se musí chvíli dopracovávat k tomu, než plně vezme na vědomí, co se zde říká: že ty takzvané osobní eseje jsou podle normálních lidských měřítek lži.

Když byl tento článek sdílen na Twitteru, někdo se v diskusi pod ním vesele pochlubil, že chtěl jít studovat konstruování bionických protéz, a tak napsal do eseje, že jeho blízký příbuzný přišel ve Vietnamu o nohu. To byla reakce člověka, který je ještě zdravý a uvědomuje si, jaká to je celé fraška. Ale ty univerzity vychovávají elity, lidi, kteří povedou Ameriku. Za americké instituce, vládní i nevládní, čím dál častěji mluví lidé, kteří znějí ploše, frázovitě a prázdně, až je s podivem, jak tomu, co říkají, mohou věřit. Ale, jak vidíme, třeba nevěří, a ani to nevědí.

11. prosince 2021