KOMENTÁŘ

Mučednice svobody slova?

KOMENTÁŘ
Mučednice svobody slova?

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Hojně diskutovanou personou se v Česku stala pražská učitelka Martina Bednářová, žáci si ji nahráli, když jim v hodině slohu vykládala o tom, jak o válce na Ukrajině všichni – kromě tzv. alternativních médií – lžou, nic strašného se v té zemi neděje, hrůzných zločinů se naopak dopouštějí ukrajinské jednotky na Donbasu a tak dále a tak podobně.

Mezi částí uživatelů sociálních sítí nachází učitelka Bednářová zastání jako oběť potlačování svobody slova, sama argumentuje podobně, mluví o „popření demokratických svobod“ a „bezprecedentním omezení slova a názoru“. Jenomže učitel v hodině se svobodě slova netěší v takové míře jako ostatní smrtelníci. Je spousta věcí, které lidé mimo školu běžně říkají, ale on je říkat nemůže. Stand-up komik může třeba z pódia vyprávět přisprostlé vtipy. Když totéž udělá oblíbený fyzikář před třídou plnou pubertálních žákyň, je to na vyhazov, svoboda nesvoboda.

Za dost důležitou okolnost považuji i to, že během výkladu paní Bednářové byla ve třídě přítomná i nová žačka – uprchlice z Ukrajiny, vytahovat před ní podobné řeči je dokladem buď naprosté necitlivosti, nebo hnusného záměru, obojí se s učitelskou profesí shoduje jenom těžko. A pokud paní učitelka tvrdí, že chtěla jenom děti naučit správně třídit informace, zveřejněný záznam tomu v nejmenším nenasvědčuje – prostě prezentuje jakousi „pravdu“. Nebo „svou pravdu“, jak se dnes – trochu hloupě – říkává. Činí tak naprosto nekriticky, argumentuje fotkou, která jí přišla mailem (a tvrdí, že tímhle způsobem učí pracovat s informacemi), vede sugestivní řeči o upalování lidí a stahování z kůže, což mi na základní škole – a to při probírání jakéhokoliv tématu – nepřipadá zrovna adekvátní.

Autonomie učitelů a její limity, stanovování hranic toho, co je přípustné, aby v hodinách žákům říkali, je docela živé téma – nejenom v souvislosti s válkou na Ukrajině. Jde v něm také o míru kontroly, jakou mohou mít rodiče nad vzděláváním žáků – vášnivě se o něm v současnosti debatuje třeba ve Spojených státech. Kauza Martiny Bednářové mi v tomhle ohledu přijde docela jasná.

Nevím, jak se paní učitelka v hodinách projevuje jindy, jestli je to báječná češtinářka, její zaznamenané vystoupení dokládá spíš opak, ale co já vím. Je ale dobře, že svůj případ chce dát k soudu, protože svoboda projevu je – bez ohledu na paní Bednářovou – důležitá věc a hranice, za kterými přestává platit a jež v době války mohou být třeba o něco zúženy, by měly být vytyčeny co nejzřetelněji.

Někomu taky může vadit způsob, jímž se zpráva o chování Martiny Bednářové dostala ven, to, že si ji děti při hodině nahrávaly. Naprosto chápu lidi, kterým něco takového principiálně vadí, a představa, že by si nejenom učitelé, ale i všichni ostatní měli zvyknout na to, že mohou být kdykoliv nahráváni a že to může být použito proti nim před soudem internetového veřejného mínění, mě upřímně děsí (bohužel se postupně naplňuje).

Zrovna v tomhle případě bych ale měl pro žáka, který nahrávku pořídil, pochopení – mimo jiné proto, že chtěl chránit spolužačku. Jiný případ jsou uživatelé sociálních sítí, kteří čile šíří fotky vyhozené učitelky, zvlášť ty, které vůči ní nejsou zrovna lichotivé, nebo jak to říct. Pitomé chování. A to, že se jedná o pitomost, řekněme, dobově příznačnou, která se dala čekat, na tom nic nemění.