Krasobruslařka Eva Romanová vzpomíná

Talent, dřina a štěstí

Krasobruslařka Eva Romanová vzpomíná
Talent, dřina a štěstí

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Když se novinářka Gillian Oliverová „přestěhovala do městečka na severozápadním pobřeží Anglie“, zjistila, že ve vedlejším domě žije Eva Graham Romanová, polovina věhlasného sourozeneckého páru, který v letech 1962–1965 získal čtyřikrát za sebou (čeští sportovní žurnalisté by dnes napsali „v řadě“) titul mistrů světa v tancích na ledě. Zrodil se „nápad na knihu“, společným úsilím vznikl anglický text The Memoir of Eva Roman a poté jeho česká podoba. Je to věcné, stručné (snad až příliš) vzpomínání na dětství, mládí i zralý věk, v němž se samozřejmě mluví také o sportovních úspěších, avšak skromně, cudně, zdrženlivě, asi jako kdyby starší dáma objevila ve svém šatníku kabátek z dívčích let a jen nad ním suše utrousila: „No jo, v tom jsem tehdy dělala parádu.“

Dobu slávy Evy a Pavla Romanových připomínají tyto vzpomínky jen v obrysech, avšak není to ani žádná krasobruslařská „kuchařka“ typu návodné knížky Emila Zátopka Můj trening a závodění, jíž chtěl běžec (či spíš dva novináři, kteří mu s psaním pomohli) inspirovat následovníky. Takové ambice Eva Romanová nemá, ke sportovní disciplíně, kterou kdysi jí a jejímu bratrovi vybral otec, snad ani netouží přitáhnout dnešní malé Pavly a Evy. Vypadá skoro jako náhoda, že řeč je právě o tom zimním sportu, v němž „naše děti“, jak se jim tehdy říkalo, vynikly. Stejně (tedy bez odborné terminologie, bez žargonu i bez „filozofování“ nad tím, jak jsou tance na ledě povznášející pro duši) by asi vypravěčka líčila svou a bratrovu kariéru, i kdyby byla spojena dejme tomu s tenisovou čtyřhrou či třeba s koncertováním na dva klavíry. To není výtka, vlastně je docela sympatické, že si Eva Romanová v nejmenším nebuduje pomník; prostě jen o svém životě vypravuje sousedce, dávné sportovní výkony nepřeceňuje, nepokouší se je dodatečně „nasvítit“.

Jenže je té lakoničnosti až nápadně moc, což jde na vrub chabé přípravy britské novinářky, která měla jinak jistě jen ty nejlepší úmysly. Nejen že si neudělala rešerše dobového tisku, přinejmenším anglickojazyčného, protože ten o Romanových zajisté psal (tance na ledě byly do jejich příchodu výlučně britskou doménou), ale asi se ani nedopracovala zjištění, že už dávno existuje knížka Eva a Pavel Romanovi, jejímž autorem je starší nevlastní bratr krasobruslařského páru, po rozvodu rodičů žijící s otcem v jeho nové rodině („Proti všem tehdejším i nynějším zvyklostem zůstali jsme však my dva mužští pohromadě, a tak jsem byl později u všeho, co se stalo“). O Zdeňku Romanovi je v knize paní Oliverové řeč, „v roce 1966 (...) pracoval pro Československou televizi“ a „odjel do Rakouska, kde zůstal o celé tři týdny déle, než mu dovolovalo vízum“. Po návratu byl odsouzen a uvězněn, prý na základě nepravdivé informace, „že měl v plánu pracovat pro Rádio Svobodná Evropa“. „Prvních šest měsíců ho nechali na samotce“, později „pracoval v uranovém dole, kde to nebylo ani trochu bezpečné a téměř denně tam někdo zemřel“. Až tehdy, říká Eva Romanová, „vyšlo náhodou najevo, že Zdeněk je ve skutečnosti náš nevlastní bratr“. Nakonec ho „z vězení propustili po dvou letech za dobré chování“, zaměstnání v Československé televizi ovšem „bylo nenávratně ztraceno“, musel si „najít nějakou manuální práci“. V roce 1968 emigroval do západního Německa. Tím jeho stopa ve Vzpomínkách končí, že zemřel v roce 2013 (aspoň podle databáze Národní knihovny), už se tam nedočteme. Kupodivu ani o jeho výše uvedené knížce; paní Romanová si na ni „nad šálkem horkého ovocného čaje“ (okolnosti vzniku Vzpomínek) nevzpomněla, a pokud snad ano, paní Oliverová nepovažovala zmínku o ní za důležitou natolik, aby ji zaznamenala. Tudíž se ani nevysvětluje záhada roku jejího vydání (1967). Psal ji snad autor ve vězení?

Kdo si chce připomenout skvělý krasobruslařský pár Evy a Pavla Romanových, měl by si na to vyhradit dva večery: jeden na novou knihu paní Oliverové a druhý na tu starou, napsanou Zdeňkem Romanem. Jsou komplementární.

Gillian Oliverová: Eva Romanová / Vzpomínky. Z angličtiny přeložila Alice Lily Neradová. Euromedia Group, Praha 2021, 130 str.

30. dubna 2021