komentář ondřeje ŠtindlaO

K zemi hleď: satira hraná na jistotu

komentář ondřeje ŠtindlaO
K zemi hleď: satira hraná na jistotu

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Umění už v životě společnosti nehraje takovou roli jako dřív, povzdechne si občas nostalgik. Jakkoliv mnoho tvůrců s úporností hodnou lepší věci říká, že svým dílem chtěli „nastartovat debatu“ o tom či onom, v reálu se to často neděje. Jenom několik autorů je schopno vydat ze sebe práci, která by skutečně vedla k nějakému rozhovoru ve společnosti, třeba i sporu nejenom o kvalitách díla, ale i jeho tématu, o tom, co o lidech, dnešku a lidech dneška říká. A ti lidé by se jím cítili osloveni, jistě by to oslovení vnímali každý jinak, ale to patří k věci.

Soudě dle v nezvyklé míře nadšených reakcí části publika se na konci letošního roku jedno takové dílo objevilo – americký film K zemi hleď (Don’t Look Up) režiséra Adama McKaye. Dvouapůlhodinová satira na soudobou společnost a způsob, jímž se (ne)vyrovnává s globálním oteplováním.

Dva astronomové, Randall Mindy (Leonardo DiCaprio) a Kate Dibiaski (Jennifer Lawrence), objeví kometu, která směřuje ke kolizi se Zemí. Pokud ke srážce skutečně dojde, bude to s jistotou znamenat konec života na planetě. Snaží se rozhýbat oficiální místa, dokud je ještě čas něco dělat. Narážejí ale na groteskní neschopnost a stupiditu a taky snahu všechno posuzovat prizmatem průzkumů veřejného mínění, udělat ze všeho absurdně přepálené divadlo. Média a veřejné mínění zajímají víc peripetie života celebrit než akutní hvězda konce světa, jediným kritériem relevance je ohlas na sociálních sítích, všechno se taky rychle stává materiálem pro kulturní války, objeví se politicky motivovaní popírači. A tak dále a tak podobně. Kometa samozřejmě postoje lidí dole nebere v potaz a dál letí po spočítané křivce.

Adam McKay natočil pár skutečně dobrých komedií, třeba film The Big Short, který zábavně a invenčně podal ekonomickou krizi roku 2008. Don’t Look Up ale není moc dobrý film, na to, jak moc je dlouhý, je strašlivě předvídatelný, satira v něm je často na „první dobrou“, jistě se v něm najde pár dobrých vtipů a jeden skutečně pronikavý, sentimentální scéna na konci je hezká. Ale jinak se ten film spíš plazí od jedné předvídatelné scény k druhé, nijak zvlášť zajímavé, nebo aspoň zábavné postavy se ocitají v dalších a dalších nijak zvlášť zajímavých či zábavných situacích – a nakonec skončí legrace.

Ale možná je dnes už zpozdilé posuzovat umělecké dílo tímhle způsobem. Ten svůj nejdůležitější úkol McKayův film zjevně plní, svoje poselství sděluje víc než zřetelně. Nemám teď na mysli varování před klimatickou změnou, jíž je filmová kometa značně polopatickou analogií. Ale to poselství skutečně základní. McKayův film říká své „cílové skupině“, svému předpokládanému divákovi: „Máš to těžké, přetěžké. Jsi chytrý a dobrý člověk ve světě plném blbů a lotrů.“ Jistě je obvyklé, že satira vychází z konkrétního pohledu na nějaký konkrétní problém. I tak je ale možné vytvořit dílo, které znejistí všechny, nikdo si vůči němu nebude připadat v bezpečí, ušetřený, pohlazený po srsti. Tvůrci Don’t Look Up ale na něco takového rezignovali, těm „svým“ dělají důsledně dobře i tím, že společenská kritika je v jejich podání velmi sloganovitá (tudíž pochopitelná), povrchní, zaměřená na bezpečné cíle, vylíčené bezpečným způsobem, tepá se do těch správných a předvídatelným způsobem popsaných nešvarů (vůbec netvrdím, že jsou iluzorní). Z určitého hlediska jsou to přece přednosti, jako kdyby udělat úspěšnou satiru znamenalo dát lidem přesně to, co o sobě a druhých chtěli slyšet, a rezignovat na možnost rozhovoru s někým, kdo do „cílovky“ nepatří. Název filmu odkazuje ke sloganu, kterým chtějí popírači komety motivovat lidi k hrdé ignoranci – nedívejte se nahoru, protože byste jinak uviděli nezpochybnitelnou hrozbu. Jistě je dobré dívat se nahoru.

Potřeba jsou ale taky filmy, jejichž autoři jsou ochotni rozhlédnout se kolem sebe a být otevření možnosti, že tak uvidí něco, s čím nepočítali. Je ale docela možné, že takové dílo by moc diváků nenašlo, ať už by pozice (politická a jiná) jeho autorů byla jakákoliv.