Scénáře dalšího vývoje „speciální operace“

Putinova válka pokračuje

Scénáře dalšího vývoje „speciální operace“
Putinova válka pokračuje

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

S větším napětím než kdykoli dřív čekal svět na projev Vladimira Putina na tradiční vojenské přehlídce 9. května v Moskvě. Témata spekulací sahala od možnosti, že ruský prezident oznámí ukončení „speciální vojenské operace“ proti Ukrajině, až po strach, že oficiálně vyhlásí válku a totální mobilizaci. Nakonec ovšem nenastalo ani jedno, a proto se samozřejmě intenzivně diskutuje o tom, co může následovat nyní, neboť vůbec nelze vyloučit, že Rusko nadále počítá s nějakým plánem eskalace.

Nejprve si shrňme situaci na frontě krátce po ruské přehlídce. Největší střetnutí se stále odehrávají na východě a jihovýchodě Ukrajiny. Zbytky obránců v Mariupolu pořád vzdorují a komplikují postup Rusů, ale daleko vážnější je z ruského pohledu fakt, že u Charkova probíhá úspěšná ukrajinská protiofenziva. Také ruské síly dosáhly určitých zisků, ovšem jejich postup je hlemýždí a musejí za něj platit těžkými ztrátami.

Evidentně se tudíž (opět) nekoná žádný ruský „Blitzkrieg“, který by vedl k obklíčení a zničení jádra ukrajinské armády na Donbase. Lze předpokládat, že to mělo být operačním cílem Rusů v této fázi konfliktu, oslabené ruské jednotky však nedostaly čas na doplnění sil a reorganizaci a stojí proti velmi dobře vybudované ukrajinské obraně, jíž nahrává i (zatím) výtečná morálka Ukrajinců a všestranná podpora ze Západu. Rusové se naopak zjevně stále potýkají s vážnými potížemi s logistikou, morálkou a systémem velení.

Vše nasvědčuje tomu, že ruská armáda dodnes používá zastaralý a rigidní způsob velení, který sází na co nejpřesnější plnění sofistikovaných rozkazů. Naneštěstí pro Rusy se však situace na bojišti neustále mění, a proto takové rozkazy ztrácejí smysl. Ukrajina naopak zavedla princip, který se v západních armádách už dávno stal normou a který spoléhá na delegování pravomocí a podporu iniciativy. Jinak řečeno, velitel určí podřízeným cíl jejich operace, ale pak už nechá na nich, aby podle situace nalezli cestu k jeho dosažení.

„Demilitarizovat“ Ukrajinu

Ukrajincům samozřejmě nesmírně pomáhá skutečnost, že od členů NATO dostávají rozsáhlou zpravodajskou a materiální podporu. Na Ukrajinu proudí informace, těžké zbraně, munice, drony a obrněná vozidla, a to ve stále rostoucích objemech. Kdosi už výstižně poznamenal, že snaha Ruska o „demilitarizaci“ Ukrajiny dosáhla jen toho, že Ukrajina má z hlediska výzbroje a zkušeností jednu z nejlepších armád v Evropě.

Jako důkaz lze uvést srovnání sekvence kroků, které uplynou od zjištění nepřátelského cíle po jeho zničení dělostřelectvem. V angličtině se tento proces označuje jako „kill chain“ a západní armády jej mj. díky dronům a kvalitním systémům spojení, velení a řízení mnohdy zvládají za několik minut. Záběry z Ukrajiny napovídají, že ukrajinská armáda dosahuje podobné úrovně, zatímco ruský „kill chain“ trvá přinejmenším hodinu.

Ruská armáda tudíž sice po stránce hrubé síly dosud disponuje ničivějším dělostřelectvem, ale ukrajinské dělostřelectvo pálí mnohem rychleji a přesněji, takže jeho reálná bojová hodnota je ve výsledku podstatně vyšší. Navíc se ona ruská výhoda hrubé síly začíná rozplývat, neboť na Ukrajině již operují moderní americké 155mm houfnice M777, jež svým dostřelem a ničivostí munice překonávají většinu ruských děl. Objevují se i zprávy, že Ukrajina získá (nebo snad už získala) výkonné americké dělostřelecké raketomety.

Konkrétně by mělo jít o komplexy MLRS a HIMARS, jejichž rakety ráže 227 mm byly kdysi vytvořeny coby nástroj k eliminaci početní převahy sovětské armády. Raketomet MLRS může vypustit salvu dvanácti raket, které takříkajíc „vygumují“ plochu čtverečního kilometru, respektive pokryjí ji tisícovkami kusů submunice proti nejrůznějším typům cílů. Jedna taková salva by zřejmě prakticky zlikvidovala celý ruský prapor.

Ruské ztráty živé síly i techniky dosahují alarmujících čísel, protože se odhaduje, že Rusko již na Ukrajině pozbylo snad až pětinu svých celých pozemních bojových kapacit. Počet mrtvých a raněných vojáků se už nejspíš pohybuje okolo 60 000 a ruská armáda prokazatelně ztratila i asi 670 tanků, už bezmála čtvrtinu předválečných aktivních počtů. Samostatnou kapitolu tvoří ztráty na moři, zvlášť ponižující potopení raketového křižníku Moskva a dlouhý seznam menších lodí, jež zničily ukrajinské bojové drony.

V projevu před výroční vojenskou přehlídkou na Rudém náměstí se Vladimir Putin obešel bez nejfrekventovanějšího slova těchto týdnů: Ukrajina. Moskva 9. května 2022. - Foto: Profimedia

Stále víc odborníků se proto ptá, jak dlouho může něco takového pokračovat. Jestliže Rusové za dva měsíce bojů ztratili pětinu svých sil, znamená to ztráty asi 10 % za měsíc, takže možná již někdy v červnu by mohl Putinově armádě hrozit i kolaps praktické bojeschopnosti, který se zpravidla definuje ztrátami ve výši 30 %. Právě odtud pramení spekulace, že by Rusové mohli sáhnout k formálnímu vyhlášení války, respektive k totální mobilizaci, která by jim dovolila naplno využít početní převahu, jíž se Rusko proti Ukrajině těší.

Ruská mobilizace?

Zároveň se ovšem začala vyskytovat upozornění, že mobilizace možná vypadá impozantně na papíře, jenže praktická realizace by znamenala obrovský problém. Ano, Rusko by hypoteticky mohlo povolat statisíce záložníků, ve skutečnosti se však od sovětských časů nikdy nepočítalo s tím, že by se to opravdu dělalo. Statisíce mobilizovaných záložníků totiž samy o sobě nejsou armáda, nýbrž jen dav s mizivou bojovou hodnotou.

K tomu, aby se z nich stala bojeschopná armáda, by byly třeba měsíce obnovovacího výcviku, který by musel někdo někde provést, avšak Rusko zjevně na něco takového nemá personál ani infrastrukturu. Další gigantický problém představuje výzbroj a výstroj, protože spousta zpráv napovídá, že stav zásob v ruských záložních skladech je nejspíš velice tristní. A připomeňme trvající potíže ruské armády s frontovou logistikou.

Ruská armáda evidentně nedokáže zajistit ani adekvátní zásobování těch jednotek, které již na Ukrajině má, takže je velice pochybné, že by jí nějak zásadně pomohlo, pokud by na Ukrajinu poslala zástupy mobilizovaných mužů. Ať už se tedy na téma mobilizace díváme z jakéhokoli úhlu, vychází z toho závěr, že pro Moskvu by to rozhodně nebyla záruka vítězství, spíš naopak. Mobilizace by totiž dokázala (nanejvýš) vygenerovat množství nekvalitních jednotek, které by zmasakrovalo ukrajinské dělostřelectvo.

Naneštěstí se už opakovaně prokázalo, že fakt, že něco je obrovská hloupost, ještě nezaručuje, že to Rusové neudělají. Mobilizace reprezentuje jeden z možných scénářů eskalace, ale zajisté nikoli jediný. Spekuluje se také o tom, že by Rusové mohli zatáhnout do konfliktu i Podněstří, případně že by dokonce mohli sáhnout k chemickým nebo jaderným zbraním. Nepochybně by již šlo o projev zoufalství, neboť rozbor situace na frontě napovídá, že by ruská armáda mohla záhy stát před katastrofou epických rozměrů.

Tomu ostatně nasvědčují i prohlášení představitelů USA a dodávky těžkých zbraní, především těch dělostřeleckých, protože (některé) západní státy chtějí využít tuto příležitost k výraznému oslabení Ruska. Navíc je nutno zdůraznit, že i kdyby ruská armáda na Donbase nakonec přece jen dosáhla nějakých větších vojenských úspěchů, zaplatila by za to strašnou cenu a zcela jistě by už neměla sílu na jakékoli další velké útoky.

V čem se Západ shodl s Kremlem

Výsledkem by pak zřejmě byl vojenský pat a „zamrznutí“ konfliktu, popřípadě jakési příměří, ačkoli je diskutabilní, zda po zničení Mariupolu a dalších ruských (zlo)činech vůbec existuje na straně Ukrajiny ochota na nějaké příměří přistupovat. Tento patový scénář, který by přinesl (dočasný) pokles intenzity bojů, každopádně většina expertů pokládá za nejpravděpodobnější, jelikož ani jedna strana nemá kapacity na to, aby vedla takto intenzivní válku déle než několik měsíců, zatímco „zamrzlý“ konflikt může trvat dlouhá léta.

Na Ukrajině již byly nasazeny moderní americké houfnice M777 ráže 155 mm, které svým dostřelem překonávají většinu ruských zbraní. Foto: Ministerstvo obrany Ukrajiny - Foto: Ministerstvo obrany Ukrajiny

Tento scénář by ale představoval faktickou porážku Ruska, které má pouze omezené možnosti nahrazovat ztráty lidí i techniky (a západní sankce situaci zajisté ještě zhorší), kdežto Ukrajina může nadále počítat s rozsáhlou podporou Západu v čele s USA. Leccos napovídá, že západní země s tímto vývojem počítají a sázejí na to, že velký ruský vojenský neúspěch by se nakonec odrazil i na situaci v Kremlu. Pozice Vladimira Putina se teď může zdát jako neotřesitelná, ale zůstane takovou i za měsíc? Za dva? Za rok?

Konflikt na Ukrajině se každopádně mění v „zástupnou válku“ Západu proti Rusku. Cynikové či fandové Kremlu tvrdí, že NATO hodlá proti Rusku válčit „do posledního Ukrajince“, ale to staví Ukrajince do pozice jakýchsi nevědomých nebo neochotných „loutek“ NATO, ačkoli ve skutečnosti jim bojechtivost rozhodně nechybí. Pořád ovšem potřebují především materiální a zpravodajskou podporu, aby mohli bojovat dál.

Jakkoli je to paradoxní, Západ i Kreml před válkou silně přecenily ruskou armádu a podcenily tu ukrajinskou. Pouze málokdo totiž očekával, že by se Ukrajinci mohli nejen tak dlouho a tak efektivně bránit, ale že by se mohli dokonce i ubránit. Nyní už nelze pochybovat, že tato válka (ať už skončí jakkoli) vstoupí do učebnic vojenské strategie a taktiky, a stejně tak je jasné, že každý další den této války zdůrazňuje ruské neúspěchy.