Kdy se začaly měnit postoje levicového mainstreamu

Progresivisté utržení ze řetězu – v datech

Kdy se začaly měnit postoje levicového mainstreamu
Progresivisté utržení ze řetězu – v datech

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Nestává se často, aby v americkém mainstreamovém časopise vyšel článek s titulkem Američané silně nesnášejí kulturu politické korektnosti. Právě takový článek se v minulých dnech objevil v časopise The Atlantic – v tom, kde vyšla i u nás široce sdílená esej Anne Applebaumové Varování nejen pro Evropu. Články mají společné to, že jde o pohledy zvenčí – i když Applebaumová, Američanka a naturalizovaná Britka, píše o střední Evropě, kdežto Mounk, narozený v Německu, píše o zemi, jejímž je dnes občanem. Mounk přednáší na Harvardu a ve svém psaní se snaží, dalo by se říct, zachránit liberalismus tak, že si osvojí něco z nacionalistického populismu.

Jeho článek je vlastně konspektem studie Skryté kmeny: Studie polarizované americké scény. Ta se pokusila rozlišit v Americe několik skupin nikoli primárně podle toho, koho volí, ale podle jejich hodnot a postojů k veřejnému dění. Tím hlavním poznatkem je, že tři skupiny na krajích politického spektra – označuje je „progresivní aktivisté“, „tradiční konzervativci“ a „oddaní konzervativci“ – jsou většinou svých postojů od zbytku Američanů velmi vzdáleni, a přitom dominují politické konverzaci.

Zrcadlový obraz

Jejich postoje jsou takřka dokonale zrcadlovým obrazem – jestliže jedni říkají, že každý může v Americe uspět, když se snaží, druzí tvrdí, že Amerika je fundamentálně nespravedlivá. Jestliže jedni tvrdí, že při státní hymně by se mělo stát, druzí tvrdí, že při hymně je vhodné protestovat. Jestliže jedni tvrdí, že problémy rasismu a sexismu jsou přeceňované, druzí tvrdí, že Amerika je jimi prorostlá. A jsou agilní, hluční a odmítají kompromis. Nejvíce postují o politice na sociálních sítích a jsou nejnáruživějšími konzumenty politického zpravodajství, takže jejich vkusu média nejvíc vycházejí vstříc. Jsou politicky nejaktivnější, takže se na ně orientují volební kampaně. Není divu, že jen tato extrémní křídla mají pocit, že jejich názory jsou v politice reprezentovány – starají se o to, vynucují si to, platí za to, žijí tím. Výsledkem je podoba politického života, která je pro ostatní čím dál tím nesnesitelnější a beznadějnější. Tomu zbytku – tradičním liberálům, pasivním liberálům, politicky rezignovaným a umírněným – říkají autoři výmluvně „vyčerpaná většina“.

Studie se týká jen USA, ale protože všechno z Ameriky se dřív nebo později projeví v Evropě a protože už dnes politická polarizace rozšiřuje nejen v Americe řady vyčerpané menšiny, stojí za to o ní vědět.

Jednou ze zvláštností studie je, že autoři řadí mezi extrémní křídla na pravici dvě skupiny, tradiční konzervativce i oddané konzervativce. Ti už tvoří dohromady 25 procent obyvatel. Prohlásit, že celá čtvrtina obyvatel je „daleko od amerického mainstreamu“, jak říká Mounk, je pofidérní už čistě ze statistického hlediska. Ve skutečnosti jsou ale ve většině ukazatelů přechody mezi všemi skupinami zleva doprava postupné.

Zajímavé jsou pochopitelně ty, kde to neplatí, kde se většina obyvatel přiklání k jednomu „extrému“. Tak například vstřícnost k přijímání uprchlíků plynule klesá od progresivních aktivistů ke konzervativcům a teprve ti oddaní je chtějí o hodně méně. Ovšem pokud jde o důvěru v to, že prověřování uprchlíků je dostatečné, tu mají jen progresivní aktivisté a částečně tradiční liberálové. Všichni ostatní mají mnohem blíž k obavě, že není.

Nejnápadnější je to právě u politické korektnosti. Jedině mezi progresivisty ji podporuje většina 60 procent. U všech ostatních ji nesnáší 60 a víc procent. V celku populace je to celých 80 procent. Když se na to podíváme z hlediska demografických kategorií, nesnáší ji i 75 procent černochů, 82 procent Asiatů a 87 procent Hispánců, mladí i staří. To je dokonce víc než bělochů (79 procent).

„Jestliže věk ani rasa nepredikují podporu pro politickou korektnost, co tedy?“ ptá se Mounk. „Příjem a vzdělání.“ Progresivisté jsou nadprůměrně vzdělaní a bohatí. A bílí. Tito nejlépe zabezpečení, nejúspěšnější Američané mají větší starost o rétorickou ochranu znevýhodněných skupin než znevýhodněné skupiny samy. Neplatí to jen pro politickou korektnost, ale i pro různé její komponenty. Tak například 40 procent Američanů se domnívá, že problém rasismu není brán dostatečně vážně, zatímco 60 procentům připadá, že hodně lidí je dnes na rasismus zbytečně přecitlivělých. S tím souhlasí jen 8 procent progresivistů. Přitom si to myslí 33 procent Afroameričanů, historicky nejutlačovanější skupiny. Myslí si to i 57 procent Hispánců, a dokonce 73 procent Američanů asijského původu – o 13 procent víc než průměr!

Progresivisté mají některé tradiční levicové názory – například že by se stát měl pokud možno o všechny postarat. Ale zároveň se vydělují i svou politickou identitou nebo postoji k symbolům. Například se s třikrát vyšší pravděpodobností než průměr „stydí za to, že jsou Američané“ (69 procent versus 24 procent). A jsou nápadně hrdí na svou politickou ideologii (63 procent versus 46 procent). Oddaní konzervativci jsou v lecčem jejich pravicovými dvojníky. I oni jsou bílí, i oni jsou celkem vzdělaní (i když méně než aktivisté) a ani jim se nevede špatně. I oni kladou velký důraz na symboly a ideologii. Liší se i ve veličinách, které nejsou politické, nýbrž patří ke kategoriím, jimiž psychologové měří typ a morální nastavení osobnosti. Jestliže si 86 procent oddaných konzervativců myslí, že je důležitější, aby se děti chovaly slušně, než aby byly tvořivé, souhlasí s tím jen 13 procent progresivistů. Podobný výsledek dostanete, když se jich zeptáte, zda je důležitější zvídavost, nebo dobré způsoby.

Vášeň vskutku kmenová

Tyto odpovědi nelze rozdělit na lepší a horší, jsou to charakteristiky, v nichž se lidé univerzálně lišili, liší a budou lišit. Ale nikoli náhodou používají autoři výraz „kmeny“ – v dnešní polarizované diskusi se skupinové poznávací znaky uplatňují s vášní vskutku kmenovou. Členové „vyčerpané většiny“ se sice mohou většinově domnívat, že ideologové (včetně „lidí, kteří mají stejné názory jako já“) by měli víc naslouchat ostatním a být přístupnější kompromisu. Ale toho se sotva dočkají, když ty kmeny na okrajích se vyznačují pýchou na svou ideologii a přesvědčením, že největší slabinou jejich strany je, že málo bojuje.

Každý bude mít podle svého nastavení tendenci vidět jako větší problém buď ten extrémní progresivistický kmen, anebo ten extrémní konzervativní kmen. Existuje ale jeden důvod, proč se na progresivisty zaměřit víc. Přináší ho jiná čerstvá studie. Je to zatím jen working paper, takže jeho závěry mohou být předmětem diskuse. Napsal ji Zach Goldberg z Georgia State University a jmenuje se Volby v roce 2016 a skok levice doleva. Dokládá na datech velmi provokativní hypotézu, jež staví na hlavu většinovou interpretaci prezidentských voleb. Donald Trump byl sice extrémní prezidentský kandidát, připouští Goldberg, ale lidé, kteří ho volili, se oproti minulosti ve svých postojích nijak nezměnili. Kdo se v posledních letech výrazně („seismicky“) názorově posunul, byla americká levice.

„V prosinci 1910 nebo někdy tou dobou se změnila lidská povaha,“ napsala Virginia Woolfová ve svém slavném eseji Pan Bennett a paní Brownová v roce 1924. Goldberg netvrdí, že se změnila lidská povaha, ale že se někdy v letech 2010–2012 začaly prudce měnit postoje amerického levicového mainstreamu. A dokládá to daty z řady průzkumů veřejného mínění a studií prezidentských voleb. Nemůžeme přímo jeho poznatky dát dohromady se skupinami ze Skrytých kmenů, protože pracuje s tradičními politickými kategoriemi liberálů, nezávislých a konzervativců.

Goldberg shrnuje výchozí poznatky:

Tato studie nejprve nastíní několik seismických posunů v postojích, které až na výjimky unikly akademické i mediální pozornosti. První z nich je bezprecedentní vzestup rasové sympatie bílých liberálů a všeobecné pozitivity vůči historicky znevýhodněným skupinám. (…) Rok 2016 byl prvním zaznamenaným rokem, kdy (zejména mladí) bílí liberálové hodnotili etnické a rasové menšiny pozitivněji než ostatní bělochy. (…) Stejně tak v roce 2016 dosáhl nejvyšší hodnoty podíl těch, kteří se domnívají, že běloši mají příliš velký politický vliv a že největší překážkou pro mobilitu černochů je rasová diskriminace. Důležité je, že tyto drastické změny v postojích jdou ruku v ruce s podporou bílých liberálů pro progresivní politické pozice, zejména vyšší hladinu imigrace, afirmativní akci a vládní pomoc Afroameričanům.

Goldberg pak nastiňuje hypotézy, proč a jak se to dělo:

Všechny souvisí s celkovým narativem, jenž popisuje reakci bělochů na nástup Donalda Trumpa hnaný pocitem viny či hanby a rostoucí význam aktivismu za sociální spravedlnost a politicky korektních norem v médiích a v celé společnosti. Konkrétně hypotézy tvrdí, že větší využívání sociálních sítí a větší vystavenost diskurzu rasové spravedlnosti na internetu způsobily zvýšený pocit, že diskriminace je všudypřítomná. Tyto pocity, zesílené Trumpovou politicky nekorektní rétorikou v kampani, pak měly za následek silnější pocity kolektivní (bílé) viny a hanby. (…) Navzdory mimořádné pozornosti, již akademický svět věnoval konzervativcům a příznivcům Donalda Trumpa, tento paper tvrdí, že hlavním, byť málo zaznamenaným příběhem voleb roku 2016 byl extrémní příklon bílých liberálů k progresivismu.

Pocit morální paniky

Autor pak na řadě dat dokládá, že ať šlo o postoje k imigraci, deportaci ilegálních přistěhovalců, sympatie k jiným rasovým skupinám a stereotypy o nich, byli to bílí, zejména mladí liberálové, kteří se změnili, zatímco Trumpovi voliči v naprosté většině oblastí nevybočovali z trendu posledních několika let. U některých kategorií – ilegálních imigrantů, feministek – dokonce měli nečekaně mírně vřelejší postoje než voliči republikánského kandidáta Mitta Romneyho v minulých volbách.

Goldberg na datech rovněž ukazuje, že přesvědčení bílých liberálů, že v Americe vrostla diskriminace menšin a policejní brutalita vůči nim, vůbec neodpovídá dostupným údajům o názorech a zkušenostech příslušníků těchto menšin samých. A nachází data nepřímo dokládající to, co jsme mohli číst i ve Skrytých kmenech – aktivita na sociálních sítích a sledování polarizovaných médií zvyšuje pocit morální paniky.

Shrnuto – že lidé sebejistí ve svých politických názorech, kteří mají politiku jako hobby, bývají nesnesitelní, to jsme věděli. Že polarizace politické scény stoupá, že to občas vypadá, jako by drsná a nekompromisní rétorika byla drogou, jíž si navyklá část publika vyžaduje větší a větší dávky, to jsme taky věděli. Že v posledních letech se derou k moci vůdci, kteří jsou ochotni leccos z dosavadních norem liberální demokracie vyhodit, toho jsme si všimli. Dvě uvedené studie nás ale upozorňují na to, že hlasy pro tyto vůdce se objevily jako reakce. Reakce na to, že jeden extremistický kmen, ten, který nejvíce „redistribuuje ctnost“ a určuje platné normy ve virtuálním, medializovaném světě, se doslova utrhl ze řetězu. A je to ten na levici.