V BUBLINĚ

Bavíme se s „držáky na magnety“

V BUBLINĚ
Bavíme se s „držáky na magnety“

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Setrvalým zdrojem dobré zábavy jsou v mé bublině v posledních týdnech screenshoty těch bizarnějších vyjádření odpůrců očkování na sociálních sítích. Velký ohlas měla paní, která řešila, jestli se má rozejít se svým očkovaným přítelem, přece jenom je těžké ubránit se tomu, aby na ni dýchal, a zanesl tak to svinstvo i do jejího organismu. Až dojatou sympatii vzbudila její ideologická souputnice, jež se světu vyděšená svěřila, že v přítomnosti jejího manžela po očkování přestaly fungovat elektrické spotřebiče, má to prý natočené. Prozatímním vrcholem v tom ohledu bylo šokující zjištění jedné mladší uživatelky – očkovaní kolegové se v jejím notebooku začali zobrazovat jako bluetooth vysílače a drží na nich magnety. Taky to má natočené.

Logickým vyústěním všech těch traumatizujících zážitků s očkovanými partnery a kolegy se zdá být vznik facebookové skupiny Seznamka pro neočkované, kde se mohou lidé párovat bez obav z toho, že si berou domů vysílač, případně držák na magnety. Je ovšem otázka, jestli tahle ostražitost přinese žádoucí výsledky. Nemusí totiž zdaleka jít jenom o očkování.

Třeba Jiří Maria Mašek, před pár lety populární konspirační teoretik a vůbec znalec a luštitel skrytých věcí a významů, přichází s nepěknou předpovědí – lidé během pandemie byli elitami přinuceni nosit roušky proto, aby se naučili fungovat s omezeným přísunem kyslíku, nebude to totiž dlouho trvat a kyslíku drasticky ubude, což většina lidstva nerozdýchá. Nebo tak něco. Rozumím, proč lidé s chutí těmihle „okénky“ nahlížejí do světa čirého mašíblovství. Je to legrace a člověku se nějakým způsobem i uleví. V něčem ta úleva ale může být klamná. Podobné groteskní úlety nepředstavují typickou formu šílenství internetové doby, spíš jenom tu čtenářsky a divácky nejvděčnější. Člověk si je může studovat v té původní ryzí podobě, může hltat zápisky o setkáních třeba s účastníky pražské demonstrace, na níž sklízel obdiv poslanec Volný. A říkat si: Do tohohle výstředního blázince nepatřím. Asi ne. Bohužel, to typické pandemické internetové „hrábnutí“ zdaleka nevypadá takhle exoticky. Na první pohled vůbec nemusí být k rozeznání. A trpíme jím plus minus všichni.

Hodně se teď připomíná George Orwell, Velký bratr a tak podobně. Ta soudobá „orwellovština“ se ale – jak se často píše – románu 1984 v jednom důležitém ohledu nepodobá. Není tolik hierarchická, namísto jedno Velkého bratra ji uvádí v život tisíce malých brášků. Připomnělo se mi to, když jsem četl zamítavý dopis, který poslala jakási firma neúspěšnému uchazeči o zaměstnání. Obsahoval i značně sarkasticky formulované přání, aby adresát brzy našel práci, v níž bude moci uplatnit a rozvíjet svoje anarchistické a buddhistické přesvědčení. Právě to smýšlení bylo zjevně důvodem jeho nepřijetí. Asi by se proti tomu dalo protestovat s odkazem na antidiskriminační zákon, v komentářích pod příspěvkem někdo firmu naopak ocenil za upřímnost, jiné společnosti by se spokojily s nějakou vágní formulací, takhle ten odmítnutý člověk aspoň ví, na čem je. Ale stejně – mému staromódnímu cítění by daleko víc vyhovovalo, kdyby u přijímacího pohovoru mohl každý odříkat to svoje a firma neměla možnost prohrabávat se statusy, které napsal před několika lety v časně ranních hodinách. Pak by se vidělo, jakým způsobem bude ten uchazeč svůj anarchobuddhismus uplatňovat v praxi, jestli třeba zenovým pracovním tempem a zrekvírováním automatu na kávu. Jenomže, co se dá dělat, ta možnost tu je.

A vlastně nemá smysl firmám vyčítat, že ji využívají, když už tu je, a dostávají se tak do dřív neznámých situací a také narůstá jejich moc, najednou mohou řešit daleko víc než jenom chování zaměstnanců v pracovní době. Bránit se tomu dá asi jediným způsobem – na sociálních sítích se chovat jako člověk, který žije pod permanentním dohledem a ví, že může být postižen za každé slovo, neví ovšem, jaké slovo by to mohlo být, protože „skutkové podstaty“ myšlenkových zločinů se v čase velice mění. Nebýt na sociálních sítích vůbec není řešení, to dnes může působit jako věc ze všech nejpodezřelejší.