V téhle zemi po 364 dní v roce čert neexistuje

My a čerti

V téhle zemi po 364 dní v roce čert neexistuje
My a čerti

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Počátek prosince je pro mnohé české děti čas těžkých zkoušek. Čekají kontrolu, Mikuláše, anděla a čerta. Bývají dotazovány, jak byly hodné a poslušné, a žádá se po nich recitace. Těch pár mandarinek a sladkostí, jimiž jsou nakonec odměněny, bývá často vykoupeno tísní (v tom lepším případě) a také slzami, křikem, někdy i hrůzou, která vydrží déle, než trvá ta stresující chvíle podvečer pátého prosince. Může za to především čert, ta umouněná bytost s pytlem přes rameno. Ráda by se vymkla zpod Mikulášovy kontroly, odnesla děcko na místo, odkud není návratu, kde už nebudou tatínek a maminka, ani Mikuláš s andělem, jenom ty a čerti a další zlobivé děti, všechny osamocené ve svých mukách a marné pozdní lítosti.

Nakonec čert svého nedosáhne, je odkázán do patřičných mezí. Ale je tam. A za rok zase přijde. „Sice to dobře dopadlo, už v tu chvíli ale vím, že nevyhnutelný návrat trojice nadpřirozených se nade mnou bude tísnivě vznášet po celý rok. Často už v létě si náhle uvědomím, že se zvolna blíží Mikuláš – a žaludek se mi sevře strachy,“ popisuje svoje vzpomínky na Mikuláše Petr Horký v Respektu z minulého týdne. A není si jist, jestli má stejným zážitkům vystavit vlastního potomka. Podobně váhaví jsou v té věci i mnozí jiní čeští rodiče, protože čert je někdy „trochu moc“. A když podobné úvahy poslouchám nebo čtu, výčitka u srdce bodne. Při těch několika málo příležitostech, kdy jsem vystupoval v roli pekelníka, jsem taky byl „trochu moc“. Člověk to velmi snadno přežene, když na každé štaci dostane panáka či dva. Ty vystrašené děti jednou vyrostou a některé z nich si pak budou Mikuláše vychutnávat jinak. Budou je pronásledovat v ulicích, pokřikovat na ně, házet po nich rachejtle (na pražském sídlišti, kde jsem několik let bydlel, se na Mikuláše pořádávaly skoro až hony). Kromě radosti z řádění v tom bývá i vzpoura, možná i jakási emancipace: Zaženeme čerta, kterým jste nás strašili! Víme, že žádný doopravdy není. Balamutili jste nás, abyste nás lépe ovládali, a my to prokoukli! Už jsme velcí!

Cosi hlubinného a temného

Při pohledu na Mikuláše a jeho ekipu v setmělých ulicích se srdce mnoha lidí, kteří už jsou mimo jurisdikci čerta (aspoň tohoto), zachvěje dojetím, že nějaká tradice stále žije. A pokud je trvání samo o sobě hodnotou, jistě můžeme být za všechny ty čerty a Mikuláše vděčni. V soudobém českém kontextu je ale ta postava anachronická, vymyká se. Čert, který budí hrůzu, naprosto neodpovídá „odkouzlenosti“ dnešního času, vyjádřené také v soudobých pohádkách, v nichž čert bývá spíš trouba, neškodný a někdy i dobromyslný. Rozhodně ne bytost, s níž setkat se znamená riskovat život, možná i víc. Čert s pytlem přes rameno patří spíš do světa těch dávných pohádek, vyjadřujících cosi hlubinného a často i temného. Tatínek odvede děti do lesa a nechá je tam, Jeníček s Mařenkou se sice dostanou ze spárů čarodějnice, co jim jejich otec udělal, by jim ale mělo vystačit jako téma pro celoživotní terapii. Aspoň dnes. Je to svět, v němž hrůza může přijít nejenom od zlých mocností, ale i od těch nejbližších. Člověk v ní nikdy neví, kdy je vystaven soudu mocné autority, která bude na jeho selhání pohlížet s nesmlouvavou a nepřejícnou přísností, byť by šlo o úplnou prkotinu. Ano, chodit do spíže na marmeládu se nemá, ale nemělo by to přece stačit jako důvod někoho odnést v pytli na místo, kde je pláč a skřípění zubů. Je nemilé zapomenout někoho pozvat na svatbu, ale uspat kvůli tomu celé království je přece jenom trochu přehnané, jak nedávno v textu o nedůtklivých kouzelných bytostech z pohádek a dnešku napsala americká spisovatelka a publicistka Kat Rosenfieldová. Jako malý kluk jsem vyhodil do koše krajíc chleba, babička mi vážnost toho prohřešku osvětlila příběhem o holčičce, která si nechtěla umazat parádní sukni, a když šla po rozbahněné cestě, položila do bláta bochník, aby na něj mohla bezpečně došlápnout. No a jak došlápla, propadla se do pekla, co taky jiného. Už jako dítěti mi tohle přišlo „trochu moc“, ale poučení utkvělo, to rozhodně.

Čert s pytlem patří do světa těch strašných trestů, které přicházejí z nečekaných míst (kdo by tušil, že senioři žádající o pohár vody jsou tak nebezpeční), do temného lesa, v němž jde dítěti o život. Možná je to jeho vládce, těm instinktivním a zděšeným reakcím malých dětí na něj se není co divit, možná reagují na víc než obličej začerněný sazemi, možná vědí něco, co my (už) ne. Nezapadá do soudobého vnímání člověka jako bytosti, která autonomně a suverénně rozhoduje o svých věcech (nebo by aspoň měla). Nebere ohled na jeho přání a představy, vezme si, co chce. Protože člověk v jeho světě nestojí nejvýš a není autonomní a už vůbec ne suverénní; definitivní rozhodnutí o něm je v rukou někoho jiného. Ani trochu to neodpovídá představě já jako nejvyšší autority i ve věcech duchovního světa, jež si v nějakém spirituálním supermarketu vybere všechny ingredience podle sebe, navaří z nich podle své chuti v přesvědčení, že i tenhle „obchod“ se řídí heslem Náš zákazník – náš pán.

Internetoví slídilové

A stejně tady pořád je, třeba v té „odkouzlené“ podobě. Rosenfieldová jako obdobu těch zlostných skřítků, víl a bludiček z dávných příběhů vnímá dnešní internetové slídily, schopné vyhrabat jedno před lety neuváženě napsané slovo, dosáhnout naprosto nepřiměřené sankce a celé to obalit řečmi o odpovědnosti a o tom, že skutky a slova musejí mít nějaké důsledky. Udělat z života a mezilidské komunikace jedno velké minové pole, v němž člověk neví, kam šlápne ani koho potká a v jakém převleku. Největší ďáblův trik byl přesvědčit člověka o své neexistenci, praví často opakovaná poučka. A v téhle zemi po 364 dní v roce čert neexistuje, pátý prosinec je výjimka, navíc jen pro některé, ty ještě nepoučené a neznalé. Po zbytek roku je čert ve veřejném prostoru přítomen jenom jako neškodná, případně roztomilá bytost z pohádek, někdy i jako sympaťák, přítel. Symbol vzpoury proti svazujícím pravidlům, schopný vyprovokovat upjatého měšťáka, a většinou už ani toho ne. Dokonce je možné se ptát, jestli ta jeho rebelie nevyhrála a co by to vlastně mohlo znamenat. Mary Harringtonová z britského internetového časopisu UnHerd, která se označuje za „reakcionářskou feministku“, nedávno napsala, že satanismus je převládajícím náboženstvím Západu a především Ameriky (používá termín satanismus nadsazeným ironizujícím způsobem, ve zbytku tohoto textu je užíván podobně). Jistěže ne v tom smyslu, že by se občanstvo „prvního světa“ po nocích masově scházelo za účelem pálení svic, chmurného zpěvu, malování pentagramů a obětování drobného zvířectva. Podle Harringtonové ale žije ve společnosti, která vzala za své principy ničím (ani hmotnou realitou) neomezovaného individualismu, jazykem katechismu řečeno, pýchy, které formulovali také „otcové zakladatelé“ moderního satanismu. „Čiň, co chceš, takový bude veškerý zákon,“ pravil pověstný Aleister Crowley. Existuje na tom široká shoda, jak se říká, napříč spektrem. I ten opovrhovaný měšťák dobře ví, že strana, jež se bouří proti normám a konvencím, je ta správná.

Takhle chápaný čert je jaksi přitažlivější a bližší, má taky lepší muziku, říkalo se v časech, když rokenrol, kdysi „ďáblův“ vynález a dnes hudba seniorů, pobuřoval upjatou generaci jejich rodičů. Jenomže ten popis nebyl přesný ani tenkrát. Rokenrol, stejně jako mnohá další díla různých uměleckých disciplín různých dob, vyjadřoval především nějakou tenzi. Napětí mezi tím, kým by člověk měl být a kým být chce, mezi tím, oč by měl usilovat a po čem skutečně touží. Není divu, že ta hudba vznikla na americkém Jihu v době, kdy tam existovala velmi tradiční a sešněrovaná společnost, ta tradice přitom byla silně kontaminovaná čímsi zlým a místo taky mělo tradici jinou – tradici posedlých lidí, jejichž vášně a hříchy je vláčejí k nejrůznějším krajnostem, southern gothic. Zběsilý pianista Jerry Lee Lewis, přezdívaný The Killer, pochází ze striktně evangelikálního prostředí, ale na pódiu je ten nejdivočejší, nakrátko musí zmizet z dohledu potom, co se ožení se svou třináctiletou sestřenicí. To už je taky „trochu moc“. Fór je ovšem v tom, že aby byl tím Zabijákem, potřebuje obojí – i pódiové běsy a zakázané touhy, i tu přísnou rodinu a prostředí, s nímž sice zápasil, ale nikdy se od něj úplně neodřízl. Co by z něho zbylo, kdyby tuhle neupokojitelnou tenzi ztratil a jeden z pólů, mezi nimiž to napětí přeskakuje, přestal existovat? Někdo nudný a znuděný jako my, možná.

Druhý největší ďáblův trik

Americký prozaik Sam Buntz v reakci na text Harringtonové píše o Luciferovi z Miltonova Ztraceného ráje, prototypu rebela, bouřícího se proti nejvyšší autoritě, jako o postavě, která končí jako zdegenerovaná a nudná, postrádající nějaký hrůzný majestát. Nudnost, únavný narcismus a stupidita jsou podle něho základní charakteristiky světa, v němž vzpoura byla dokonána a lidský rebel konečně setřásl okovy a může bez překážek „naplňovat svůj potenciál“. „Aby se tenhle stav věcí udržel, musí se oddaný ,satanista‘ ubránit před vším, co by v něm mohlo probudit zvědavost, vším, co by ho mohlo probrat k uvědomění si poezie v přírodě i druhých lidech. Potřebuje kuklu ,satanistického narcismu‘, ten vrcholný ,safe space‘.“ Ten druhý největší ďáblův trik možná bylo přesvědčit člověka o své zábavnosti a vášni. Nabídnout mu individualitu a pak ho o ni připravit, nahradit ji prefabrikovanými afekty určenými ke zpracování prefabrikovaným jazykem a tvorbou. Pátého prosince chodí po ulicích čerti, hrozí dětem strašným trestem za jejich nevinné prohřešky, budí v některých z nich hrůzu, jejíž ozvěnu budou cítit dlouhé roky. Pořád lepší než „čert všedního dne“, únavně a znaveně žvatlající monstrum, jehož neradostný blábol se nezadržitelně nese světem.

7. prosince 2021