KOMENTÁŘ

Ten pořád se vymykající Dostojevskij

KOMENTÁŘ
Ten pořád se vymykající Dostojevskij

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Je to už dvě stě let, co se narodil Fjodor Michajlovič Dostojevskij, pro mnohé a mnohé ten nejsoučasnější z romanopisců, který ve svých dílech dokázal postihnout zoufalství a temnotu a někdy taky grotesknost člověka moderního času, jenž v jeho době ještě ani pořádně nezačal, být průvodcem „čímsi iracionálním v ruské duši“, jak říká překladatel jeho děl Libor Dvořák, anebo byl exemplárním ruským šovinistou a antisemitou, jímž dnes nemá význam ztrácet čas (v tomto smyslu se pro Deník N vyjádřil rusista a komparatista Martin C. Putna).

A na tom jistě záměrně provokujícím odsudku může něco být, Dostojevskij jistě nebyl politický vizionář, jeho postoje byly v různých ohledech děsivé, naplnění jeho vizí by neudělalo lepším ten chorý svět, který ve svých prózách dokázal sugestivně zachytit. Zůstává ale ohromujícím a obtížným autorem, s nímž člověk musí taky zápasit, jeho hrdinové to nemají lehké a čtenáři rovněž.

Necítím se povolán hodnotit jeho génia, zasazovat ho do kontextu historie společnosti a dějin ducha. Jako člověk, který se občas pokouší sepsat prozaické dílo, si ale dovolím připomenout jednu z kvalit Dostojevského psaní, která vynikne zvlášť ve srovnání s normami dneška i představou velké části autorů i čtenářstva o tom, co by literatura měla přinášet. Z Dostojevského próz si člověk pamatuje víc ty temné figury než nositele světla a svatosti, i ten Raskolnikov je zajímavější jako posedlý mladík než jako obracející se hříšník. Také proto, že jejich autor je nelíčil jenom jako odpudivé a prolhané bytosti, respektive ne vždycky. Málokterá literární postava je hnusnější než třeba Petr Verchovenskij z Běsů (také proto, že ta figura je skvěle odpozorovaná a symptomatická pro společenské tendence, jichž se Dostojevskij obával a které se ve dvacátém století naplno projevily).

Ve svých prózách Dostojevskij dokáže vykreslit figury, které ztělesňují myšlení z autorova hlediska nebezpečné a chybné, tak, aby na čtenáře jakéhokoliv přesvědčení zapůsobily strhujícím dojmem a také pravdivě, aby je i lidé, jejichž pohled na svět je od Dostojevského názorů velice daleko, přijali, byli jimi fascinováni. Ivan Karamazov hlásá postoje Dostojevskému se příčící, činí tak ale s velkou přesvědčivostí, jeho odmítnutí Boha je promyšlené a přesvědčivě obhajované, nedá se lehce smést se stolu, Ivanovo vyprávění o Velkém inkvizitorovi představuje svrchovanou kritiku institucionalizovaného náboženství a jako takové je přijímají i čtenáři, kteří mají názorově blíž k Ivanovi než k jeho autorovi. Svým názorovým protivníkům dokázal propůjčit nějakou skutečnou a tragickou vážnost. Dokázal napsat rozervaného ateistu nesrovnatelně líp než většina spisovatelů –⁠ rozervaných ateistů. Právě v tom ohledu je Dostojevskij velice a osvěžujícím způsobem nednešní. V soudobém umění totiž figura ideového protivníka většinou slouží jako fádní nahrávač na autorovy smeče, figurína, na níž se demonstruje správnost stanovisek spisovatele a jeho předpokládaných čtenářů. Jejím úkolem pak bývá prezentovat se dostatečně pitomě, aby vynikla pronikavost a nesmlouvavost soudu nad ní, aby ten soud byl co nejsnadnější.

Dědictvím Fjodora Dostojevského nejsou jeho extrémní politické názory, ale jeho schopnost otřást všemi čtenářovými pohodlnými jistotami bez ohledu na to, k jakému táboru se hlásí. V časech, kdy se od umění očekává, že bude všelijaké ty pofiderní jistoty utvrzovat, to může působit až revolučně a také velice živě.

16. listopadu 2021