V BUBLINĚ

Co jsme to za lidi?

V BUBLINĚ
Co jsme to za lidi?

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Internetový jazyk je plný akronymů – všechny ty LOL, BTW, WTF a spousta jiných, jejichž význam je mi často utajený. Mezi mé naopak oblíbené patří AITA, zkrácenina vpravdě existenciální otázky Am I the asshole?, volně přeloženo: Jsem debil? Pochází z twitterového účtu a redditového fóra, které publikují příběhy anonymních přispěvatelů. Jsou v nich popsány nějaké jejich příhody, které v nich retrospektivně vzbudily pochybnost, zda vypravěč nesehrál právě roli debila.

Čtenáři pak v komentářích mohou vyjadřovat svoje soudy, statistiku si nedělám, ale většina těch publikovaných historek opravňuje spíš odpověď „Ano, jsi“. Ty příběhy jsou anonymizované, není způsob, jak ověřit jejich pravdivost, přesto věřím, že většina z nich se skutečně odehrála, často v sobě mají velmi reálně působící absurdity či bizarnosti – velká část výmyslů, kolujících médii a sociálními sítěmi, se podle mého názoru dá snadno rozpoznat, protože v nich všechno až podezřele sedí, až příliš dokonale ilustrují šiřitelovo poselství. A nebývají legrační. Tím se konečně dostávám k historce z pizzerie.

Uživatelka, jež se na kolektivní mysl internetu obrátila s otázkou Jsem debil?, popsala následující. Pravidelně se schází s jakousi partičkou, debatují o „aktuálních tématech“. Jednou pro změnu vyrazili do pizzerie, již jedna z členek kroužku doporučila. A od začátku bylo všechno špatně. Problém byl v majiteli pizzerie. „Mou známou zdravil velmi entuziasticky. Oslovoval ji nějak italsky, znělo to podivně intimně.“ Vypravěčka si dojem údajně nepřístojného chování potvrdila dotazem na známou, zda je s pizzařem kamarádka. Prý ne, ta dáma tam jen hodně často chodí. To jen potvrdilo nepříznivý dojem, navíc z majitele cítila „zneklidňující vibrace“. Tím ale ta série hrůz neskončila. „Než nám přinesli pizzy, dal na stůl misku s česnekovými uzly. Nikdo z nás je neobjednával, upozornila jsem ho na jeho chybu, ale řekl, že ty uzly jsou pozornost podniku za to, že jsme si ho vybrali. Přišlo mi to drzé. Když odešel, řekla jsem přátelům, že podávat neobjednané jídlo je nevhodné, někdo na něj může být alergický. Někdo ze skupiny mi řekl, že uzly jsou ze stejného těsta jako pizza, kterou jsme si všichni objednali, tudíž na ně nikdo alergický být nemůže. Stejně jsem si nedala.“ Série příkoří vyvrcholila při placení. Pisatelka zjistila, že majitel pizzerie její skupině nenaúčtoval pití, i když na nápojovém lístku byly jasně uvedené ceny. Upozornila ho na to a on odvětil, že to je bonus pro stálé zákazníky. Vypravěčka bystře podotkla, že ona stálou zákaznicí není, podle majitele ale stačilo, že mezi štamgasty patřila jedna členka skupiny. I tak si ale pisatelka vymohla, že skupina bude drinky platit. To vnucování slev jí přišlo jako vlezlá „mocenská hra“, projev snahy získat u hostů autoritu. Ke svému značnému údivu zjistila, že zbytek společnosti je na ni naštvaný, kamarádka se za ni dokonce šla majiteli omluvit. Z textu je zjevné, že pisatelka se považuje za principiální osobu, zatímco její společníci se chovali bezpáteřně, aby získali své „úžasné slevy“, proto byli ochotni strpět majiteli jeho „nevhodně familiární“ chování.

Vyprávění z pochopitelných důvodů vzbudilo značnou pozornost, otázka po „debilnosti“ pisatelky byla zodpovězena dost jednoznačně a kladně, její post se navíc rozletěl do mnoha koutů internetu. Až je té mladé dámy člověku trochu líto. Jistým způsobem je také obětí. Asi je k podobnému chování nějak disponována. Zčásti ho má ale taky naučené a je svou širší bublinou – nejenom třeba známými, ale i médii, která čte, autory, jež sleduje – utvrzována v tom, že člověk musí být neustále ve střehu. Že mu v hlavě musí nonstop jet interpretační stroječek, jehož úkolem je průběžně vykládat všechno viděné a slyšené a především hledat tu nejhorší možnou interpretaci (třeba i hodně krkolomnou) a té se pak co nejpevněji držet. Proti tomuhle nastavení pak žádný pizzař nemá šanci, byť by jeho úmysly byly nejlepší, slova nejvřelejší a nejitalštější. Na druhou stranu. Ta dáma pocítila pochybnost. Vznesla otázku. Je v tom určitá naděje. Držme jí palce, existuje-li.