Nad knihou Konec křesťanstva od Chantal Delsolové

Bůh je mrtev – nic není dovoleno

Nad knihou Konec křesťanstva od Chantal Delsolové
Bůh je mrtev – nic není dovoleno

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Protože západ není východ, fascinace konci a katastrofami nepřekvapuje. Patrně patří k západní tradici, že se knihy o sebevraždách civilizace, její degeneraci či vyhasnutí stávají bestsellery. V jistém smyslu tkví konec i v mottu současného evropského předsednictví. „Evropa jako úkol“ je odkaz na přednášku, v níž se Václav Havel zamýšlí nad tím, co to znamená, že Evropa, která je odvozena od akkadského slova ereb pro soumrak, má konec ve svém základu. Prý to svědčí o náchylnosti k reflexi i účtování.

Podle francouzské filozofky Chantal Delsolové (75) se zrovna končí i účtuje s křesťanskou kulturou. V knize Konec křesťanstva však nelká nad pádem do nihilismu. Sama je sice křesťanka, která s manželem vychovala šest dětí, z nichž jedno, laoského původu, adoptovala, a její světonázor se rozchází s tím většinovým, o bezhodnotovosti doby není přesvědčena. Spolu se svým vzorem, francouzskou filozofkou a novinářkou Simone Weilovou, má spíš za to, že bezhodnotovost u člověka, tohoto skupinového tvora, neexistuje.

Člověk totiž podléhá době, skupině, tedy určitému „my“, víc než vlastnímu já. Přirozeně se oddáváme módám, klišé a frázím – a to vše vyrůstá z toho, čeho si zrovna obzvlášť ceníme, tedy z dobových hodnot. I ta verze individualismu, kterou nabízí současná společnost, tkví málokdy v odvaze stát sám za sebe, i kdyby to znamenalo, že člověk zůstane úplně sám. Současný individualismus tkví spíš v nároku na uznání společensky prefabrikované individuality. Jinými slovy, i v individualizované společnosti platí věta Theodora Adorna: „U většiny lidí je již drzost, když užívají zájmeno já.“

Ono my, které typicky přehlušuje naše já, vychází z příběhu. Tezí knihy Konec křesťanstva je, že západ žil po dobu takřka dvou tisíciletí z křesťanského vyprávění, poslední půl století však spřádá příběhy podle pohanských vzorů. Delsolová to ilustruje na manželství. Spolu s americkým sociologem Rodneym Starkem je přesvědčena, že rodina hrála stěžejní úlohu v upevnění křesťanství. To spočívá od svého vzniku na rodinných vazbách – Bůh je otec, Marie mateřský vzor a Ježíš syn. Křesťané navíc považují život za posvátný. Ostatně proto byli ve svých počátcích nazýváni řeckým výrazem „hoi zoioi“, tedy „živoucí“.

Tento vztah k životu je podle Starkovy klasické knihy The Rise of Christianity základem pro prudký populační nárůst původně okrajové sekty. Křesťané na rozdíl od pohanů odmítají přistupovat k infanticidě „přebytečných“ dívek, tím se zvyšuje křesťanská populace. Dívkám a ženám navíc nabízejí lepší život: křesťanky se vdávají v průměru o pět let později než pohanské dívky, což šetří jejich zdraví, mnohdy i životy.

Bezpečí skýtá rodina nejen ženám. Stark si všímá, jak se lišil přístup pohanů a křesťanů k nemocím i epidemiím. Pohané mnohdy o své nemocné nepečovali, to vedlo k vysoké úmrtnosti. Křesťané se o ně naopak starali, čímž mnohdy získávali imunitu, a jejich nemocní navíc v hojnější míře přežívali. To dělalo velký dojem: jestliže jsou křesťané zdravotně odolnější, třeba na jejich učení něco bude. Tak vzniklo podhoubí pro Konstantinův obrat roku 312, který křesťanům zajistil světskou moc.

Pohanská sexualita

Pro Delsolovou je příznačné, že na křesťanský institut manželství dnes mnozí navazují, byť ne zcela křesťanskými způsoby. To je nepřekvapivé: v rovině kultury se nikdy nezačíná od nuly. Soudobé navázání se vyznačuje pohanskou svobodomyslností v sexualitě, včetně otevřenosti k potratům. Právě zde se nejjasněji vyjevuje hodnotové přepólování. Zatímco křesťané opovrhovali lecčíms, co bylo Římanům svaté, současný člověk opovrhujeme lecčíms, co je svaté křesťanům, a začíná oceňovat leccos, co bylo blízké Římanům.

Nad knihou Konec křesťanstva od Chantal Delsolové. - Foto: Profimedia

Obzvlášť příznačná je podle Delsolové míra, v níž se naše kultura zbavila přesahu typického pro křesťanství. Tím se ocitáme ve světě, který je skrznaskrz konečný i definitivní. Pohan – a podle autorky i současný člověk – považuje vezdejší svět za svůj jediný domov, naopak křesťan v něm spatřuje provizorní příbytek.

Tento rozdíl má dalekosáhlé dopady. Pohané získávají nové impulzy tím, že přejímají zvnějšku: adoptují cizí zvyky či bohy. Naopak křesťané považují cizí bohy za falešné modly. Křesťanská kultura a její obrazotvornost se proto vyvíjí nikoli tím, že přejímá, ale tím, že relativizuje vezdejší svět světem budoucím. Není-li pro křesťana tento svět definitivním, může se svým životem experimentovat, víc si troufat. Existuje-li Bůh, je toho dovoleno víc, protože společnost a její kontrolní mechanismy nejsou tou nejzazší mocí.

Dobře to ilustrují světci. Ti nejsou žádní svatouškové, ale lidé, kteří šli ve svém životě na hranu možného, anebo se zcela protivili dobové normě a morálce. Vždyť o co jde? Člověk přinejhorším ztratí pozemský život. To činilo křesťanskou kulturu otevřenou výjimečnosti a hierarchičnosti. Naopak demokracie, ale i záliba v pozemských statcích jsou spjaté s pohanskými společnostmi. Ostatně i na pohanských bozích se obdivovala jejich krása, mládí, fyzická síla – vše, s čím se setkáváme i v současné kultuře.

Křesťanský Bůh si v tomto srovnání – aspoň po dobu své pozemské pouti – nijak skvěle nestojí. Narodí se jako bezmocný a pronásledovaný v chlévě mimo město a mimo městské hradby umučený umírá. Utrpení, které na sebe bere, a hanba, která jej provází, mají do heroičnosti daleko. Svým životem navíc vyjevuje klamavost světských kritérií. Když Ježíš provokativně usedá ke stolu s okupanty své země, nepopírá „hodnoty“, naopak je utvrzuje. Vždyť Bůh se z jednoho napraveného hříšníka prý těší víc než z devadesáti devíti spravedlivých. Uprostřed světa, v němž panuje strach o přežití vlastní i židovské kultury, říká Ježíš: „Nebojte se.“ Což znamená třeba: Nestrachujte se o sebe, neprožívejte sebe sama – žijte.

Jen dobro a zlo

Delsolová má za to, že jsme členitost života, tak jak ji podávají biblické příběhy, pohansky zploštili. Výsledkem je, že známe jen dobro a zlo. Odsudky, které bývají s těmito kategoriemi spjaté, nepřipisuje křesťanství, ale manicheismu. O tom, že křesťanství spíš pozastavuje moralizování, svědčí Ježíšův sklon družit se s hříšníky, ale třeba i takzvaná amorální podobenství, v nichž boží syn chválí paradoxně ty, kteří by si podle tradiční morálky zasluhovali odsouzení. Jinými slovy, morálka, která se osamostatnila od členitého terénu života, není chvályhodná, ale spíš něco, před čím je třeba varovat.

Nekřesťanský je podle Delsolové i náš vztah k moci. Ta je nám typicky trapná. Privilegovaní jako by volali po vlastním sesazení a „ctnostné“ shazování sebe sama se v západních společnostech těší zvláštní oblibě. I to svědčí o odvratu od křesťanského světonázoru. Ježíš sice trpěl, ale jako oběť se nechoval. Svým životem navíc proměnil chod dějin, což také nesvědčí o bezmoci. Kultura, která si jeho příběh bere za vzor, ví, že cílem není vzdát se moci, ale přijmout ji – a nedopustit, aby nás zkazila.

Podnětné je, že jako inspirace prochází knihou filozofka Simone Weilová. Ta se roku 1939 proslavila interpretací Homérovy Iliady, válečnického eposu, který stojí v základu západní kultury. Homérský epos je obrazem zkázy a krutosti i proto, že válečníci nevidí to, co je zjevné čtenáři: vítězství v sobě nese prohru.

Chantal Delsolová na snímku ze září 2021. - Foto: Profimedia

Existuje jediná výjimka: vítězný bojovník se může vyvarovat zkázy, když zdar nepřipisuje výlučně sobě. Jen pod podmínkou, že vítěz v sobě rozpozná příjemce nezasloužené přízně, je schopný koloběh násilí přerušit. To může vyznívat přehnaně nábožensky, až magicky. Ale lze tomu dát přízemní, byť biblický význam. Jen díky přízni, která není výlučně v naší moci, jsme schopni ustát vlastní sílu a nedopustit, aby nás naše přednosti zničily. Právě ctnosti nás činívají nesoudnými, a tudíž bývají na počátku pádu. Odvaha, která neporušuje něhu, není výlučně lidským výkonem, ale darem.

Ostatně zde narážíme na meze knihy: to, že síla oslabuje, třeba i fatálně, je význačným tématem především antických, tedy pohanských tragédií. Jakkoli jsou četné autorčiny vhledy pozoruhodné, právě i s ohledem na inspiraci Simone Weilovou s její zálibou v řecké kultuře, vidíme, že prvořadou otázkou nemusí být to, jestli je duchovnost pohanská, nebo křesťanská, ale jestli lze vůbec o duchovnosti hovořit. Ta nemusí souviset s vírou v křesťanského Boha, ale se zkušeností, že jakmile se člověk zamyslí, spíš dospěje k pochybnostem než k poznání.

Je proto nevyhnutelné být skeptikem? Asi není. Stačí se o sebe nebát. A snad v tomto bodě má Delsolová opět pravdu: schází nám sebevědomí k pochybnosti, ale i k odvaze, která počítá s tím, že odpovídat musíme, i když si svou odpovědí nejsme vůbec jisti. Snad je doba v tomto smyslu „nekřesťanská“. Všechny oběti, které po nás křesťanství žádá – nakonec i pokora –, předpokládají mocné sebevědomí, nikoli sebeponížení. Že by to užití zájmena já bylo v našem případě vážně drzost?

Chantal Delsol: La fin de la chrétienté. L’inversion normative et le nouvel âge, Paris 2021, 172 str.

Tereza Matějčková