KOMENTÁŘ Jiřího Peňáse

Kdo by chtěl být krutým a nelidským?

KOMENTÁŘ Jiřího Peňáse
Kdo by chtěl být krutým a nelidským?

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Na polsko-běloruské hranici se odehrává něco, co je obdobou dění z roku 2015. Na jiném místě, s jiným pozadím (smějící se bestie Lukašenko) a zatím ne v takové kvantitě, ale s podobnou intenzitou emocionální, která nakonec rozhodne. Opět jsou před branami lidé, kteří jsou odhodláni je překonat, prodrat se přes ostnaté dráty a přelézt bariéry, prorazit kordony pohraniční stráže, která sice může nasadit všechnu možnou zadržovací techniku, ale proti lidské touze překonat hranice a vstoupit do vytouženého ráje bude muset nakonec kapitulovat. Podařilo se to v tom roce 2015, dařilo se to jinými cestami po celá léta následující, proč by to těm lidem, kteří se nijak nelišili od těch předchozích, nemělo podařit i teď?

A lze předpokládat, že se jim to podaří. Fotografiím vymrzlých dětí, jejichž smutné oči hledí tak nevinně a dojemně, nelze totiž dlouho odolávat. Všechny obvyklé důvody, proč držet hranice a proč udržovat cosi jako úřední formality vstupu do jiných zemí, proti těm dětským očím padají. Je to nejsilnější a nejúčinnější prostředek, kterým ta nikdy nepolevující pochodující armáda jinak neozbrojených budoucích obyvatel Evropy disponuje. Těm očím nelze uniknout a nelze si je vzít na svědomí. Divoké nájezdy jejich odhodlaných otců na pohraniční bariéry, boření zátaras, útoky na pohraničníky jsou proti nim jen vedlejším rituálem.

Čísla o demografické proměně Evropy jsou nedůležitá a irelevantní. Rozhodne fotografie plačící holčičky nebo chlapečka u ohně v Bělověžském pralese. Ti otevřou brány do Evropy a jejich rodiče s nimi vstoupí a dosáhnou toho, co chtěli. Nikdo se přitom jejich touze nemůže divit: vždyť i z pohledu mnoha Evropanů, především těch, kteří jsou nejvíce slyšet a píší nejdojemnější statusy a podepisují nejemocionálnější petice, na to mají nárok. A když mají s sebou děti, a oni mají hodně dětí a vědí, že je dobré je s sebou vzít, není o čem diskutovat. Kdo by snad chtěl něco namítnout, usvědčí ho ty oči z nelidskosti a z krutosti. A kdo by chtěl být nelidským a krutým?

Tak se to stalo v roce 2015 a člověk by se velmi divil, kdyby to mělo nyní dopadnout jinak, kdyby to vůbec mohlo někdy dopadnout jinak. Evropa to nakonec nevydrží a bude muset povolit. Udělá to nejspíš zase Německo, jako to udělalo před šesti lety. Prohlásí, že je ochotno z humanitárních důvodů rodiny s dětmi přijmout. Pošle pro ně autobusy a převeze je přes chladné Polsko do vřelého Německa. Poláci si na chvíli oddechnou, ale obraz Polska jako země s tvrdým srdcem se jen posílí. Chtěli bránit rodinám s dětmi hledat šťastnou budoucnost pro ty děti. Inu, Poláci, stejně jako tehdy Maďaři, ostuda Evropy… Naštěstí máme Němce, jejich humanitární velkorysost a jejich poučení z dějin. Oni to přece zvládnou. A pak se ty oči zase objeví někde jinde.

Mezitím si ve Francii připomněli šest let od masakru v Bataclanu. Země už sice není ve výjimečném stavu, ale hlasů, že stojí na pokraji občanské války (stará Francie versus francouzští muslimové), není málo a přibývají. Alžírský spisovatel Boualem Sansal v emotivní výzvě vyzval Francouze, aby bránili svou zemi a uchovali její francouzský charakter pro budoucnost. Třeba pro skutečné politické uprchlíky, jako byl on. Až z Francie bude Alžírsko, nebudou mít kam utéct.