V BUBLINĚ

Autor projednou „nezachápal“

V BUBLINĚ
Autor projednou „nezachápal“

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Při psaní téhle rubriky občas (aspoň doufám, že jenom občas) přijímám stylizaci povzneseného a mírně znuděného pozorovatele, který všude byl, všechno ví, a proto mu taky všechno přijde na jedno brdo. Teď ale tuhle personu odkládám, narazil jsem totiž na úkaz, jehož podstata mi uniká, nedaří se mi tu věc rozlousknout. Jde o tu v českém virtuálním světě velmi známou kauzu. Minulý týden mnozí uživatelé postovali snímky různých „hvězd“ antivaxerské scény, třeba Daniela Landy, Jaroslava Duška nebo Lubomíra Volného, spolu s jejich smyšlenými citáty, v nichž pánové vyzývali k očkování a oznamovali, že se nechali očkovat taky, případně se vymezovali proti odpůrcům očkování. Taková normální internetová legrace, reagující na módu šíření portrétů známých osobností, doprovázených citacemi, které ti lidé nikdy neřekli. Z právního hlediska to jistě může být sporné vzhledem k tomu, že tihle údajní mluvčí jsou živí, ale to tady řešit nebudu.

Chytlo se to, a proto následovalo, co se děje vždycky, když se na sociálních sítích něco chytne – nastala masivní multiplikace. Můj facebookový feed nějakou dobu vypadal jako sled fotek různých pánů, doplněných proočkovacím poselstvím. Některé ty montáže byly třeba i vtipné, ale v tom množství se to ztratilo, vše přehlušil celkově ubíjející dojem. Nic zvláštního, zatím. Stejně obvyklé bylo, že následovala fáze nastartování debaty. Mystifikační či parodická akce byla zaznamenána médii (zprávy z Facebooku a Twitteru jsou velmi oblíbený žánr, protože nevyžadují nějakou práci v terénu, udělají se tak nějak samy), uživatelé se přeli, jestli tenhle způsob propagandistického boje není už za hranou. Ani na to nemám silný názor. Být trochu naivnější, vítal bych každé rozšíření počtu nesmyslů a nepravd na sociálních sítích v naději, že po dosažení určité hranice lidé en bloc přestanou brát vážně, co se tam dočtou, dnes už ale vím, že taková hranice neexistuje. A teď se dostávám k tomu udivujícímu.

V debatách vycházeli někteří z těch, kdo ty fotografie šířili, z neochvějného přesvědčení, že se stalo něco důležitého. A já ani dnes nejsem schopen pobrat, co by to asi tak mohlo být. Narazil jsem na dvě vysvětlení. Jak formuloval jeden intelektuálněji založený uživatel, bylo smyslem „vnést lstí zmatek do řad nepřátel“. O. k., chápu. Považuji ale představu, že se to podařilo a že ten zmatek byl trvalejšího charakteru, za absurdní iluzi. Je možné, že pár trochu důvěřivějších lidí se domnívalo, že třeba Daniel Landa se nechal očkovat. Za chvíli se dověděli, jak se věci mají. A pokud to snad několik jednotlivců neví ještě dnes, čemuž bych se divil, tak se v důsledku toho, řekl bych, očkovat nenechá. Na poli matení nepřítele (pokud přistoupíme na válečnou rétoriku) k žádnému průlomu nedošlo, situace „na frontě“ se nezměnila, morálka bojovníků proti očkování moha být tou aférkou i utužena, zesílil jejich pocit, že „vaxeři“ se nezastaví před ničím. I když ten pocit už asi není kam zesilovat, už dávno dosáhl úrovně jedenáct na desetistupňové škále.

Další – a protichůdné – vysvětlení bylo, že je to celé legrace, což by jednoho skoro napadlo. Jenže tahle interpretace byla formulována až potom, co se fotografií s citáty rozletěly do světa tisíce. A v rámci argumentace legrací někteří uživatelé postovali další a další obrázky toho typu. Dalo by se to vysvětlit jedině hlubokým přesvědčením, že mezi počtem variant téhož vtipu a množstvím legrace existuje přímá úměra. Že míra vtipnosti fóru stoupá s počtem jeho opakování. Musím říct, že tato hypotéza popírá mou – módním termínem řečeno – žitou zkušenost. A možná právě tohle je to, co mě tak mate. Moje zkušenost je asi abnormální. Protože v normálním světě to funguje. Člověk vidí první snímek Daniela Landy s fiktivním citátem a uchechtne se, při druhém už se řehtá z plných plic, a když dojde na pětistou padesátou, směje se tak, až se bortí sádrokartonové příčky jeho kancelářské kóje a srdéčko mu zahřívá pocit solidarity se všemi těmi, kdo se v jiných kancelářských kójích chlámají spolu s ním. Anebo to je všechno ještě jinak? Přemýšlejme, debatujme.