Po čtyřleté rekonstrukci se v Praze otevřelo Armádní muzeum

Hody pro všechny smysly

Po čtyřleté rekonstrukci se v Praze otevřelo Armádní muzeum
Hody pro všechny smysly

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Trvalo to dlouho, i když na české poměry vlastně ani ne. Po čtyřleté rekonstrukci komplexu budov stojících na úpatí pražského Vítkova, v nichž sídlí i Vojenský historický ústav, se v pátek 28. října 2022 otevřelo pro veřejnost Armádní muzeum. A představilo novou expozici vojenských dějin českého území od pravěku až po současnost. Poučnou, poutavou a zážitkovou. Velkorysou a velkolepou. Takovou, která důmyslně propojuje velké dějiny s malými, epochální události s každodenností. A současně takovou, která vybízí k návratům, jednak proto, že těch fugurín, uniforem, zbraní, praporů, modelů, rozmanitých předmětů, dokumentů, fotografií, videí... je tam opravdu hodně (podle autorů „přes 7000“, to asi není nadsázka), jednak proto, že vstup je pro všechny návštěvníky zdarma.

Komplex Armádního muzea, projektovaný – stejně jako Národní památník na Vítkově – ve 20. letech minulého století Janem Zázvorkou a slavnostně otevřený v červenci roku 1932, kdy se slavilo teprve patnácté výročí bitvy u Zborova, nebyl za minulého režimu opravován. Rekonstrukce, které se konečně dočkal ke svým devadesátinám, byla už velmi žádoucí (stále původní rozvody vody a elektřiny, vlhko ve sklepení atd.). Rozumí se samo sebou, že nová podoba Armádního muzea (nejviditelnějším novým prvkem je prosklená střecha nad dvoranou o rozloze 800 m2) musela nabídnout něco neobyčejného.

Chceme-li postupovat chronologicky, můžeme z nejvyššího patra sestupovat dolů a začít u pravěkých štípaných a broušených nástrojů nalezených na našem území, to je však jen kratičký prolog, rázem jsme ve středověku – a už je tu první impozantní objekt, na koni sedí v královské zbroji Jan Lucemburský, u francouzského města Crécy, který jsme zvyklí nazývat Kreščak či Kresčak, ho čeká smrt v bitvě Francouzů, za něž bojoval, s Angličany. Takové „sousoší“ (král v sedle, u koně dva zbrojnoši) by slušelo i londýnskému Muzeu Madame Tussaud. A o kus dál je „husitský věk“ (starší generace si pamatují, že historici označující sebe samé za marxisty rádi říkali „husitské revoluční hnutí“), pro názornou představu stojíme před částí vozové hradby, „boží bojovníci“ mají výrazy velmi divoké. Ovšemže ty vozy jsou nově vyrobené, citlivě patinované, co vypadá jako bláto a špína, jsou při bližším ohledání barvy. Prosklené snad být nemusely. Přes Bílou horu (i kusy lebek vojáků tam padlých vypadají jako nové) se dostáváme do dob tereziánských a dál, velmi působivě je pojata bitva u Hradce Králové (1866): do podlahy jsou zapuštěny dvě vitríny, v první vidíme repliky výzbroje a výstroje vojáka před bitvou, vše jako nové, ve druhé to, co z člověka zbylo, tedy nálezy archeologů.

Velký prostor dostaly dvě světové války, tady už nastupují zvukové efekty, zvlášť zákopy první světové války jsou tu vytvořeny vskutku sugestivně, je to málem labyrint, nad hlavou slyšíme zvuky nepřátelského útoku, k dokreslení představy těch jatek je tu i kouř, jistěže neškodný, nikoli ze skutečných výbuchů.

Také druhá světová válka je ozvučena, i její exponáty jsou důmyslně instalovány a nasvíceny (okna v celé expozici jsou zatemněna, ani je nevidíme, jsme jakoby mimo prostor muzea, vtaženi do dějů).

Epocha „socialismu“ je přiblížena mj. tím, co mnozí pamatujeme: figurínou vojáka sedícího na kavalci ve žlutém vojenském pyžamu. Ale třeba i filmem Františka Vláčila Násilný přechod vodního toku (1956). Nekončí se listopadem 1989, jdeme až do současnosti, posledním exponátem je polní kaple z afghánského Bagrámu.

Jenže bez osobní návštěvy Vojenského muzea je jeho popis skoro marný. Teprve na místě lze uplatnit všechny smysly: především zrak a sluch, také hmat (k některým předmětům nesmíme, k jiným ano) a čich (všechno voní novotou). A chuť? Ale ano, to až příjemné Café Kupka v nejvyšším patře nabídne bohatší sortiment než o prvním víkendu. A až se staré rudé běhouny na schodišti vymění za nové, to teprve bude něco!

Michal Burian a kolektiv: expozice vojenských dějin českého území od počátků po současnost. Armádní muzeum, U Památníku 1600/2, Praha 3, otevřeno denně kromě pondělí od 10 do 18 hodin, vstup zdarma.

4. listopadu 2022