Jak nás proměňuje samota

Jsme v tom spolu: sami

Jak nás proměňuje samota
Jsme v tom spolu: sami

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Pandemie máloco vynalezla, ale leccos posílila, občas na hranici snesitelnosti. Třeba samotu. Až čtvrtina obyvatel západní Evropy uvedla, že během pandemie trpěla výrazným pocitem samoty. Ale o nový problém nejde. V Británii ustavili „ministerstvo pro samotu“ již v roce 2018 a analogická instituce existuje v Japonsku. Nikdy v dějinách nežilo tolik lidí samo. V Česku žijí v jednočlenné domácnosti tři lidé z deseti, v Německu to jsou čtyři z deseti a trend je vzrůstající.

Ale v tom případě tu něco nesedí. Lidé si na jednu stranu na samotu stěžují, na druhé ji vyhledávají. Sice je třeba zohlednit, že osaměním často trpí senioři, kteří si samotu mnohdy nevolí, avšak samota se zdaleka netýká jen této skupiny. Podle průzkumů se nejčastěji cítí osamělí mladí lidé ve věku mezi 18. a 29. rokem, což jsou titíž lidé, kteří se do samoty stahují a ani jako třicátníci z ní mnohdy nemíní vystupovat.

V nedávné době vyšly v Německu, patrně i pod vlivem pandemického osamocení, tři výrazné knihy zabývající se samotou. Přestože nepatřily do zábavné literatury, každá se týdny držela v žebříčcích bestsellerů. Autory jsou příslušníci tří odlišných věkových i genderových skupin. Prvním je sedmasedmdesátiletý filozof Rüdiger Safranski, kterého může český čtenář znát jako autora biografie Friedricha Nietzscheho, druhým je čtyřicátník Daniel Schreiber, spisovatel, slavista a zástupce sexuálních menšin, a třetí knihu napsala padesátiletá novinářka Katja Kullmannová.

Safranského kniha Být jednotlivcem / Filozofická výzva (2021) je tradiční meditací nad problémem samoty. Filozofové se samoty nikdy neobávali, nebojí se ani Safranski. Ať od Platona, nebo Heideggera, až na výjimky slýcháme výzvy, abychom se vytrhli ze švitořivé rozptýlenosti, z průměrnosti, do níž upadáme v přítomnosti druhých, a uvědomili si, že samota je základním určením člověka. Vždyť nejpozději v umírání budeme zcela sami, tak si to nacvičme už za života, ať v rozhodujícím okamžiku neselžeme.

Zvláštní kompetence

Tato samota v sobě nese prvky heroičnosti, pojí se s odvahou a se schopností stát za svým. A co víc, podle Safranského na ní spočívá západní tradice. Sokrates byl obviněn a stál za svým, Ježíše zradili nejbližší a taky stál za svým. Ne že by nás Safranski vyzýval k tomu, abychom jako tito dva muži zašli až do strašného konce. Podstatné je, že samota, o niž autorovi jde, není něco, co se nám stane, když náležitě nepečujeme o vztahy. Spíš je zvláštní kompetencí, umem vydržet nesouhlas a nepodbízet se.

Ocitáme-li se uprostřed pandemie samoty, mohlo by se zdát, že aspoň tohle tedy umíme. Omyl, tvrdí Safranski. Samotou trpíme právě proto, že nejsme smířeni se svou jedinečností. Nakolik je člověk jednotlivec, je přirozené, že naráží na nesouhlas, ocitá se v konfliktech a cítí se cize. Kdo se s tímto základním nepřijetím nesmíří, vznáší na druhé nemístné nároky na uznání, mnohdy na nekritičnost. Pocitem osamocení tedy trpíme, když po druhých chceme víc, než nám mohou dát. Pak se může stát, že se raději zavřeme doma, než abychom riskovali nesouhlas, s nímž si hravě poradí osoba disponující kompetencí být sama, stát sama za sebe.

Nic nenasvědčuje tomu, že Daniel Schreiber, autor knihy Sám z roku 2021, tuto kompetenci být sám postrádá. V předešlých knihách se veskrze nesentimentálně zabýval svým životem na okraji: jednu věnoval svému dospívání v homosexuálního muže, druhou svému životu muže závislého na alkoholu. O nepřijetí asi něco ví, přesto si dosud na samotu nestěžoval. Ale její pandemická verze jej přivedla k zoufalství. S tím, že nikdy nebude mít rodinu, je smířen a v tom, že roky žije bez partnera, dosud spatřoval nemalé výhody. Jenže to nebyla pandemie a on byl obklopen známými, dokonce měl za to, že do rodiny jednoho přítele vlastně patří.

Ve vztahové pustině

Nadešel lockdown a přátelé se rozešli do svých domácností, které se před Schreiberem uzavřely, a on byl vyhnán do vztahové pustiny a zakusil zvláštnost přátelských vazeb. Vyznačují se zvláštní svobodou: nejenže si přátele volíme, tyto vazby jsou navíc osvobozeny od tělesnosti. Nezakládají se na pokrevním poutu, pokrevní pouto nevytvářejí, nejsou prostoupeny tělesnými tužbami. To je výsada přátelství, ale i důvod jeho lability. Když jde do tuhého, přátelé mizí. Silné závazky vznikají z tělesnosti.

Dopady osamocení líčí Schreiber v ponurých barvách. Pocítil, že druhé potřebujeme nejen k rozptýlení, ale i k tomu, abychom vnímali sami sebe. Jinými slovy, ztrácíme-li druhého, ztrácíme vztah k sobě. Schreiberova samota není heroickým gestem, o němž píše Safranski, ale trýznivým stavem, který se odráží i na zhoršené schopnosti myslet. Myšlení je totiž odkázané na paměť – stěží můžeme myslet bez dobré paměti. Ale paměť není jen v naší hlavě: jednotlivé vzpomínky se opírají o vzpomínky našich blízkých či přátel, o možnost si je u druhého ověřit.

To zní složitě, ale výzkumy to umějí pojmenovat přímočaře. Ukazuje se, že osamocení má zvlášť v případě seniorů přímý dopad na kognitivní schopnosti, může vést k demenci. Z britské studie uveřejněné v roce 2022 vyplývá, že lidé žijící o samotě zakoušejí pokles kognitivních kompetencí, dokonce lze u nich vykázat úbytek šedé kůry mozkové.

Vědci si však všimli ještě jednoho faktoru: nehledě na věk si lidé během lockdownu stěžovali na zhoršení paměti. První publikované studie potvrzují filozofickou intuici: mysl a paměť nejsou jen v hlavách, vyvíjejí se ve vnějšku. Třeba rozhovory či konkrétní události si pamatujeme v závislosti na síle a barvitosti okolních podnětů, rozhodují přitom banality. Jaké bylo počasí? Co jsme zrovna měli na sobě? Jaké pachy jsme cítili? Pakliže naše dny provázejí stále stejné podmínky: pokojová teplota, domácí oblečení, žádní lidé, případně lidé zploštělí na obrazovkách, naše dny, rozhovory, zážitky na nás neudělají takový dojem. Je-li takových dnů hodně, začnou nám jednak splývat, jednak začne ochabovat naše paměť.

Kniha jednapadesátileté novinářky Katji Kullmannové se od předešlých výrazně liší. V knize Singulární žena (2022) se zaměřuje výslovně na ženskou samotu. Ta má svá specifika. Není bezvýznamné, že drtivá většina upálených čarodějnic byly neprovdané bezdětné ženy. Rovněž v první generaci feministek byly zpravidla ženy nezadané. To se změnilo. Být nezadanou již není výzva ani hrdinství. Aktuálně žije v Německu přes devět milionů „žen bez doprovodu“. Autorka neagituje za uznání těchto „sólistek“ a s vytvářením další sociologické skupiny, která si připadá zneuznaná, nechce mít nic společného.

Sama, přitom bez samoty

Nejenže si Kullmannová nepřipadá ukřivděná, na rozdíl od Schreibera z ní přímo sálá optimismus. To nemusí být jen biografická nahodilost. Již v roce 2019 uveřejnil sociální psycholog Paul Dolan zvláštní doporučení: „Jste-li muž, koukejte se oženit, jste-li žena, raději jděte od toho.“ V rozsáhlém výzkumu ukázal, že ženatí muži jsou zdravější, spokojenější a dožívají se vyššího věku. Naopak ženy jsou nejspokojenější a dožívají se nejvyššího věku, žijí-li samy, a pakliže se neizolují, netrpí ani jejich zdraví. Další výzkum navíc ukazuje, že ženy se cítí málokdy tak osamocené, jako když žijí v partnerství. Kullmannová to potvrzuje: „Teprve od doby, kdy jsem sama, jsem nezažila den, kdy bych trpěla samotou.“

Jakkoli jsou všechny tři knihy pozoruhodné, zvlášť stanovisko Katji Kullmannové vyvolává otázky. Navzdory nesporným kvalitám knihy se čtenář kolikrát zarazí. Vezměme si třeba tezi o tom, že samota činí ženy spokojenými, dlouhověkými i zdravými. To je zajímavost, možná i pravda. Ale pravda také je, že pro člověka je máloco natolik charakteristické jako to, že jej pouhá spokojenost neuspokojuje.

Ostatně ani s láskou filozofů k samotě to není tak jednoduché. Byl to Aristoteles, jenž vyjádřil podezření, jestli je člověk, který se obejde bez lidí, vlastně ještě člověkem. Co když je to spíš zvíře? Ale abychom byli přesní: Aristoteles nezmiňuje jen zvíře, ale i boha. Mimo obec umějí žít jen zvířata a bohové. Po nejdelší dobu bylo zjevné, že člověku náleží mezní postavení, což mimo jiné znamená, že potřebuje druhé lidi.

Co když je dnes Aristotelův výrok víc vypovídající než všechny knihy o samotě? Moderní technologie a bohatství Západu nás co do životního stylu činí srovnatelnějšími spíš se starověkými bohy než se starověkými lidmi. Délka a zdraví našeho života by byly pro starověkého člověka nepředstavitelné, zarazil by jej i fakt, že umíráme spíš na nemoci spjaté s obezitou než na podvýživu, a jistě by jej zaujalo, že díky Zoomu můžeme být současně v Athénách i v Římě, nemluvě o tom, že umíme – podobni Diovi – cestovat po nebesích.

Akorát tu je nebezpečí, že si na pohodlnost moderních technologií zvykneme a přenecháme jim naše myšlení i vazby k druhým lidem. Pak se rázem můžeme propadnout do druhého, toho zvířecího extrému. Svět sevřený samotou není – z hlediska Aristotela – světem lidí, ale světem bohů a zvířat. Zní to možná jako mýtus, možná jako sci-fi. Ale vlastně je to jen jiné vyjádření toho, že jsme se ocitli ve „věku extrémů“, jak slýcháme od sociologů a politologů. Prostor prostředečnosti obývají lidé a prostor samoty nejspíš také, ale ten druhý kultivuje výjimečné schopnosti a podněcuje výjimečné propady – často v jedné a téže osobě.

24. června 2022