Alena Ježková a její rukodělná práce

Rodinné obrazy ze školních dějin

Alena Ježková a její rukodělná práce
Rodinné obrazy ze školních dějin

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Alena Ježková je autorka úspěšných knih pro neurčitého adresáta, vlastně (skoro) pro všechny. To je velká výhoda. Mohou ji číst zvídavější odrostlejší děti stejně jako šediví starci, intelektuálové vlídného typu, tedy něco jako ona, stejně jako třeba obyčejní lidé, kteří si rádi něco poučného a pěkně napsaného přečtou, nebo vlastně ani nemusejí, neboť vědí, že knížka od Ježkové jim v knihovně ostudu neudělá. Píše knížky, o tom, co ji zajímá, čeho si váží a co si zasluhuje pěkné zpracování: napsala dvě tlusté knihy o lidech, kteří žijí v klášterech, napsala o tom, jak šla třikrát do Santiaga, pěkně převyprávěla pražské a jiné pověsti o strašidlech. Pod jejíma šikovnýma rukama se každý námět proměňuje v poučnou a vkusnou rukodělnou práci s výšivkami a pentlí navrch.

Svou nejnovější knihou, prózou nazvanou Ruce houslisty, Ježková vstupuje, pokud se nepleteme, poprvé na území fikce, fabulovaného vyprávění, které ovšem, jak to u ní sotva může být jinak, stojí na pevné půdě historické materie. Vlastně jsou to beletrizované dějiny Čech a střední Evropy dvacátého století zprostředkované příslušníky jedné rodiny. Jejich rodokmen je na předsádce, jak to u komplikovanějších rodinných kronik bývá. Přitažlivost čtení pak spočívá i v tom, že čtenář se dívá, jestli už nějaký ten bratranec byl vtažen do děje či jestli si dosud pamatuje na tetu či strýce ze začátku knihy. Její zdařilost je pak potvrzena tím, že postavy ze začátku se objeví na konci, kdy se také rozluští smysl titulu, tedy proč se kniha jmenuje Ruce houslistovy, když se houslista vyskytne jen ve druhé kapitole. Čtenář však nemusí mít strach, v rukou Aleny Ježkové má vše logiku a řád, její psaní drží pravidla a nedělá naschvály. Je to přímý protiklad „pudového“ či „intuitivního“ psaní, které ovládá značnou část současné slovesnosti a v jejichž pavučinách se zaplete čtenář i autor. Ježková je profesionálka, což neznamená, že do psaní nevkládá vášeň a cit, jen to nemusí být tak vidět.

Ten je ukryt v empatickém vedení postav, které vystupují postupně v sedmi kapitolách, jež tvoří jakýsi „živý obraz“ v jednotlivých dějinných uzlech. Začíná se na belgické frontě první světové války, kde se právě koná tzv. vánoční zázrak roku 1914, kdy dojde ke krátkému spřátelení německých a britských vojáků: toho se aktivně účastní drážďanský pekař Herbert Schiller, který je spřízněn s rodinnou Schillerových z Prahy, kteří nastupují na scénu v dalších kapitolách. Je to asimilovaná rodina židovská, ovšem to nehraje v jejich příběhu větší roli než tu, kterou jim právě vnutí historie, tedy holocaust, jenž je nejstrašnějším „tvůrcem“ děje. Ten je v knize zprostředkován terezínským kvazideníkem čtrnáctileté Hilde Schillerové, který by bylo možné považovat za ukázkový způsob autorčiny tvůrčí metody: sběr materiálu, studium, autentická svědectví a pak pečlivá práce. Ježková v poznámce uvádí solidní výčet pramenů, autentických deníků a vzpomínek, jimiž se přitom inspirovala a na jejichž podkladě deník vyfabulovala, přičemž všechno v podstatě je tak, jako by to bylo pravé: snad až na zmínku o polských „vyhlazovacích táborech“, což byl termín, který v roce 1943 neexistoval.

Z původně bohaté a soudržné rodiny, jíž vládne „Oma“ Hertha, majitelka zámečku, na němž se rodina schází, zbude po holocaustu polovina, jež se pak snaží různým způsobem vyrovnat či přizpůsobit novým poměrům: někteří emigrují, většina se snaží nějak slušně přežít. Zlom opět přichází v srpnu 1968, který Ježková pojala jako reportážní zpracování pěti dnů po sovětské okupaci. Účinkuje v něm několik generací Schillerových, kteří reagují rozličným způsobem na další dějinnou ránu, která jim vezme naději na změnu a zatočí s plány, jež jsou ve střední Evropě vždy ošemetné. Za opravu by stála funkce Alexandra Dubčeka (nebyl předseda vlády, nýbrž první tajemník ÚV KSČ), ulice Legerova se tehdy jmenovala Lidových milicí. Ale to jsou drobné mušky na práci veskrze zdařilé, jak to ostatně ani u dobré studentky nešlo jinak čekat.

 

Alena Ježková: Ruce houslisty. Nakladatelství Práh, 2021, 165 str.

 

12. listopadu 2021