Ukrajinská zpráva Amnesty International není překvapením

Amnesty v zajetí Conquestova zákona

Ukrajinská zpráva Amnesty International není překvapením
Amnesty v zajetí Conquestova zákona

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Britský konzervativní historik Robert Conquest formuloval tři zákony politiky. První zní: „Každý je konzervativní ohledně toho, čemu rozumí nejlépe.“ Druhý: „Každá organizace, která není vysloveně pravicová, se dříve nebo později stane levicovou.“ A třetí: „Nejlepším způsobem, jak vysvětlit chování jakékoli byrokratické organizace, je předpokládat, že je ovládána klikou svých nepřátel.“ Jako příklady druhého zákona výslovně uvedl anglikánskou církev a Amnesty International. Otázky ohledně způsobilosti a nestrannosti Amnesty International totiž sahají hluboko do minulosti. V nynějších dnech se navíc zdá, že Amnesty International se týká i třetí Conquestův zákon.

Dne 4. srpna Amnesty International zveřejnila svou zprávu, ve které došla k názoru, že ukrajinská armáda svou taktikou ohrožuje civilisty. Umisťováním základen a bráněním ruské invazi v zabydlených oblastech, čímž nutí ruskou armádu bombardovat i místa, kde žijí lidé nezúčastnění na bojích. Zpráva tvrdí, že Ukrajinci civilisty neevakuovali, ti se skrývají ve školách a nemocnicích. I když to nikde tak explicitně neřekne, v podstatě osočuje ukrajinské ozbrojené síly z toho, že využívají civilisty jako živé štíty. Doporučuje, aby se Ukrajinci bránili někde v polích a lesích za městem, popřípadě aby se uchýlili do kasáren.

Rady ukrajinské armádě

Jenže jak upozorňují kritici zprávy, doporučení Amnesty International by znamenala porážku ukrajinské armády. Ukrajinci se v otevřeném prostoru mimo zastavěné oblasti prostě neubrání ruské přesile. Jejich jedinou nadějí je přeměnit města, městečka a vesnice v pevnosti, kde se každá ulice, každé okno může stát potenciálně nebezpečnou pastí pro ruské útočníky. Naopak ukrajinská armáda má povinnost chránit každou piď země před Rusy. Představa, že vyklidí města a bude se bránit ze svých starých základen, které byly většinou prvním terčem ruského bombardování, je naprosto scestná.

Experti zpochybňují i další závěry, například že Ukrajinci se nesnažili o evakuaci civilistů. Kromě výzev, aby lidé opustili oblasti, kde se předpokládala ofenziva jedné či druhé strany, je rovněž zdokumentována řada transportů civilistů z válkou zasažených částí Ukrajiny. Většina civilistů, kteří chtěli odejít, odešla, někteří dlouho váhající promeškali čas pro bezpečný odchod.

Podivná je dlouhá pasáž zprávy věnující se obsazení škol ukrajinskou armádou. Jak sama organizace přiznává, na používání opuštěných škol vojáky není nic nelegálního, ani podle mezinárodního práva. Naopak školy jsou tradičně budovami, které armáda obsazuje jako první. Mají obvykle kuchyni, dostatečné prostory pro ubytování a často i sklepení, kde se dá ukrýt před bombardováním. Amnesty si však stěžuje, že rozstřílené školy mohou ovlivnit poválečnou kvalitu výuky.

Pak jsou tu další okolnosti. Amnesty International například nepochopila mezinárodní právo. Podle toho je potřeba nejdřív dokázat, že ukrajinská armáda se kryla za civilisty přímo s úmyslem je využívat jako živé štíty a že z vojenského hlediska nebylo nutné umístit vojenské objekty či vojáky do těchto oblastí. Vzhledem k tomu, že ukrajinská armáda je brání před ruskými útoky, tam však podle mezinárodního práva být může.

Amnesty se zřejmě dopustila i řady přešlapů při sběru informací. Podle ukrajinských vládních úřadů svědci, které Amnesty zpovídala, byli na územích okupovaných Ruskem, často přímo v ruských filtračních táborech, nemohli tedy svobodně mluvit. Novozélandský novinář Tom Munch byl několikrát přítomen tomu, jak Donatella Roveraová, analytička Amnesty International, která měla sběr informací na Ukrajině na starosti, prováděla svou práci. V jednom případě jí víc trápilo to, že ukrajinští vojáci se ukrývají v suterénu opuštěné školy, než probíhající ruské bombardování. „Přes silnici stál převážně opuštěný civilní činžák, který nebyl zcela evakuován,“ napsal Munch. Roveraová trvala na tom, že jakákoli armádní přítomnost odporuje mezinárodnímu právu. Na Munchovu otázku, jak se má Ukrajina tedy bránit, odpověděla, že je to irelevantní. Jindy na vlastní oči viděl, jak Ukrajinci organizují evakuaci z obydlených válečných oblastí, přestože Amnesty International tvrdí, že si „není vědoma toho, že by ukrajinská armáda, která se nacházela v civilních objektech v obytných oblastech, žádala civilisty o evakuaci z okolních budov nebo jim pomáhala“.

Zpráva o Ukrajině vyvolala bouři. Šéfka ukrajinské pobočky AI na protest rezignovala. Řada známých osobností oznamovala, že končí s dárcovskými příspěvky. Novináři ani vojenští experti nenechali na zprávě nit suchou. Naopak Kreml zprávu uvítal, mluvčí ruského ministerstva zahraničí na svých sociálních sítích citovala vybrané pasáže, samozřejmě vynechala ty, které odsuzovaly Rusko za nelegální invazi.

Záslužná minulost

Bylo cítit všeobecné zděšení nad tím, že takto vážená organizace se mohla dopustit takového přešlapu. Ti, kteří však sledují činnost Amnesty International dlouhodobě, to nemohlo překvapit.

Amnesty si v zemích bývalého sovětského bloku vybudovala dobrou pověst, jelikož se zasazovala za vězněné disidenty, například Václava Havla. Na Západě v konzervativních kruzích již tehdy čelila jisté kritice, která vedla Conquesta k zformulování jeho zákonů politiky.

Amnesty International založil v roce 1960 britský právník Peter Benenson. K akci ho prý přiměl článek o dvou studentech v Portugalsku, tehdy tam vládla pravicová diktatura, kteří byli odsouzeni k sedmi letům vězení poté, co slavnostně připíjeli „na svobodu“. Historici žádný takovýto článek v britských novinách nedohledali. Ohledně budoucího fungování Amnesty International je to docela symbolické, zvlášť v posledních letech organizace upřednostňuje dobrý příběh před fakty.

Amnesty, tak jak ji ustanovil Benenson, zpočátku fungovala na základě skupin, každá měla na starosti starat se o tři vězně, kvůli politické nestrannosti jeden byl z komunistického světa, jeden z kapitalistického a jeden z rozvojového. Právě toto pobuřovalo první konzervativní kritiky Amnesty. Kladlo to totiž implicitní rovnítko mezi kapitalistický svět a ten komunistický. Nicméně je třeba uznat, že do konce komunismu opravdu vykonala mnoho dobré práce.

Po jeho pádu se začala mnohem víc zaměřovat na údajné porušování práv na Západě. Jeden stát, který by Ukrajině o nefér zacházení ze strany Amnesty International mohl vyprávět, je Izrael. Letos v únoru Amnesty vydala obsáhlou zprávu, ve které došla k jednoznačnému názoru, že Izrael se dopouští apartheidu. Podobně jako v případě Ukrajiny tato zpráva obsahuje chyby, tendenční interpretaci a nepochopení mezinárodního práva. Problém je ale už zřejmě teze, ze které organizace vycházela. Paul O’Brien, šéf Amnesty International USA, například prohlásil: „Jsme proti myšlence – a to je, myslím, existenciální část debaty –, že Izrael by měl být zachován jako stát pro židovský národ.“ Amnesty došla k závěru, že Izrael diskriminuje Palestince jak uvnitř svých hranic, tak na palestinských územích. Kvůli tomu se dopouští značné ekvilibristiky. Arabské občany Izraele soustavně označuje jako Palestince, přestože oni sami se tak z drtivé většiny necítí. Podle průzkumů jen 7 až 14 % arabských Izraelců se označuje za Palestince. Amnesty se nějak musela vypořádat s faktem, že izraelští Arabové mají stejná občanská práva jako Židé a řada z nich dosáhla na nejvyšší funkce ve státě. V době, kdy zpráva Amnesty vyšla, arabská strana byla součástí vládní koalice, dva Arabové byli soudci izraelského Nejvyššího soudu a elitní brigádě Golani velel Arab. Proto se zaměřila na větší míru chudoby mezi Araby. Sociální nerovnost však existuje ve všech státech. Amnesty si evidentně uvědomuje, že situace v Izraeli je neporovnatelná s Jižní Afrikou, zemí, kde apartheid opravdu byl. „Amnesty International upozorňuje a objasňuje, že systémy útlaku a nadvlády nebudou nikdy identické. Proto se tato zpráva nesnaží tvrdit, že jakýkoli systém útlaku a nadvlády, který je uplatňován v Izraeli a na okupovaných palestinských územích, je například stejný nebo analogický se systémem segregace, útlaku a nadvlády, který byl uplatňován v Jihoafrické republice v letech 1948–1994.“ Co se týče situace na palestinských územích, Amnesty International naprosto ignoruje, že jde o oboustranný konflikt, kdy se Izrael brání proti teroristům. Například nikde není zmíněno, že Hamás je teroristická organizace, zpráva se tváří, že jde o normální politickou stranu.

Jak pohlížet na Navalného

Dalším příkladem přešlapu Amnesty International v poslední době je spor o Alexeje Navalného a jeho status vězně svědomí. Loni v únoru mu organizace tento status odebrala, jelikož „obhajoval násilí a diskriminaci a tyto výroky neodvolal“. Organizace nespecifikovala, o jaké výroky má jít. Po veřejné kritice v květnu tento status ruskému opozičníkovi vrátila. Ve své výroční zprávě za rok 2020/2021 zmiňuje zákroky proti protestům Black Lives Matter jako příklad nelegálního potlačování a pokračuje ve své tradici porovnávat neporovnatelné: „Požadavky hnutí Black Lives Matter a #MeToo se ozývají po celém světě. Veřejné protesty proti represi a nerovnosti se přelily do ulic od Běloruska po Polsko, od Iráku po Chile, od Hongkongu po Nigérii.“ V jedné větě zmiňovat protesty v Polsku a Bělorusku je opravdu chucpe.

V roce 2011 zase odsoudila zabití vůdce al-Káidy Usámy bin Ládina.

Jak se  stalo, že dřív vážená organizace rychle ztrácí svoji kredibilitu? Rozpad sovětského bloku a přirozená odměna generací způsobila, že Amnesty se posunula víc doleva. Ne že by pořád neodváděla dobrou práci v regionech, kde opravdu dochází k útlaku, ale stejně jako většina neziskových organizací ve veřejné komunikaci vypichuje typicky západní problémy. To se váže s jakousi rozplizlostí účelu Amnesty. Již dávno nejde jen o obranu nespravedlivě vězněných, Amnesty se zabývá i právem na zdraví, právy LGBT, žen a podobně. V jistých případech to může být i oprávněné, ale upozaďuje to původní smysl organizace. Výsledek je, že dodává munici těm, které by měla nejvíc kritizovat.