Dvě stě let od narození F. M. Dostojevského

Zahrajeme si to znovu, Feďo?

Dvě stě let od narození F. M. Dostojevského
Zahrajeme si to znovu, Feďo?

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Uplynulo dvě stě let od narození Dostojevského: světlo temného světa spatřil 11. listopadu 1821 v Moskvě za vlády cara Alexandra I. Podle ruského juliánského kalendáře to bylo 30. října. Lidem se mohou s tímto literárním gigantem, s reálnou postavou ale tak malou, že když se zvedl z křesla, nebyl prý větší, než když seděl, spojovat různé věci. V Čechách třeba známý obraz Emila Filly Čtenář Dostojevského… Asi nejlepší antireklama na něčí literaturu. Přímo varování: Nečtěte to, dopadnete podobně jako ten ubožák na obraze. Zhroucená postava na rudě potaženém křesle, na stole před ní leží červená kniha s nápisem Dostojew… Vedle sklenice vody, neboť po takové četbě vyprahne v krku. Výraz muže, který zřejmě právě odložil rozečtenou knihu, je zcela strašidelný: týdny neholená tvář hraje všemi barvami, převládá mrtvolná zeleň, strašlivé kruhy kolem očí, které hledí kamsi do prázdna, nebo spíš do věčnosti.

Ta je temná a plná přízraků. Na rudě fialové zdi visí krucifix, z čehož lze soudit, že jde o katolického čtenáře (Dostojevskému by odpovídala ikona, ale tím bychom ze čtenáře dělali pravoslavného). Za oknem se rýsují věže katedrály, nikoli pražské, osobně bych tipoval Olomouc, ostatně autor obrazu pocházel z hanácké Chropyně. Za chvíli tím oknem vleze něco s dlouhými špinavými pařáty do místnosti. Nejspíš metafyzický pocit viny za zločin, který byl spáchán v knize.

Dvojité „w“ ve jméně spisovatele na obalu knihy pak zavdává důvod předpokládat, že muž ji četl v němčině, což ostatně bylo v té době u českého intelektuála běžné, a kromě toho se Dostojevskij stal slavným „světovým“ spisovatelem nejdřív právě v Německu, kde ho uctíval Friedrich Nietzsche a po něm Thomas Mann, kterého silně ovlivnil. Němci vždycky měli pocit, že Rusům rozumějí lépe než jiní, čehož Rusové umějí využívat. U nás se o něm ovšem vědělo brzy také a takový Masaryk si na něm – a na Tolstém – vytvořil svou představu o Rusku a ruské duši, čehož se dopouští od té doby každý neruský čtenář, přestože ne každý Rus by s tím souhlasil. Třeba podobně prokletá a pronásledovaná duše jako Fjodor Michajlovič, ruský spisovatel Eduard Limonov (1943–2020), píše, že Dostojevskij ruskou povahu spíš karikoval a jeho postavy, ti hysteričtí, plačící, křičící, bez ustání dlouhé hodiny plkající, smrkající a rouhající se zoufalci a nešťastníci, nejsou ani tak Rusové, jako spíš „dostojevci“, zvláštní odrůda neurotiků a psychotiků, kteří jsou spíš odrazem autorovy narušené psychiky než nějakým výsledkem znalosti svého „národa“.

Rusové jsou podle něho, a já bych mu dal spíš za pravdu, většinou vážní, zachmuření a uzavření seveřané, kterým není obvykle moc do smíchu ani do řeči, takže potřebují trochu tepla, aby se rozvázali, což jim poskytuje vodka a sentiment, se kterým těžkopádně objímají i ty, kteří o to moc nestojí. „Dostojevci“, ty typické postavy z jeho knih, jsou jiní, mají v sobě nějaký, obvykle vysoký, stupeň hysterie, nejraději by pořád tlachali, plkali a dnem a nocí uvažovali a uvažovali, spekulovali a spekulovali. Jejich životní aktivita připomíná zrychlený film, šestnáct záběrů za vteřinu, na plátně se míhají slzy, ruce, nohy, nudle z nosu, řeči o bohu, ďáblovi, všechno jako v nějaké centrifuze. Není vyloučeno, píše Limonov, že ono zrychlení je zapříčiněno tím, že Fjodor Michajlovič byl epileptik. Epileptici „sebou přece pořád trhají a cukají a chrčí, pouštějí z huby pěnu a protahují se s nadlidskou rychlostí“, píše s typickou neomaleností vyděděnec Limonov, který se s Dostojevským cítil spřízněn, mimo jiné tím, že také poznal vězení, které těžko může být v Rusku jiné než nelidské. A navzdory té nelidskosti mu také Rusko připadalo jako lepší alternativa světa a lidského společenství než společnost západní, kterou sice oba docela poznali, ale tím spíš jí pohrdali. I když ani to není tak jednoduché.

Bez citu to nejde

Protože u Dostojevského není vlastně jednoduché nic. Ani ho číst, to samozřejmě. To píšu jako jeho čtenář od čtrnácti let, který s různým druhem pozornosti a zájmu přečetl jak ty kolosy, postupně Zločin a trest, Idiota, Běsy, Bratry Karamazovy…, tak novely a kratší romány, některé opakovaně, třeba Zápisky z podzemí, jeho asi nejosobnější knihu, v níž šel do sebe nejhlouběji a to, co tam spatřil, bylo blízko hrůzy a děsu, dané poznáním, jak je člověk vždy blízko zlu a destrukci, aniž vlastně tuší, proč a kde se to v něm bere. Mnohé právě tohle fascinuje a na Dostojevském přitahuje, tedy ten pohled do temnoty, na dno lidských charakterů, kde shledává rej vášní, tužeb a pohnutek, pohled na obnaženého lidského tvora, zmítajícího se ve svých pudech a instinktech. Neboť mnozí mají představu, že čím je pohled spisovatelův nelítostnější a krutější, tím je blíž pravdě a skutečnosti.

Ale jiní mohou mít naopak pocit, že to je s tím člověkem i uměním trochu jinak, že pravdu o člověku není možné podávat hystericky, vypjatě a s vytřeštěným výrazem, že tím se pravda spíš vzdaluje a vytváří falešný nebo zkreslený obraz. Jenže čtenářská (a vůbec intelektuální) vášeň bývá velmi často také vášeň masochistická, touží po rozdírání a bičování, které je vzápětí hojeno mastmi milosti a citovosti, a to hned na mokvající rány. Dostojevskij poskytuje obojí, týrání i blaho: číst ho znamená nekonečně se prodírat slovní hmotou, z níž najednou vystřelí rychlá palba těch nejvíc sugestivních otázek: otázek po smyslu existence, o tom, jaký má člověk úkol, je-li možná spása, je-li možné žít bez Boha a co to s člověkem udělá. A pak zase dlouho nic a zase jen nekonečné stránky, kde se jen mluví a mluví nebo se stále někam odbočuje a zahýbá a vznikají další a další dějové linie a vynořují se další skurilní postavy, které zas něco podivného provádějí, a přitom řeční a řeční.

Nevěřím těm, kteří říkají, že se u četby dlouhých pasáží Karamazovů nebo Běsů, ale vlastně i Zločinu a trestu, zvlášť po ubití stařen, a když je už všem jasné, že Roďa se bude kát, často nenudili. Ona ta zdlouhavost a rozvleklost není jen nějaký rozmar génia nebo umělecký záměr, nýbrž má prozaické vysvětlení také v tom, že Dostojevskij psal právě velké romány jako kolportážní, tedy do časopisů, kde byl placen za stránku, takže je neúměrně roztahoval a z deseti stránek by klidně mohla být jedna a ze sta deset nebo možná dvacet. Ale tím by možná, vlastně určitě přišly o kus své jedinečnosti, která je právě daná i tím, že jsou tak nesnesitelné, tak surové a neskladné, že jejich obludnost je tak spojena s obludností spisovatelova života, který se v některých fázích podobal noční můře a v jiných zase halucinaci a vždy byl veden jakoby ve stavu vytržení a blízko zhroucení.

A také smrti. Mezi klasiky evropské literatury asi není tak extrémní případ. Když vedli osmadvacetiletého Dostojevského onoho 22. prosince 1849 na popravu, vypadalo to do posledních chvíle jako skutečnost. Už měl na sobě bílý rubáš a za chvíli mu měli dát přes hlavu pytel. Byl to přitom už docela uznávaný autor, měl za sebou první knížky, novelu Chudí lidé mu pochválil Bělinskij, což byla největší autorita tehdejšího literárního Ruska. Mladý Dostojevskij byl také pokrokář, ale žádný radikál, do kroužku Petraševského nechodil z nějaké revoluční horlivosti, spíš měl sklony polemizovat, ale to stačilo, aby byl v dubnu 1849 zatčen, držen v pevnosti a pak spolu s jednadvaceti mladíky odsouzen k trestu smrti. Byl spolu s nimi do poslední chvíle přesvědčen, že jeho život brzy skončí, carova milost přišla, když už čtyři jeho kolegové byli přivázáni ke kůlu na nádvoří kasáren. Pak přichází ten okamžik, ze kterého Stefan Zweig udělá jednu z „hvězdných hodin lidstva“: na poslední chvíli je rozsudek změněn na čtyři roky v pevnosti v Omsku a doživotní vyhnanství na Sibiři. Omilostněn je v říjnu 1856, po nástupu liberálního cara Alexandra II., předtím napíše ódu k úmrtí svého „věznitele“, Mikuláše I. V prosinci 1859 se může vrátit do Petrohradu.

To už je ale jiný Dostojevskij. Dar života na prahu smrti je základní existenciální zkušenost, to by udělalo něco dost podstatného s každým, natož s někým, kdo má takové „metafyzické“ nadání, jako měl tenhle zavilý, v mnohém prý osobně nepříjemný a popudlivý člověk, který vykazoval všechny rozpory rozeklané duše. Na jedné straně touží po čistotě a kráse, po lásce rozměrů titánských, na druhé je strháván vášněmi do propastí téměř záhubných. I ti, kteří ho milovali a obdivovali, ve svých vzpomínkách přiznávali, že v něm bylo něco ďábelského: šířily se i pomluvy o tom, že prý zneužil nějakého sirotka, pro což by se při hloupém čtení jeho textů daly najít stopy. Vede horečný, rozpolcený život, podivné jsou jeho vztahy se ženami. Dvakrát se ožení, ale ani jednou to není úplně z lásky, což mu nebrání na obě manželky žárlit: v prvním případě nikoli bez příčiny. Dlouho miluje fatální ženu, krasavici Apollinarii Suslovovou, která si s ním hraje jako kočka s myší (stane se předlouhou pro Nastasju Filipovnu z Idiota), ale trvá mu roky, než mu pošetilost jeho citu dojde. Hráčská vášeň, o které pak napíše několik psychodramat, u něho má několik let zcela zničující projevy, při vstupu od kasina se ho zmocňuje závrať a pocity štěstí, podobné těm, jaké předcházejí záchvatům epilepsie, nemůže si pomoci a hází do banku poslední zbytky jmění, poslední šperky své oddané druhé ženy Anny Snitkinové. Jejich svatební cesta po západní Evropě v letech 1867 až 1871 se podobá nekončícímu tripu dvou štvanců, vlastně je to únik před věřiteli. Dostojevskij během těch let pozná západní Evropu, on, čtenář evropské literatury, ze které vycházel mnohem víc než z nějaké ruské tradice, se s ní rozejde a vlastně ji zavrhne. Není to přitom nějaký orientální exot, který by nesnášel civilizaci, na rozdíl od mladšího Lva Tolstého nesní o návratu k jakési předtechnické idyle a nezačne chodit v rubašce a s kosou, ale Západ s jeho liberalismem, frivolností, individualismem a materialismem upřímně nesnáší. Jedním z důvodů je jeho strach o Rusko, neboť tuší, že to, co se teoreticky připravuje na Západě (Západ nebere ideje tak doslova), tvrdě dopadne na jeho zemi, kde se věci berou vážně. „Nikdy jsme nechtěli, aby to byla jen slova,“ říká Kirilov v Běsech.

V čem to pořád žijeme

Byl ješitný a konfliktní, vyhledával spory s kolegy a několikrát slovně napadl Turgeněva, tolerantního liberála a „západníka“, že nerozumí Rusku: typické bylo, že to bylo při jejich setkání v západní Evropě, v Německu a ve Švýcarsku. Často je připomínán Dostojevského antisemitismus, který prostě byl reálný: ano, když se u něho objeví Žid, je to židáček a šejdíř, dobře ale nedopadají ani jiné národy, třeba Poláci, což jsou podvodníci a polozločinci, a samozřejmě také Němci, což jsou šosáci a lidé bez dobrých způsobů a vkusu. Když cestuje několik let západní Evropou, přičemž hlavními místy výskytu jsou herny a kasina, stále mu něco vadí, s něčím je nespokojený, dokonce si stěžuje na nepořádek a špínu, což je od Rusa skutečně komické pokrytectví. Ale Rusy vlastně taky nešetří, má jim za zlé kdeco, třeba ztrátu důstojnosti, která z nich padá, jakmile se setkají s cizincem. Ale hlavně že zrazují sami sebe, svou podstatu. A podstata Rusa je náboženská, smysl ruské existence je v křesťanské víře, a ta jeho je ortodoxní. Pravoslaví je totiž prý nejčistší, nejcitovější, protože jde nejpříměji a nejmocněji k srdci, zasahuje všechny smysly, protože ortodoxie, jak ji v Karamazových hlásá a představuje svatý starec Zosima, je ve své podstatě založena na citu a lásce.

To si aspoň myslí ten zachmuřený a někdy i vzteklý hříšník, který by tak chtěl následovat Krista a pohnout k tomu každého člověka, protože každý, i ten nejbědnější, nejponíženější a nejhříšnější, může jít za Kristem a právě jeho Kristus přijme nejochotněji. Polepšený hříšník je cennější než tisíc spravedlivých. A Rusko má v tom jít světu příkladem, je zaostalejší, zaplivanější, hrubší a méně vzdělané než Západ, ale neztratilo srdce a cit. A toho si Dostojevskij cenil víc než mozku a rozumu. Obával se, vlastně věřil, že člověk, kterému zůstane jen rozum, stojí jen krok od toho, aby se stal zabijákem. Ve svém pesimistickém náhledu na člověka ho viděl potenciálně v každém. Jeho zabijácké pudy brzdí jen strach z posmrtné odplaty. Kdyby člověk ztratil víru v nesmrtelnou duši, ztratí zábrany a jeho destruktivním sklonům nebude stát nic v cestě. Jedinci nic nezabrání ve vraždě, protože bude uvažovat jako Raskolnikov, odhodlanému spolku lidí v hromadném násilí, které si bude říkat revoluce, jak se na ni připravovali spiklenci v Běsech.

Dostojevskij zemřel v lednu 1881 v Petrohradě na rozedmu plic: poslední tři dny jen chrlil krev. Nad postelí měl reprodukci Raffaelovy Sixtinské madony, na kterou se chodil dívat v Drážďanech… V jeho muzeu v Sankt-Petěrburgu tam visí stále, autor tohoto článku ji tam před pár lety viděl. Fjodoru Michajlovičovi, kterému se říkalo důvěrně Feďa, bylo ve chvíli smrti padesát devět let, z těch se literatuře věnoval jen dvacet roků, a i během nich vedl život, který rozhodně nelze považovat za klidný. Nechal za sebou gigantické dílo, které stojí na začátku věku, jehož se obával a jejž v mnohém předpověděl. Nebo se to aspoň často říká. To je ale s génii tak vždycky. Nikdy nevíme, jestli nemluví o tom, co už bylo, nebo co nás teprve čeká. Nebo v čem pořád žijeme.

21. listopadu 2021