Politické zadání: S inflací nebojovat

Politické zadání: S inflací nebojovat

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Koncem roku obvykle v ekonomice a na finančních trzích panuje klid. Letošek je ovšem tak nějak jiný.

Je koronově jiný – ale na to jsme si už víceméně zvykli. Fascinuje mě pohled z auta na školáčky mířící ráno liduprázdnou ulicí do školy s respirátorem na nose. Zatímco mně ten pohled připadá pitoreskní – jak by se dítě mohlo od někoho nakazit, když v dohledu není živá duše? – jim to už připadá docela normální. Dva roky s rouškou na nose představují možná dvacet procent jejich života. Kdybych já, dospělák, byla s rouškou konfrontována taky dvacet procent mého života, tedy nějakých devět posledních let, taky bych se nad ní možná už nepozastavovala. (I když zrovna já asi ano…) Letos je ovšem v ekonomice něco „jinak“ ještě z jiného důvodu.

Investoři jsou víc než kdy jindy konfrontováni s podivným pocitem, že se na ně něco chystá, a oni tak docela neumějí rozklíčovat co, ani co z toho vlastně plyne. Na tyto dny si totiž naplánovalo zasedání hned šestnáct centrálních bank napříč světem. Budou mezi nimi i těžké váhy jako americká centrální banka Fed, Evropská centrální banka, Bank of Japan a Bank of England. A tentokrát nepůjde jen o formální schůzky, na kterých se přečte nějaká ta zpráva o stavu ekonomiky, odhlasuje se víceméně jednomyslně, že se přijímá, a půjde se domů.

Tentokrát před centrálními bankéři ze severu, jihu, západu i východu stojí obdobná otázka: Mají krotit vzedmuté tempo inflace a přiškrtit rozvolněnou měnovou politiku? Nebo mají raději ponechat v platnosti podpůrné „protipandemické“ programy, a tím se snažit podpořit ekonomické ožívání? Pozor, mluvím o „snaze“ podpořit ožívání, nikoliv o podpoře skutečné. Že totiž tyhle programy moc nefungují, totiž demonstruje nejen nešlapající průmysl tu i onde, ale hlavně to demonstruje právě ona inflace. Zkrátka kdyby opatření fungovala, manifestovala by se zvýšeným hospodářským růstem. Jenomže peníze, které centrální banky různými způsoby natlačily a stále tlačí do ekonomiky, se čím dál víc manifestují jen rostoucími cenami.

Racionální ekonomický závěr by v tuto chvíli zněl: Když to nefunguje, když to jenom zvyšuje ceny, zrušíme to. Jenomže tady se dostává ke slovu politické zadání. A také nová ideologie. V podstatě se dá vysledovat, že čím víc ta která země propadla levicové progresivistické ideologii, tím víc její centrální banka na inflaci rezignuje.

Na tyto shodně položené otázky totiž dostáváme a ještě dostaneme od jednotlivých centrálních bank zcela rozdílné odpovědi. Tak například americká centrální banka Fed, která to taky hodně zalomila doleva, ale pořád ne tolik jako Evropská centrální banka, nebude zase tak moc hledět na zprávy o šíření nové mutace koronaviru a utáhne šrouby. Tempo výkupů aktiv od bank – tedy v podstatě v překladu tempo tlačení nových peněz do oběhu - by každý měsíc mohlo omezit na dvojnásobek. Fed tím zároveň vyšle do světa zprávu, že inflační vlna může mít horší důsledky než nová vlna pandemie. Navíc Fed může naznačit, že jeho úrokové sazby porostou klidně už na jaře příštího roku – právě proto, aby omezil inflaci. Ale že by šlo o nějaké hysterické, zběsilé zvyšování úroků a urputnou snahu inflaci omezovat, o tom nemůže být řeči.

Zcela opačný – mnohem oportunističtější - postoj nejspíš uvidíme v podání Evropské centrální banky. Tam naopak strach z nové mutace zvítězí jako výmluva a záminka pro to, aby se podpora ekonomice mohla smrsknout jen zanedbatelně. Evropská centrální banka tedy půjde cestou ignorování vysokého tempa inflace za cenu podpory ekonomiky.

Prezidentka Evropské centrální banky Christine Lagardeová dosud tvrdila, že je přesvědčena, že pozorovaný nárůst spotřebitelských cen se nakonec vrátí ke 2 %, což byl očividný nesmysl. Každopádně nekončící podporou si eurozóna bude koledovat o ještě větší cenové přehřátí ekonomiky. Aniž by tím ovšem jakkoliv pomáhala hospodářskému růstu. Ve skutečnosti politické zadání v pozadí je jasně čitelné: Hlavně za žádnou cenu nedovolit, aby zbankrotovaly jihoevropské předlužené země a vypadly tak z eurozóny. Pokud by ovšem centrální banka chtěla inflaci krotit a úrokové sazby zvyšovat – bankrot těchto zemí by byl nejspíš neodvratný.

Také čeští centrální bankéři se v příštím týdnu sejdou k jednání. A zase to bude úplně jiná písnička. Tady politické zadání prakticky chybí, když domácí centrální bankéři dělají chyby, nedělají je ani kvůli politickému zadání, ani kvůli pochybné ideologii – dělají je prostě proto, že prachobyčejně chybují. Znovu a znovu se z České národní banky ozývají hlasy, že opět dojde k razantnímu zvýšení úrokových sazeb v rámci boje proti inflaci. Vše nasvědčuje tomu, že základní sazba České národní banky se před koncem roku vyhoupne viditelně nad 3 %.

Bohužel pro nás to ale nestačí. Ideologie za hranicemi rozdmýchala inflační požár celosvětově. My se sice doma můžeme rozhodnout už pod něj víc nepřikládat, ale prosakování inflace k nám zpoza hranic tím stejně nezastavíme.

17. prosince 2021