Vzdáváme se ruského trhu, oznamuje šéf Lasvitu Leon Jakimič, dokud tam povládne Putinova garnitura

Být normální sklárna, už bojujeme o život

Vzdáváme se ruského trhu, oznamuje šéf Lasvitu Leon Jakimič, dokud tam povládne Putinova garnitura
Být normální sklárna, už bojujeme o život

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Trvající válka na Ukrajině způsobuje už hmatatelné otřesy v ekonomice. Minulou sobotu vrcholila válka nervů mezi Ruskem a Západem zprávou, že Jamal, což je jeden ze tří plynovodů, jimiž do Evropy (přes Bělorusko a Polsko) proudí zemní plyn z Ruska, tuto strategickou surovinu přestal dodávat. V Echu budeme po rozhovorech s bezpečnostními či geopolitickými experty přinášet v následujících týdnech častěji i pohled lidí z českého průmyslu.

Leon Jakimič (47) je majitelem sklářské firmy Lasvit v Novém Boru, dnes hlavní vývozce svítidel a skla z České republiky. Díky své náročnější, kusové produkci uplatňované různě po světě je firma přece jen méně náchylná na výstřelky cen energií a naopak zranitelnější, když se poláme globalizace: tedy například když se tak jako teď Rusko nějaký trh ocitne na černé listině nebo když se tak jako východní Asie po dva roky kvůli infekci viru zavírá do sebe.

Průmysl se připravuje na horší časy. Jaké vidíte největší potíže ve svém podnikání vy?

Náš byznys negativně ovlivnily tři věci. Zaprvé nárůst ceny energií, částečně za elektřinu, ale hlavně za plyn. Sklárna jede na plyn. Plyn dělá třetinu základové ceny našeho produktu. A poněvadž jsme neměli zafixovanou cenu, navýšila se nám cena plynu z prosince na leden skokově o 400 procent. My jsme předtím měli domluvený odkup plynu do konce loňského roku. Teď cena plynu osciluje, ale pořád je o hodně vyšší než před rokem. Jsme velkoodběratel a neměli jsme zafixovanou cenu nadlouho, protože nám kdysi konzultant radil, že to je výhodnější. Do konce loňského roku i bylo.

A teď čekáte s dlouhodobějším kontraktem na pozdější dobu, protože při takové ceně by nedávalo smysl se fixovat?

Asi nedávalo. V současnosti máme do června zafixovaných sto procent dodávek plynu a do konce roku 60 procent dodávek. Za cenu, která je na dnešní poměry rozumná. Slovo rozumná chápejte relativně, rozumná nikoli ve srovnání s cenami posledních let.

Jak si vysvětlujete mohutnost toho 400procentního skoku z prosince do ledna?

To je dané tím, že se nakupuje v různých fázích roku. Náš nákupčí takto v různých fázích minulého roku nakupoval tu pět, tu deset procent. Pak plyn na podzim skokově zdražil a my jsme nestihli nakoupit všechno. A už těch 65 procent na letošek jsme kupovali výrazně dráž. Zprávy, které jsme na podzim z trhu dostávali, zněly asi následovně: Nepanikařte, nenakupujte zbytečně moc. Čekáme na spuštění plynovodu Nord Stream II, poté cena spadne rapidně dolů. Čekalo se, že klesne zhruba na úroveň, kterou jsme měli posledních šest let. A ono to k tomu i směřovalo, až do té války. Dneska je Nord Stream II v podstatě zrušený, vždyť oni sami propustili zaměstnance. Klíčový pro cenu plynu bude další vývoj konfliktu. Pokud se vyvine do patu s tím, že byznys jede dál, ale zajistí se bezpečnost dodávek plynu, pak se předpokládá, že by cena klesala. Každopádně dnes máme zajištěnou cenu, která je zhruba trojnásobek v meziročním srovnání.

Co ta další dvě dopuštění?

Jedno je covid. Velkou část našeho byznysu představují umělecké instalace na míru. To se domlouvá osobně. V roce 2020 se osobně potkávat skoro nedalo. Mohli jsme dělat videokonference, ale během nich se nedomluví to nejzajímavější. A tento covidový propad se nám projevil s ročním zpožděním, za rok 2021. V roce 2021 už bylo volněji a my jsme napotvrzovali hodně nových projektů, které se projeví ve finančním účetnictví letos. Takže ta druhá potíž už doufejme přešla. Byť nás pořád nepříjemně ovlivňují lockdowny, v Hongkongu a hlavně v Číně. Například Šanghaj, v níž máme továrnu na kov a elektrodíly, je právě teď zas kompletně v lockdownu. Největší potíž za poslední dva roky ohledně Číny pro nás představovaly montáže. Za rok nainstalujeme na 300 projektů. Musíme je sami namontovat, k čemuž máme osm týmů montérů, neustále jezdících někde po světě. Ve chvíli, kdy se nedá cestovat, musíte najímat místní kontraktory, kteří tomu většinou nerozumějí, vysvětlovat jim něco přes Zoom. Jednak se to těmi restrikcemi prodražilo, jednak to bylo hrozně náročné na komunikaci. Většinou už je to pryč, jen v Číně je to i z covidového pohledu pořád špatné. Celkově bych řekl, že vůbec celá jihovýchodní Asie je poslední dobou špatná. Ne že by projekty, které jsme tam chystali, byly zrušené. Většina z nich je odložená. Atmosféra v Asii není dobrá. Z Hongkongu se lidé stěhují pryč, jenom za leden a únor se odtamtud vystěhovalo 60 tisíc expatů… Přitom naší firmě Asie tradičně obstarávala 40 procent obratu. Naštěstí jsme ji teď kompenzovali Amerikou, kde jsme skoro zdvojnásobili tržby.

Jak se to podařilo?

Je to výsledek jak práce našeho týmu, který tam umí navazovat vztahy, tak posilování americké ekonomiky. Oni už překonali covid, staví se tam, funguje trh.

Ten třetí negativní faktor…

… je samozřejmě válka na Ukrajině. Vypadly nám projekty v Rusku. Například jsme 17. února podepsali dodávku lustrů na ředitelství Sberbanky v Moskvě, za půl milionu eur. A pak jsme to odmítli udělat. I zaměstnanci to odmítli.

Máte vnitropodnikovou demokracii?

Ne doslova, nazval bych to spíš firemní kulturou, která je dost postavená na lásce a pokoře. V názvu LASVIT je L pro lásku a pokoru, A pro akčnost a odvahu, S pro svobodu a zodpovědnost, V pro vášeň a výkon, I pro inovace, T pro týmovou práci. Když máte v názvu lásku a pokoru na prvním místě, tak by myslím bylo trochu nevhodné pokračovat na projektech se sponzory války a vražd, zabíjení dětí, bombardování porodnic. Ačkoli nám ze Sberbanky nabízeli, že nám pošlou platbu někam do zahraničí, stejně jsme to zrušili. My jsme Rusko zrušili úplně, už s ním nechceme spolupracovat ani po válce. Dokud tam bude u moci tahle garnitura zločinců.

Tuto politiku uplatníte vůči všem zákazníkům z Ruska?

Pokud to bude soukromník, který se oficiálně postaví proti invazi, tak mu rád něco prodám. Ale je těžké takto z dálky zákazníky rozlišovat. Prostě jsme si v Lasvitu řekli, že dění na Ukrajině nemá v Evropě obdoby od druhé světové války. I když nás to stojí peníze, i když si budeme stokrát říkat, že náš produkt je mírumilovný a křehký a nevinný; a že když Rusům něco prodáme, připravujeme je tím o valuty – tak nakonec v tom stejně vidím morální problém. A nejen já. Před dvěma dny jsem byl v Rudolfinu na aukci pro Ukrajinu. Jako první předmět se na aukci dražilo tričko ze zápasu Slavie, podepsané všemi hráči klubu. Vyvolávací cena jedna hřivna. Někdo to zvýšil na deset tisíc, pak na dvacet, než se cena ustálila na 80 tisících. Stoupl si můj známý, ředitel Jablotronu Dalibor Dědek, a řekl: Zadržte. Dávám deset milionů. Navýšil to takhle dramaticky proto, aby všichni přítomní dali, co můžou. Výtěžek šel přímo na účet ukrajinské ambasády, která za to kupuje primárně zbraně.

Budete to takhle praktikovat na celém světě, nebo jen v Rusku?

Super otázka. Sám jsem si ji nedávno kladl. Říkal jsem si, že kdybychom měli fungovat jen na bázi morálky, děláme zakázky jen na Moravě, maximálně tak ještě v Čechách. Máme například byznys do Saúdské Arábie, tam teď popravili 88 lidí. Nejsme z toho nadšeni, ovšem řekli jsme si, že hranice je pro nás napadení suverénního státu.

Nechci vám kazit obchody, ale Saúdi také vedou hnusnou válku v sousedním Jemenu, s desítkami tisíc mrtvých civilistů. Kdybych vašim zaměstnancům vylíčil, že v Jemenu jsou vinou Saúdů statisíce podvyživených dětí v hrozných bolestech, že řada těch dětí už zbytečně umřela – šprajcli by se?

Myslím, že ne. Jednak proto, že ta oblast je nám vzdálenější, kulturně, historicky, jednak bych namítal, že válka v Jemenu má přece jen trochu jiné souvislosti než válka Rusko-Ukrajina. Mohu se mýlit, ale domnívám se, že Saúdská Arábie tam naopak stojí na straně možná kontroverzní, ale legitimní vlády, zatímco Irán podporuje vzbouřené Huty. Už jenom v tom se ten konflikt od ruského útoku na Ukrajinu liší. Zadruhé musím říct, že jestli někde trh funguje, tak je to Blízký východ a zejména Saúdská Arábie. Saúdi se rozhodli dohnat až předehnat Emiráty. V Saúdské Arábii teď vznikají tři úplně nová města, každé velikosti Dubaje. Budou to progresivní města, energeticky například mnohem méně náročná než celá Dubaj. A když uvážíte, kolik nám vypadlo zákazníků v Asii a v Rusku, když uvážíte ceny energií, vynechat tuhle saúdskou příležitost by pro nás byla téměř sebevražda. To zase si nemůžeme dovolit. I ti naši zaměstnanci projekty v Saúdské Arábii chtějí dělat, i oni potřebují výplatu. Abych to shrnul: morální kritéria máme a uplatňujeme je od jisté hranice. Co se teď odehrává na Ukrajině, je myslím daleko za všemi hranicemi. Někdy mě fascinují politici v Maďarsku, Německu, Francii, ti, co naznačují: agrese Ruska na Ukrajině skončí, potřeseme si rukou a pokračujeme v byznyse. Nechci ani nepřímo podporovat režim, který se chová jako Hitlerova sebranka.

Měli jste v Rusku historicky velké zakázky, byl to pro vás významný trh?

Nebyl pro nás nevýznamný. Jedna země a dělala nám tuším sedm procent obratu. Rusové od nějaké společenské úrovně dost dbají na to, jak bydlí, čím se doma obklopují. Drtivá většina našich věcí do Ruska byly rezidenční projekty. Pro stát jsme toho vždycky dělali jen minimum. Jinak já jsem vždycky chtěl mít firmu globální, jak kvůli značce, tak ale i z bezpečnostních důvodů. Vypadne jeden trh, nahradíš ho druhým. Byť to je docela drahá strategie, poněvadž s sebou nese investice do obchodních týmů, které žijí v klíčových, drahých velkoměstech. Od New Yorku přes Los Angeles, Paříž a Londýn po Dubaj, Singapur a Hongkong. Firma si skrz tyto týmy udržuje vazby s klienty. A dnes díky této strategii můžu s trochou nadsázky prohlásit, že se nám podařilo vykompenzovat východní oligarchy za západní. Právě jsme pro Bernarda Arnaulta, nejbohatšího Evropana (francouzský podnikatel, předseda představenstva značky Louis Vuitton alias LVMH – pozn. red.), podepsali zakázku do Tiffany v New Yorku. Takže nám se v této těžké době paradoxně podařil asi nejprestižnější projekt v historii Lasvitu.

Vrátím se k plynu. Je jeho cena dlouhodobě velký problém, ohrožuje hospodaření firmy?

Kdybychom byli normální sklárna, tak je pro nás smrtící. Normální sklárna funguje na výrobě sériových výrobků. Normální sklárna má typicky nasmlouvané ceny na rok, a když teď, na začátku roku nového, řekne překupníkovi, že kvůli plynu mu cenu za skleničky zdvojnásobí, tak se ten překupník na sklárnu může taky vykašlat. A nakupovat v Rumunsku, v Polsku – anebo třeba v Indonésii, v Číně, v zemích, kde mají energie levnější, anebo jim to kompenzuje stát. Lasvit vznikl v roce 2007 s cílem české sklářství posunout do 21. století, od sériových produktů bez konkrétní značky k uměleckým dílům se silnou globální značkou. V naší firmě proto logicky samotná hodnota skla ve výrobku není tak vysoká, velká většina přidané hodnoty je v nápadu, designu, konstrukci, našem brandu. Máme také tři kovozávody, zaměstnáváme spoustu lidí ve vývoji, v elektru. Speciálně u velkých instalací hodně záleží na kovu: nerezu, hliníku, mosazi. Máme projekty, kde jsme využili umělé inteligence takříkajíc při překladu zvuků do řeči světla. Sklo je v naší práci důležité, ale jenom jako jeden z materiálů. Z toho plyne, že pro nás je zdražení plynu nepříjemné, nikoli fatální. Bohužel na rozdíl od spousty našich dodavatelů. My sami provozujeme jednu sklárnu a kromě ní využíváme dalších osm skláren, od kterých nakupujeme určitý sortiment. Každá sklárna je totiž lepší v něčem trochu jiném. Vidíme, že naši partneři mají dnes s pokrýváním svých nákladů problém. A zejména je drtí plyn, protože většina má pece plynové. Ty, kdo mají elektrické pece, zase drtí cena elektřiny. Taková pec jede pět deset let v kuse, často se ani nedá vypnout. A pořád z ní čůrkem vytéká sklovina.

Klasičtější sklárny se sériovější výrobou, než je ta vaše, mají tedy zásadně větší problémy?

Sídlíme v Novém Boru, tak abych nechodil daleko, v Boru je taky Crystalex, vlastněný mimochodem z 60 procent českými občany ruského původu. Oni, co vím, válku odsoudili. Ale samozřejmě velká část jejich odbytu závisela na ruském trhu. Pro tyhle kluky by cena energií v kombinaci se ztrátou odbytiště v Rusku byla obrovská zátěž. Vůbec řada českých sklářů byla orientovaná na Rusko. A pojďme dál: Skoro každá firma u nás splácí půjčku, přičemž úroky rostou. Myslím, že ve sklářství až na malé výjimky, jako jsme třeba my, začíná boj o přežití. A myslím, že jak se občas vyskytují bohatí lidé, kapitáni průmyslu se spoustou peněz, kteří si chtějí udělat radost a koupí si sklárnu, tak pro tyto lidi teď nastala ta správná doba. Firmy budou za hubičku. Konstatoval bych i jistý rozdíl v porovnání se zahraničím. V italském Muranu (ostrov u Benátek, tradiční výrobce skla – pozn. red.) poskytla v lednu centrální vláda z Říma tři miliony eur jako balík, ze kterého jim dorovnává rozdíl v ceně energií před krizí a teď. Nedostali to jako půjčku, ale jako grant. U nás se vymýšlelo něco podobného, ovšem jednak to, jak se dalo čekat, trvalo déle, jednak je výsledkem bezúročná půjčka se splatností za tři roky. A pouze pro malé a střední sklárny. Lasvit by se do těchto podmínek stejně nevešel.

Jaké vlastně výrobce skla potřebuje suroviny? Neohrožují vás i tady poruchy v globálním obchodu?

Osmdesát procent hmoty, které se říká sklářský kmen, tvoří křemičitý písek. To je speciální písek, ten z poušti by nefungoval. Křemičitý písek se těží například v Českém ráji. Zbytek jsou vápník, potaš a soda. Sklářský kmen se posléze mixuje s oxidy železa. Mícháme si to sami podle tajné receptury. Většina skláren si ovšem kupuje už granulát, v němž jsou ty čtyři suroviny natavené a namíchané. Je to asi, jako když pivovar vaří pivo ze svého chmele, nebo pokud chce ušetřit, koupí si extrát. My vaříme z vlastního chmele. Nicméně u těchto surovin jsem si zatím nevšiml, že by vznikala nějaká omezení.

Četl jsem, že potíž může být například s potaší. Čtyřicet procent světového vývozu zabezpečují Bělorusko a Rusko.

Potaš i některé další suroviny zdražují o desítky i stovky procent, ale protože potaše dáváme dvě až tři kila na 350 kilo sklářského kmene, nemá její zdražení pro cenu našeho výrobku takový význam. Když už jste tedy zmínil potaš – potaše je na trhu nedostatek, nakoupili jsme jí výrazně víc už v listopadu, kdy se šířily první zprávy, že odpadli někteří dodavatelé. Máme teď potaše nakoupeno na půl roku dopředu. I další vstupy šly nahoru, ale nedělají v tom součtu takovou položku jako plyn.

Co byste si přál, aby pro zdar české ekonomiky teď za astronomických cen energií a vysoké inflace udělala česká vláda?

Pokud bych se měl držet svého oboru, je ohromně znevýhodněný oproti jiným zemím, kde stát skláře omilostnil tím, že jim snížil odvody na zaměstnance a současně jim umožnil kupovat energie s nižší DPH. My kvůli tomu při jakémkoli projektu, v němž budou české sklárny soutěžit se sklárnami z Polska, Německa, Holandska, Francie, máme zhruba o 30 procent vyšší náklady než zbytek uchazečů. Z Polska se díky této politice vládních úlev stala během posledních asi dvaceti let největší výrobna ručního skla v Evropě. Chápu ODS, která už od Klausových dob razila zásadu Nikoho nezvýhodňovat. Na druhou stranu by bylo dobré si ujasnit, co jsou u nás strategická odvětví, která mohou být dobrá i pro značku země, její zvuk. Která zachovají cosi, co by jinak umřelo, například tradici. My Češi máme po Itálii druhou nejstarší sklářskou tradici na světě. Jestli ji chceme zachovat, mělo by se sklářským firmám pomoct, buď jako teď v Itálii granty na ceny energií, anebo snížením daní, odvodů. Ideální by bylo, kdyby tuto výhodu zrušili v Polsku, Německu, Francii, jenže to se asi nestane. Sklářství u nás vytváří tuším skoro jedno procento HDP, třeba vám to nepřijde tolik, ale pořád to sklářství – nejen umělecké, samozřejmě i technické, tedy výroba oken do budov, aut a podobě – dělá dvakrát větší podíl na HDP než pivo. Automobilový průmysl je tuším sedm procent českého HDP. Prostě sklo není zanedbatelné ani z hlediska národohospodářského.

A když se oprostíte od oborového pohledu, co by v této unikátní chvíli pomohlo českému průmyslu? Vzduchem létají různé myšlenky: odbourat emisní povolenky, zastropovat cenu pohonných hmot nebo u nich vysadit spotřební daň, odbourat přeprodej elektřiny přes unijní trh.

Nerozumím tomu, jak ceny energií vznikají. Každý ať se věnuje tomu, čemu rozumí. Protože jsem studoval ekonomii, tak intuitivně cítím, že zastropování cen je nesmysl. To už lehce zavání socialismem. Celkově ale českému byznysu chybějí globální značky, schopnost prodávat konečnému klientovi. U nás se tradičně razí postoj: Pojďme být dobří odborníci, výrobci, technici, vývojáři. A zapomínáme, že to někdo musí prodat. My Češi když už něco prodáme, tak většinou nějakému nadnárodnímu koncernu, který si na to pak nalepí jinou značku. Proto u nás nemáme pořádnou marži, která obvykle vzniká až v poslední fázi, kdy se zboží prodává konečnému klientovi. Četl jsem nedávno studii, podle níž 82 procent hodnoty firmy je značka. Brand nevybudujete tím, že budete vyrábět pro jiné značky, které to pak přeprodají. To je ale samozřejmě dlouhodobější problém než tato krize.

9. dubna 2022