Našim pradědům nevadilo, že je jabloň přežije

Jak se stromy žít

Našim pradědům nevadilo, že je jabloň přežije
Jak se stromy žít

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Zdá se, jako bychom se začali o stromy zajímat. Snad je to obavou o vlastní stín, literaturou tajemna, stavem vody ve studni, rentgenem plic nebo účtem za elektřinu. Kůrovcová kalamita mnohým z nás vzala krajinu dětství či snad jen místo, kam chodit na houby. Suché roky si vybírají svou daň se zpožděním a překvapivě vlahé jaro plné svěží zeleně protínají tu a tam zcela suchá torza velikánů. Znali jsme je celý život a přicházíme o ně.

Náš život se stromy poznamenává skutečnost, že se v mnoha směrech míjíme. Pro většinu z nich takový ten obyčejný lidský život netrvá déle než jejich puberta. Jsme pro ně něco jako myš nebo slepice. Těžko si nás všimnou. Patrně proto jsme vynalezli motorovou pilu, pro ten pocit moci nad jejich životy. Její využití se stává definitivem, stejně jako ve vztahu sekery a slepice.

Vzpomínám si na příběh stromu, který vyprávěl kolega David Hora studentům. Rodina měla pocit, že lípa roste příliš blízko domu. Jinak byla zdravá a pěkná. Nechali ji přesto pokácet. Teprve nad pařezem maminka hořce zaplakala se slovy: „To by tatínek nepřežil...“ Ukázalo se, že lípa byla rodinným stromem. Dům začal být v létě neobyvatelný a v zimě mokrý. Strom může být docela dobře členem rodiny, který leccos pamatuje a nepoví. V jednom anglickém opatství jsem před lety našel chřadnoucí dub, kterému dopřáli důstojné odcházení. Vrátili mu louku a vysadili k němu divokou růži. Tak již desetiletí odchází a tiše obrůstá. Vytrácí se ze společné paměti.

Vysokost stromů nás trápí. I proto jsme si vyšlechtili strom k obrazu svému, totiž jabloň. Ze zahrady rajské ji tisíce let přesvědčujeme, aby nás nepřerůstala. Máme svůj krsek jako pejska na krátkém vodítku. Z původně třísetletého stromu zvíci třeba osm metrů jsme uhnětli kulturou krotkého mopslíka. Plody má veliké tak, že naše zubní oblast je ani nepojme a musíme je předem krájet. Za svůj život jich zažijeme několik. Můžeme je střídat jako boty. To nám vyhovuje. Spotřebujeme ji, jabloň jednu. Dvě. Tři.

Naši pradědové věděli, že velká jabloň štěpovaná na semenáč přežije sucho. Nevadilo jim, že je přežije, už při sázení mysleli přece na děti. K nejvyšší míře odlesnění krajiny v českých zemích došlo zhruba v čase napoleonských válek. K obtížím docházelo již za Josefa II. v souvislosti s rozvojem výrobních kapacit. Lesní patent dal za vznik modernímu lesnictví, ale potřebám rostoucí populace to nestačilo. Začali jsme těžit uhlí a plavit vory. Podíváme-li se na snímky krajiny z konce 19. století, překvapí nás, jak je holá. Každičký drobek biomasy je ihned spasen, posekán, ořezán a využit. To je náš vztah ke stromům.

Vysadit tedy na rozvalinách hradeb ve městech parky plné stromů bylo především oslavou jejich velikosti a důležitosti. Dneska stromy rostou na každé mezi, vzaly si zanedbanou krajinu zpět. Velikány ve městech ale beznadějně ztrácíme. Parky vznikaly z vůle obyvatelů měst, okrašlovacích spolků, osvícených starostů a se sázením pomáhaly školní děti. Každý měl svůj strom, na něj dbal a lidé měli park za svůj. Odcizený vztah „o park se má starat město“ je toho pravým opakem. Město jsme my. Velikáni nás dnes opouštějí nikoli stářím, ale naší liknavostí, lhostejností a pokrytectvím.

Stromu si bohužel všimneme teprve tehdy, když u něj stojí člověk s motorovou pilou. Pak žhavíme telefony. To už je ovšem pozdě. Tu chvíli, kdy jsme mu mohli svou občanskou angažovaností zachránit život, jsme beznadějně propásli. Pokud se začneme o životní prostor stromů skutečně zajímat, můžeme si zachovat svůj stín, vodu ve studni, zdravější plíce a nižší účty za elektřinu.

19. června 2021