Předvánoční čas přeje pohádkovým příběhům a jeden nám nabídlo přímo aktuální zpravodajství. V bytě vysokého manažera velké státní firmy se našlo osmdesát milionů v hotovosti. Objev sám o sobě pohádkové rysy zas tak nemá, neboť se udál proti vůli vlastníka pokladu, tedy při policejní domovní prohlídce, což asi nebyla náhoda, nějaké podezření za tím asi bylo, nejspíš to souviselo s nějakou jinou činností, prostě pan ředitel měl doma velmi slušný balík peněz a není úplně jasné, kde se tam vzal.

Pan tatínek totiž k těm penězům přišel chovem nutrií. V dojemné reportáži, která je dostupná na sociálních sítích, lze spatřit starého pána s vděčným synem, jenž projevuje tatínkovi lásku a úctu. Říká, že tatínek ony peníze našetřil tím, že celý život choval nutrie, už za minulého režimu měl celý velkochov, snad o tři sta těchto zvířátek se staral, vykrmoval je, vodu jim vyměňoval, kotce čistil, pak snad i nutný úkon jateční vykonával. Uměl prý vyčinit kůže různé zvěře, kvůli čemuž za ním chodili lidé z celého okolí. Takové řemeslo je nepochybně velmi výnosné, tzv. kůžičkáři jsou známí boháči, jedinou slabinou jejich záslužné práce je, zvláště v letních měsících, neodbytná přítomnost polétavého hmyzu, ale jinak to je přímo zlatý důl. Též maso nutrií je výtečné, výživné, však i samo jméno nutrie znamená, že se z něj dá dobře žít. A nejen maso, ale i kůže, tedy kožich nutrie byl cennou komoditou, lze z něj sešívat kožichy, vesty, ohřívací pásy kolem břicha, zvláště populární bývaly čepice, takové masivní papachy, ve kterých chodila kdysi polovina mužské populace. Sám jsem kdysi takovou měl, dostal jsem ji na Vánoce, byla to papacha v dětské velikosti, vypadal jsem v tom jak nějaké malé strašidlo, ale tehdy se takové věci braly jinak, také byly větší mrazy, to holt se jinak na věci hledělo.

Nutrie měly jedinou vadu, pokud vím, že tak podivně páchly, či spíše zaváněly a že také přece jen trochu připomínaly velké potkany, také si jim někde říkalo vodní krysy. Měly velké zuby, pracky s drápy, takový ne moc pěkný ocas. Slabší povahy se jich mohly štítit, byli i lidé, kteří říkali, že by to do huby nevzali a že to maso divně smrdí. Jiní zase říkali, že to chutná lépe než králík a na pekáči to člověk nepozná. Říkalo se také, že z nutrií je dobré sádlo, že se jím dají mazat revmatická kolena a také kožené boty, když se jím naleští, hezky se lesknou a nepropouštějí vodu. Jednu dobu choval nutrie opravdu kdekdo, komunisté to lidem dovolili, říkalo se, že Československo je přeborníkem v chovu těch hlodavců, těžko říct, kde se ta záliba vzala, ale asi nějaký důvod to mělo. Já si vzpomínám, že je choval u nás na malém městě jeden pán u svého domku, měl tam takový rybníček na zahradě, kolem něj se pohybovalo stádo těch cupitavých zvířátek, tři sta jich nebylo, ale takových padesát klidně, rochnila se ve vodě, požírala mrkev a starý chleba, který jsem jim já nosil a házel přes plot. S nimi tam v symbióze žily kachny a myslím, že také nějaké husy, o kousek dál pár koz, byla to taková dostupná malá zoologická zahrada. Pán se jmenoval Dvořáček, nosil vatovaný kabát a holínky, na hlavě takovou hučku, ale ne z nutrií, nýbrž snad z nějaké pogumované látky, asi by mu to přišlo takové necitlivé, nosit na hlavě kožich svých chovanců. Jestli měli miliony, tak to velmi dovedně skrývali, ale bůhví, třeba měli nějakého syna, který je má někde schované, protože peníze z nutrií jsou zázračné a nikdo je pro jistotu nesmí vidět. Jen někdy o Vánocích.