Strany jsou pro straníky, Občanské fórum je pro všechny, znělo jedno z hesel sametové revoluce a prvních svobodných voleb v Československu. Odborníci na tzv. tranzitologii, tedy teorii přechodů k demokracii, se většinou shodují, že jedním z klíčových rysů revoluce roku 1989 ve střední Evropě bylo, že šlo o „revoluci bez ideologie“, bez jednotného světonázoru. Typickým projevem této nepřítomnosti monopolního světonázoru byl vznik „deštníkových“ organizací, zastřešujících pestré názorové spektrum, které měly po svém vítězství, tedy nastolení demokracie, velmi krátký život. Díky nim došlo ke svržení komunismu, vznikla nová realita, v níž už ale nebylo pro celonárodní občanská hnutí jako OF místo.

Dnešní doba přináší renesanci „mentality Občanského fóra“ do téměř každých voleb. Se symbolikou „celonárodního sjednocení demokratů proti nedemokratickým silám“ podle vzoru (mytizovaného) roku 1989 pracovala polská opozice v parlamentních volbách v roce 2023, pracuje s ní opozice na Slovensku a v podobných kolejích se ubírala i podstatná část české volební kampaně. Jde ovšem o renesanci s podstatným rozdílem: nové OF už „není pro všechny“.

Autor tohoto článku nemá ještě v okamžiku odevzdání textu tušení, jak sněmovní volby dopadly a zda tato kampaň pomohla vyburcovat dost podpory pro „demokratickou stojedničku“. Určitě je názoru, že stabilita a robustnost institucí a menší míra společenské polarizace dovolují usuzovat, že žádné překotné změny základních parametrů české politiky nás po volbách nečekají a nehrozí ani, že by došlo k nějakému masivnějšímu zpochybňování výsledků voleb, jaké zažilo třeba Polsko po letošních prezidentských volbách. Nechme ovšem stranou české luhy a háje a podívejme se na otázku „mentality Občanského fóra“ z trochu jiného úhlu.

Jak ve skvělém článku otištěném v posledním čísle týdeníku Echo poukazoval Petr Agha, diskurz evropského liberálního konsensu je postavený na studenoválečné binaritě a v momentech krize sahá po osvědčených metodách vytlačení „radikálů“ za okraj „slušné debaty“. Tato binarita měla hluboký smysl v době ideologického střetu s globálním komunismem. Má také smysl v zemích, jejichž geopolitická a bezpečnostní situace je opravdu na vážkách, jak jsme viděli v posledních dnech v Moldavsku.

Problémem je, že tento jazyk, pochopitelný v době ideologického střetu s globálním komunismem, přetrvává v liberálnědemokratické Evropě, ve které – řečeno s Václavem Bělohradským – došlo k obrovskému „zúžení mainstreamu“. A zároveň – dodejme na základě dalších a dalších průzkumů – se tento mainstream se nejen zúžil, ale v řadě kulturně-hodnotových otázek i výrazně vychýlil směrem doleva.

S komunisty / fašisty / ruskými agenty se nediskutuje, a přece každý, kdo chce zastavit nezadržitelný pochod pokroku, musí patřit do některé z těchto skupin. Esencí politiky je technokratické hledání „optimálního nastavení procesů“, jejichž obsah a hodnotový rámec jsou dány a zpochybňovat je mohou jen extremisté nebo oběti „dezinformací“. Reakcí na takové zpochybňování má tedy být více či méně rázná marginalizace (extremistů) a „správná výchova“ (těch zmatených dezinformacemi).

Zajímavou ukázku problémů, které tato mentalita produkuje, jsme viděli v posledních dnech na Slovensku. Vládní Ficova koalice s pomocí opozičních křesťanských demokratů a dvou poslanců strany Igora Matoviče protlačila novelizaci ústavy v duchu „hráze proti progresivismu“ (jak ji pojmenoval Fico), respektive obhajoby společenského hodnotového (a právního) statu quo v oblasti rodiny a pohlaví, jak výstižněji píše Martin Hanus v deníku Postoj.

Reakce liberální opozice byla vyhrocená. Rozdělme ji do tří skupin. První útočila na tu část opozice, která se rozhodla hlasovat sice v souladu s vlastním programem, ale spolu s vládní koalicí. Porušila tedy princip „sanitárního kordonu“ oddělujícího „demokraty“ od „populistů“, který je v současné Evropě posvátnějším paradigmatem chápání liberálnědemokratické politiky než dávná „svobodná soutěž politických stran“.

Zadruhé, otázky z oblasti „kulturních válek“ byly prohlášeny za „zástupná témata“, když země ve skutečnosti čelí mnohem vážnějším problémům. Tento argument, jak poukázal už citovaný Martin Hanus, vždy platí jen jednosměrně. Stejní lidé jásali, když před nedávnem Macron prosadil do francouzské ústavy (mimochodem i díky podpoře Marine Le Penové) tzv. právo na potrat a usiloval o totéž na evropské úrovni.

Zatřetí – a je to bod nejpodstatnější – takové změny představují podle liberálního tábora zásadní civilizačně-geopolitickou volbu. Novelizace ústavy „zpochybnila naše členství v EU“, je to „další krok k rusifikaci Slovenska“, jde o „protievropskou novelu“. Jeden z poslanců opozice se dokonce po hlasování cítil stejně, jako kdyby se probudil 21. srpna 1968 ráno… Toto jsou citace jak mediálních, tak politických reakcí, v nichž se do jednoho koktejlu apokalyptické „války, v níž jde o všechno“ nahází tak odlišná témata jako geopolitika, kulturně-etické spory a dělba moci mezi EU a členskými státy.

Vše za situace, kdy z právního hlediska novelizace ústavy nezavádí žádné reálné novinky, neprotiví se liteře základních „hodnotových“ dokumentů našich států, jako jsou listiny práv a svobod ústav jednotlivých států nebo Charta práv OSN. Dokonce i nejvíce kritizovaná část slovenské novelizace, deklarace „svrchovanosti v kulturních otázkách“, má stále své opodstatnění v základních evropských smlouvách – ač už asi nikoliv v „kreativní“ praxi evropských orgánů (kdo si dnes ještě pamatuje, jak jsme byli při příležitosti vstupu do EU nebo schvalování Lisabonské smlouvy ujišťováni, že v těchto kulturně-etických oblastech si EU pravomoci nenárokuje?).

Kauza slovenské ústavní změny má samozřejmě mnoho dalších – často minimálně ambivalentních – rozměrů, které by stály za samostatný rozbor, nicméně z obecnějšího hlediska dobře ilustruje škodlivost aplikování binární mentality střetu dobra a zla na naši politickou realitu v době ideové polarizace. Někde na děsivém potenciálním konci takového procesu je výzva z komentáře nestora liberální slovenské publicistiky Petera Schutze (důležité je, že redakce deníku Sme ji následně vymazala a odsoudila), který napsal, že nejlepší odpovědí na novelizaci ústavy a vládu Roberta Fica je „dehumanizace“ jeho stoupenců.

Když se vrátíme na začátek naší úvahy, k přetrvávání „mentality Občanského fóra“ v nové epoše: Občanské fórum zvládlo svoji misi, tedy vybojovat změnu režimu a vytvořit nové „politické hřiště“ a nová pravidla hry pro souboj stran a idejí, právě ve jménu boje s ideologickým monopolem komunismu. Navazovat symbolicky na jeho odkaz a rétoriku v situaci, kdy se zakopete ve vlastním pokutovém území a tvrdíte, že jen na něm se smí hrát a všichni ostatní jsou v ofsajdu, přináší řadu výhod. Může to dokonce vést k volebnímu úspěchu, protože čím větší polarizace, tím větší mobilizace. Ale v konečném měřítku to ničí hru jako takovou – a nakonec se může stát i sebenaplňujícím proroctvím.