Díváme se z necelých tří tisíc metrů dolů do údolí a vidíme vesnici s jejími políčky kukuřice, brambor či buráků obklopenou desítkami hektarů naprosto zerodovaných svahů. Můžeme se podívat do všech světových stran a nabídnou nám stejný obraz, kam oko dohlédne. Liší se jen tím, zdali eroze dosáhla svého dna až na skalní podklad, anebo pracuje se zvětralinou, kterou voda a vítr sunou postupně kamsi do údolí. Záhyby tzv. badlandů tu a tam spoře obývá ta nejotrlejší vegetace, která vcelku libovolně mizí stejně, jako se objevuje. Políčka v údolích jsou poměrně sporá a ve svazích se neděje dohromady nic až po jejich vrcholky, na kterých se dosud drží dubové lesy.

Představená místní komunity čítající zhruba tři sta obyvatel okolních osad nám popisuje poměry panující v této části Mexika. Mluví obšírně, poněkud opatrně, výrazně a nadužívá slova jako tradice, dědictví a kultura. Duby nasekávají mačetou a sundávají z nich kůru, aby měli barvivo na svou tradiční keramiku. Také jim osečkují kosterní větve, aby měli palivo, anebo řežou větve druhého řádu, aby si zakládali milíře pro dřevěné uhlí. Tyto stromy jsou pro jejich komunitu nesmírně důležité. Jak stoupáme do svahů až k vrcholkům, roste v mezinárodní komunitě znalců dubů znepokojení z toho, čeho jsme svědky. Postupně náčelnici grilují různé otázky. Představuje nám obřad obětování do paty stromu: každý musí dát skývu chleba či kapku mezcalu, než vstoupí do kopců. Na přímou otázku nakonec doznává, že vidí úbytek stromů, ale pod knutou tradičního využívání území mu nedokáže zabránit. Celé to najednou přestává dávat smysl.

V podlesí jsou totiž pod duby na pastvinách vysazeny borovice, které mají komunitě sloužit jako příjem z prodeje dřeva. Protože házet je do kamen je škoda, když máme dub. Duby na kopci rostou extrémně pomalu, u těch drobnějších nám prozrazují stáří kolem tří set let. Ptáme se tedy dál a ukazuje se, že na místě borovic byla kdysi dávno políčka kukuřice. To už kroutíme hlavami. Jak tedy vznikly erozní kamenolomy? Tak za to můžou kozy, jejichž pastva je prý extrémně ničivá. Přítomné mozky se ovšem nezapřou a kolektivní mysl se ptá dál, například na demografický vývoj území, až se nám předestře pravděpodobný scénář vývoje.

Vesnice bývaly plné lidí, kteří pásli v lesích zejména krávy a rozšiřovali políčka do svahů. Dřeva z lesů ubývalo a vesnice začali opouštět mladí do měst, část políček zpustla a nahradila se pastvou. Čím horší byla pastva, tím víc se začaly používat kozy, až zem postupně zdegradovala, odplavala a zbyly tyhle holiny. Dnes lidé do měst tolik neodcházejí, ba dokonce se z měst prý i vracejí, protože je tam život stále těžší a těžší. Políčka se ale nerozšiřují, není jak. Snaží se tedy vydělat peníze na jídlo jinak. Třeba sázením borovic. Kroucení hlavou se u nás mění ve smutné skloněné hlavy. Vidíme hrdost na komunitu, pohostinnost, patriotismus a různé drobné úvahy nad zlepšením života místních, větší obrázek ale chybí. Možná ani není možné ho vnímat, utekli by.

Kolegové z Kalifornie tuhle situaci znají. Lídr zemědělské produkce v USA platí za plundrování těžkou daň. Popisují mravenčí práci nutnou k usazení nových trav a stromů, znovunastavení sukcese a návrat lesa. Ovšem bez koz a bez lidí. To je podmínka. Rabování musí skončit. Když je za co ho kompenzovat. Co ale poradit tady?

Cestou zpět si uvědomuji, jak jsou splachy z polí vlastně jen začátek. Přes moudrost předků nedokázal nikdo zkázu zastavit. Se stroji poháněnými levnou ropou to dokážeme mnohem rychleji. Ničíme sto hektarů a v rohu uděláme funglový mokřad.