Když se vlak rozjede z kraslického nádraží směrem k německým hranicím, k nimž je to asi pět minut, vzpomenu si na Arnošta Lustiga. Tady někde totiž v půlce dubna pětačtyřicet utíkal z vlaku, na který američtí hloubkaři podnikali nálet, a on ještě s pár kamarády využil zmatku a prchal do lesů. To je ta slavná „fyzická“ scéna z Démantů noci, filmu, který začíná dlouhým úprkem dvou kluků do lesní stráně, za nimi znějí výstřely a výkřiky halt, halt!, ale oni běží o život. Pak padnou vyčerpaní do lesního ticha. Tak to muselo být tady někde, mezi Kraslicemi a Klingenthalem, Zvonícím údolím, v táhlém údolí říčky Svatavy, které Němci říkají Zwota, v čemž slyšíme slovo „svatá“.

V Kraslicích se nejdřív stavím na hřbitově a pak na nádraží – jako skoro každý rok před Vánoci, nasedám do vlaku a nechávám se jím odvézt na krátkou adventní cestu do Krušných hor, do městeček a měst na druhé, saské straně. Tento můj rozmar má svůj melancholicko-estétský důvod. Je to moje cesta za vánoční vůní františků, které ostatně mají původ právě tam, v těch Rudohorách, Erzgebirge; je to cesta za dřevěnými figurkami Räuchermannů, kouřících panáčků, do nichž se ty kužílky s kadidlem strčí, zapálí a oni pak sladce bafají; je to cesta za tmou, již prosvěcuje vánoční výzdoba oken s rozsvícenými oblouky, kterým se říká Schwibbögen, což má připomínat lucerny, které horníci zavěšovali u vchodů do štol; je to cesta i za štólou, která je samozřejmě nejslavnější drážďanská, ale jsou různé varianty a modifikace, nejlepší je myslím s ořechy a mákem, ta se dělá ve Vogtlandu čili Fojtsku, kam je to z Kraslic nejblíž. Je to tedy cesta za iluzí, že někde ještě zůstaly Vánoce aspoň trochu „původní“, takové, jaké si je kdysi, ale není to zas tak dávno, nějakých sto padesát let, zdejší obyvatelstvo dle svého sklonu a vkusu vymyslelo.

Už dlouho totiž tvrdím, že Vánoce jako čichový (olfaktorický) a světelný produkt či fenomén dosahuje, alespoň pokud jde o střední Evropu, vrcholu tady, na saské straně Krušných hor. A ono to není jen tak nějaké tvrzení, ale je to pravda, neboť se tam spojilo několik věcí: tvrdé klima těch zimních hor, jejich hornická minulost, která vyžadovala houževnatost, ale též inteligenci a vynalézavost, manuální zručnost obyvatel, jež právě souvisí s tím hornictvím, a pak německý a speciálně zdejší, jaksi horský sklon k sentimentální zbožnosti, to celé provázené vrozenou pečlivostí, trpělivostí a fortelností. To je patrné právě na těch vánočních ozdobách, svítilnách, světelných pyramidách, dřevěných hračkách, kovových a skleněných ozdobách, které se opravdu začaly v 19. století vyrábět tady, původně na obou stranách Krušných hor, v pohoří, jež lze nazvat domovem vánočních ozdob a cingrlátek.

Tak tam jsem zase jel, přičemž vstupní branou je údolí Svatavy, kudy utíkal devatenáctiletý Arnošt, budoucí spisovatel, z transportu, který převážel heftlinky z jednoho lágru do druhého. A ti němečtí dědci, kteří na ty kluky uspořádali hon, to byli přitom ti samí, kteří tak hezky zdobili na Vánoce své stromečky, obkládali chvojím betlémy a vyřezávali roztomilé panďuláčky. Člověk je vždycky nějakým způsobem připraven k dobru i ke zlu, jde o to, jaká příležitost se mu dopřeje. Na české straně tihle lidé pak zmizeli a s nimi i „krušnohorské Vánoce“ (Erzgebirge Weihnachten), protože jakmile zmizí lidé, zmizí přirozeně i staré zvyky. Jiné si noví lidé přinesou s sebou, ale pak zapomenou i na ně, všechno to slije dohromady televize. A pak už ani ona ne.

Vlak na té historické trati, jíž hrozilo před dvaceti lety zrušení, ale naštěstí jezdí dál, vjede za Klingenthalem do lesa. Krásné je to, když je sníh, zasněžené větve ohazují vlak, který zřetelně stoupá vzhůru. Pak dojede do stanice Schöneck, kde si v době NDR postavili lyžařské středisko s obrovským hotelem. Protože Krušné hory byly jediné větší kopce toho státu, byla tam – a pořád je – i jedna z několika málo východoněmeckých sjezdovek. Po roce 1989 to evidentně chátralo, pak postavili akvapark, něco podobného zkusili udělat na naší straně na Bublavě, dosud tam straší ruiny toho divokého snu o tom, jak rozjet turistický byznys. V Schönecku to nějak vyšlo, akvapark funguje, z jeho terasy je, zvláště v létě, nádherný výhled do krajiny, protože tady vlastně Krušné hory končí, příkře pak padají do nížinné pánve, kde Sasko přechází v Horní Franky a v Chebsko. Ten přechodový kraj se jmenuje Vogtland, česky Fojtsko, je to taková historická zemička na pomezí Bavorska, Čech a Saska, kam administrativně patří, ale trochu se od něj liší, i němčina tam zní trochu jinak než třeba kolem Drážďan nebo Lipska. Už to nejsou hory, ale vrchovina s údolími, četnými městečky a bývalými továrnami, většinou textilkami. Z industriálních časů tam zůstala hustá železniční síť, která se zajímavě plazí a větví tím členitým terénem, jejž tam překonávají železniční viadukty, z nichž ten největší, přes údolí říčky Göltzsch, je opravdu impozantní, dokonce snad je to největší cihlový most na světě, má devadesát osm oblouků, výška sedmdesát osm metrů, délka přes půl kilometru. Jeho vadou je, že z vlaku, v němž se zpravidla nacházím, není vidět. Most, po němž jdeme, nevidíme, toť filozofický paradox.

S tím jsem se smiřoval i nyní, když jsem se blížil k městu Auerbach im Vogtland, které jsem mnohokrát míjel, ale zatím v něm nikdy nevystoupil, což jsem chtěl udělat nyní. A také udělal. Je to jedno z těch typických městeček pod Krušnými horami, leží v protáhlém údolí, domy jsou disciplinovaně světle pískové barvy, střechy jednotně břidlicová šeď. Díky tomu působí jaksi melancholicky, možná až smutečně, ale styl to má a mně se to líbí. Nádraží jsou tu dvě, větví se tu trať směrem do Plavna nebo do Cvikova. Z návrší, na které můj vlak přijel, je hezký pohled na horizont, z něhož vystupují tři věže, proto mu také v nějaké píár dílně vymysleli slogan „Die 3 Türme-Stadt im Vogtland“, tedy Město tří věží ve Fojtsku. Dvě ty věže jsou kostelní, jedna, ta hlavní, protestantská, druhá, menší, katolická. Uprostřed je štíhlá kulatá věž, jež je jen věží, ta patří k hrádku, z nějž se zachovala jen ta věž. Vypadá jako taková bedla jedlá s malým kloboučkem. Hrádek stál na skále, patřil fojtům (der Vogt) z Plavna a Vajdy, po nichž se země jmenuje, latinsky se v listinách podepisovala jako terra advocatorum, tedy, dalo by se asi říct: země obhájců.

Sešel jsem do města, čtvrtá adventní neděle odpoledne, rychle se bude šeřit. Ulice byly prázdné, dobře vydlážděné, artdecové domy ze začátku minulého století honosné, mnohem větší než u nás, ale některé prázdné, třeba krásný velký palác pro poštu, jejíž čas mezitím zanikl. Došel jsem na náměstí, jež se svažovalo od jednoho z těch kostelů, tenhle byl postavený ve stylu střídmé secese, u paty věže byl zvon. Za první i druhé války se ze zvonů lily kanony, po válce byl ulit jen ze surového železa, neboť na lepší kov nebyly peníze. Po roce 89 se složili na znělejší slitinu, tenhle zůstal na připomínku. Kostel byl zavřený, byť byla ta neděle. U hradní věže ale plály ohně ve fakulích a rojili se občané, kteří přišli na vánoční trhy. Ty byly střídmé a umělecko-řemeslné: Kunsthandwerker Markt. Místní tam prodávali své výrobky manufakturní povahy: svíčky, papuče, dečky, olejíčky, vyřezávané andělíčky moderního střihu. Bylo to střízlivé, v duchu řekl bych luteránském. Pod věží stála skupinka muzikantů s dechovými nástroji, na něž občas barokně zatroubili, což znělo velmi slavnostně a vánočně bachovsky: jsme koneckonců v jeho širší vlasti. Obcházel jsem stánky, které obsluhoval ten disciplinovaný kmen fojtských Sasů z Rudohoří. Ženy vypadaly všechny jako učitelky z waldorfské školy, muži jako gendermani s ručně pletenými šálami. Na holých větvích se rozsvěcovaly ochranovské hvězdy, to jsou takové ty lampiony, co vypadají jak ježek vytažený z klece: ty jsou ostatně taky ze Saska, z Herrnhutu, toho Ochranova, od Moravských bratrů. Ale to je na jinou výpravu. Mně za chvíli jel vlak do Plavna. Tak jsem si dal bratwurst a šel. Byla tma, ticho a za okny svítily fojtské Vánoce.