Replikační krize je závažný problém ve vědě. Když někdy na začátku desátých let tohoto století vědci začali opakovat staré experimenty (často šlo o slavná zjištění, na nichž stála celá odvětví), nedokázali dospět ke stejným výsledkům. Krize je obzvlášť velká v psychologii, kde se různým studiím podařilo zopakovat jen asi 23 až 63 % výsledků. Ale krize zasáhla i jiné disciplíny. Podle průzkumu vědeckého časopisu Nature z roku 2018 se celkově 70 % vědců někdy nepodařilo replikovat výsledky svých kolegů. Důvody jsou různé, od špatné metodiky přes nezamýšlené chyby a zastaralé přístroje až po normální podvod. Na své kolegy v přírodních a sociálních vědách se pobaveně dívali historici v mylné víře, že jim takováto krize nehrozí.

Historie totiž nestojí na experimentech, ale na výzkumu pramenů. Jistě lze spekulovat o jejich interpretaci, o tom, jakou váhu přikládat jednotlivým dokumentům, či o jejich důvěryhodnosti. Lze dokonce diskutovat, zda události se opravdu staly tak, jak jsou popsány, či zda se vůbec odehrály. To je obzvlášť problém u historie antiky, kde pramenů bývá jen pár a často jsou dílem naprosto neobjektivních autorů. Akademické magazíny zabývající se historií občas hostily debaty mezi protivníky, kteří publikovali navzájem na sebe reagující články. Ty dokázaly být i velmi ostré. Nikdo ale nepředpokládal, že by se v nich objevovaly vyloženě nepravdivé informace. Jak ale upozornil Anton Howes, britský historik a bloger zabývající se hlavně průmyslovou revolucí, historie nejspíš sama čelí obří replikační krizi.

Celá historie je totiž založena na důvěře. Články jsou podepřené desítkami až stovkami citací, ty ale kontroluje málokdo. Pokud se o to někdo pokusí, často se dostane do řetězce knih a článků, které od sebe opisují, aby nakonec zjistil, že původní zdroj leží v nějakém zapadlém archivu na konci světa. Není tudíž téměř v ničích silách kontrolovat, že citované dokumenty opravdu tvrdí to, na co historik odkazuje. Občas se někomu podaří zjistit, že citovaný fakt je nesmysl, ale tou dobou bývá tak zavedený, že dostat ho z veřejného povědomí je téměř nemožné. Howesův příklad je tvrzení, že britská vláda poslala víc vojáků potlačit povstání ludditů, tedy dělníků, kteří ve strachu ze ztráty práce ničili v 19. století nové stroje, než nasadila ve Španělsku do boje proti Napoleonovi. Howes vystopoval, že tento fakt pochází od marxistického historika Erica Hobsbawna, který si upravil citaci z původního zdroje. Jako zavilý levičák nejspíš chtěl zdůraznit represivní charakter britského státu vůči dělnické třídě.

Samozřejmě nelze vyloučit chybu. Jeden příklad z osobní zkušenosti. Při opětovném pročítání své disertace jsem narazil na citaci, která nedávala smysl. Zkontroloval jsem ji a zjistil jsem, že jsem při opisování nějakým nedopatřením naprosto obrátil její význam. Nelze se ale zbavit podezření, že v poslední době většina podezřelých tvrzení vychází z potřeby prosazovat svou ideologii, i pokud tomu neodpovídají fakta.

Pozornost upoutalo britské North Hertfordshire Museum. To s velkou pompou v listopadu oznámilo, že se bude vyjadřovat o římském císaři Elagabalovi jako o ženě, jelikož byl transgender. Ve své kolekci má jednu Elagabalovu minci.

Elagabalus vládl v letech 218 až 222 a bývá považován za jednoho z nejhorších císařů vůbec. Vzhledem k tomu, že se stal vládcem ve 14 letech, je třeba mít pro jeho neschopnost určité pochopení. Elagabalus byl údajně zvrhlík a sexuální deviant posedlý závody vozatajů. Byl pětkrát ženatý, z toho jednu manželku si vzal dvakrát a jedna byla údajně vestálka, tedy kněžka bohyně Vesny. Vestálky skládaly slib panenství. Pokud ho porušily, byly pohřbeny zaživa a jejich milenec ubit k smrti. Svatba s jednou z nich byla tudíž vysoce nestandardní. Elagabalus měl také údajně mnoho homosexuálních milenců. Prý si vzal svého oblíbeného vozataje Heriokla, atleta Zotika a chtěl si vzít i svého generála Gannida. Ten na něj ale naléhal, aby žil „umírněně a rozvážně“. Elagabalus ho proto nechal zavraždit. Také sám sebe prostituoval v nevěstincích.

Hlavně ale Elagabalus byl genderově fluidní. Byl nadšený, když mu lidé říkali, že je Herioklovou milenkou, ženou nebo královnou. Nosil make-up a paruky a prohlásil: „Říkejte mi paní, ne pane.“ Nabízel obří sumy komukoli, kdo dokáže předělat jeho penis na vaginu.

Jenže nevíme, jestli cokoli z toho je vůbec pravda. Moderní historici jsou velmi opatrní, antické zdroje jsou vysoce nedůvěryhodné. Tím hlavním pro Elagabalovu éru je Cassius Dio, zastávající významné pozice za císaře Severa Alexandra, Elagabalova následníka, který se dostal k moci díky puči. Cassius Dio měl proto dobré důvody, proč předchůdce svého pána co nejvíc pošpinit a vykreslit ho jako nenapravitelného sexuálního maniaka. Obvinění z podivných sexuálních praktik a zženštilosti je celkem standardní praktikou římské propagandy. Navíc Římané považovali za problematické, pokud byl člověk při homosexuálním styku v podřízené „ženské“ roli. Ze všech těchto důvodů jsou moderní historici k tvrzením Cassia Dia extrémně skeptičtí. Ale i kdyby měl pravdu, představa, že lze progresivistické pojetí genderu a sexuality lehce aplikovat na Řím třetího století, je velmi pochybná.

V Elagabalově případě šlo ale jen o rozhodnutí regionálního muzea. To další případ se týká studie, již propagovala BBC. Výzkumníci z Museum of London údajně zjistili, že černošské ženy ve středověkém Londýně umíraly na mor víc než zbytek populace. Černoši prý tvoří 18,4 % pohřbených na hřbitovech obětí moru, zatímco na nemorových hřbitovech jen 8,3 %. U žen je rozdíl prý ještě markantnější.

Studie je ale extrémně problematická. Zaprvé zkoumaný vzorek byl velmi malý. Závěry byly založeny na průzkumu 145 ostatků ze tří hřbitovů. Zadruhé nikdo neví, jestli „černoši“ jsou opravdu „černoši“. Ostatky byly označeny za „černošské“ na základě měření kostí, což je vysoce pochybná metoda. Ukazuje to příklad „ženy z Beachy Head“. Ostatky této ženy z doby římské říše byly objeveny v hrabství Sussex. Na základě měření kostí byla prohlášena za první britskou černošku. Pozdější analýza na základě DNA ale ukázala, že žena pocházela nejspíše z Kypru, určitě ze Středomoří, a ne ze subsaharské Afriky. Nakonec černošská populace ve středověké Anglii byla minuskulní, pokud vůbec nějaká. Celá konstrukce stojí notně na vodě.

Posledním skandálem, který hýbe britskou historií, je kauza okolo článku Černí hutníci a vznik průmyslové revoluce (Black metallurgists and the making of the industrial revolution), který vyšel v akademickém magazínu History and Technology. Autorkou je Jenny Bulstrodeová z University College London. Článek se zabývá vynálezem nového procesu válcování železa. V roce 1783 si Henry Cort dal patentovat válce na zpracování železa s drážkami. Díky tomu bylo možné vyválet dlouhé souvislé kusy železa a nebylo je nutné složitě svářet dohromady. Dnes polozapomenutý Cort byl v 19. století vzýván jako „otec obchodu s železem“.

Bulstrodeová tvrdí, že Cort technologii nevymyslel, ale ukradl černošským otrokům na Jamajce. Jamajka byla významným zdrojem cukru. Otroci pracující v Reederově huti si údajně uvědomili, že když proženou železo skrze drážkované válce na lisování cukrové třtiny, mohou vyrábět jeho nepřerušované kusy. Proces okoukal vzdálený Cortův příbuzný, který v roce 1781 odjel z Jamajky do anglického Portsmouthu, kde se s Cortem setkal a vše mu popsal. V roce 1782 Reederovu huť na popud Corta zničila britská armáda, aby eliminovala Cortovu konkurenci. Válce byly dovezeny do Portsmouthu, kde si je Cort převzal.

Zjištění, že významná inovace v metalurgii je dílem černošských otroků a jeden z hrdinů průmyslové revoluce je prachobyčejný zloděj, bylo výbušné. Článek Bulstrodeové si přečetlo přes 34 tisíc lidí, na akademickou studii úžasné číslo. O zjištění referovala britská média, PR oddělení UCL se pyšnilo úspěchem Bulstrodeové. Jenže nic v článku Bulstrodeové není pravda.

Jejími zjištěními se začal zabývat Howes. Pochybnosti vyjádřili i Peter King, autor monumentální studie o britském hutnictví v letech 1490–1815, Richard Williams, expert na zpracování železa a průmyslovou revoluci, a Oliver Jelf, magisterský student z Buckinghamské univerzity, který si dal tu práci a prošel původní dokumenty. Všichni dospěli ke stejnému zjištění. Nic se nestalo tak, jak Bulstrodeová popisuje.

Cortův příbuzný nepřijel z Jamajky do Portsmouthu, ale do Lancasteru na druhé straně Anglie. Reederova huť byla zničena britskou armádou kvůli strachu z francouzsko-španělské invaze, nepřítel by ji mohl využít pro výrobu zbraní, ne na Cortův popud. Žádné součásti hutě nebyly převezeny do Británie. Nakonec neexistují žádné důkazy, že by otroci nějak inovovali válcovací proces. To není překvapení, jelikož válce na cukrovou třtinu se nehodí na válcování železa. Cortovy válce mají horizontální drážky, ty na třtinu většinou vertikální. Existují sice ty s horizontálními, ale vzhledem k tomu, že jejich účelem je vytlačit co nejvíc šťávy z třtiny, nedají se použít na válcování železa.

Magazín History and Technology po kritice oznámil, že studii přezkoumá. Čekalo se, zda se odhodlá v historii k téměř bezprecedentnímu kroku, tedy stáhnutí článku. Místo toho se za Bulstrodeovou plně postavil. Editoři své vysvětlení ukončili takto: „V žádném případě se nedomníváme, že ‚fikce‘ je nesmyslná kategorie – nepoctivost a fabulace v akademické vědě jsou eticky nepřijatelné... Chceme-li čelit protičernošství euroamerických intelektuálních tradic, jak je v průběhu minulého století explikovali DuBois, Fanon a učenci následujících generací, musíme pochopit, že to, co dominantní aktéři euroamerických kultur zažívají jako ‚empirismus‘, je hluboce podmíněno predikující logikou kolonialismu a rasového kapitalismu. Činit jinak znamená obnovit starší formy hluboce selektivního historismu, které podporují nadvládu bělochů.“ Nějaké překroucení historických faktů je tedy v pořádku, pokud je v zájmu pokrokové ideologie.