Přízraky minulosti spí jenom velmi nedokonalým spánkem. Sotva jsme začali kolektivně zapomínat na jugoslávské války 90. let, vrátily se nám na scénu v podobě čerstvě spuštěného vyšetřování v Itálii. Milánská prokuratura se domnívá, že má dostatek poznatků k tomu, aby stíhala zatím nejmenované osoby kvůli tomu, že si z Itálie jezdily do Sarajeva „zastřílet“. Sarajevo leží mezi kopci a v době obležení tam snajpeři měli ráj, můžeme-li tedy něco tak šíleného pojmenovat slovem „ráj“.

Nejhorší na téhle zprávě je to, že ani nemůžete posoudit, jestli je to hoax, nebo ne.

Obvykle střízliví Britové tvrdí, že k takové turistice nemají žádné informace a že by to bylo logisticky obtížné. To zní nadějně a člověk by tomu chtěl věřit; v takovém případě by šlo o „urbánní legendu“, na kterou se italské úřady prostě nachytaly.

Jenže do rozválčené Bosny nebylo zase tak obtížné přicestovat a na obou stranách fronty bojovali dobrovolníci (nebo žoldáci) z různých zemí světa. Dostat tam a zpátky nějakého občasného zvrhlíka z Itálie by zas tak fundamentální problém nebyl. A z pohledu samotného Karadžiče a jeho melody boys by tahle obchodní spolupráce měla víc než jednu výhodu. Nejenže by se dostali k tvrdé měně, ale zároveň by si tak mohli nasbírat „kompro“ na boháče ze Západu, což se později mohlo hodit. Třeba v situaci, kdy tu válku prohrajete a potřebujete si zajistit cestu ven.

Ať ono vyšetřování dopadne jakkoliv, je to připomínka toho, jak málo víme i o událostech, které se staly relativně nedávno. Nad hladinu kolektivního nevědomí ční hlavně ty momenty, které zachytil nějaký světoznámý fotograf nebo kameraman. Po nich pak všelijaké „oficiální historie“, často vzájemně naprosto nekompatibilní. Ale pod tou hladinou, tam spočívají všelijaké nevýslovné hrůzy, které budou desítky let pohřbeny mlčením a znovu zazní až jako útržkovité výkřiky z úst umírajících starců v hospicech, které naposledy znovu dohnalo jejich mládí.