Před dvěma či třemi lety by se z titulku tohoto komentáře dalo usoudit, že bude pojednávat o jaderné energetice. Ach, ty šťastné a nevinné časy, kdy největším strašákem světa byl covid… Dnes se mluví o tom, že Evropa potřebuje jaderné zbraně k odstrašení agresorů. A dokonce ta myšlenka zaznívá i v Německu, zemi, která až donedávna trpěla vůči všemu atomovému až rituálním strachem. Je to pochopitelná, ale zároveň asi nereálná myšlenka.

První problém: Jaderné zbraně jsou velmi, velmi drahé. Velká Británie utrácí za svůj poměrně omezený arzenál zhruba tři miliardy liber ročně a to jsou jen současné provozní náklady. Nová ponorka právě vyvíjené třídy Dreadnought vyjde zhruba na osm miliard liber a minimální počet ponorek v programu jsou čtyři; jinak by nebylo možno zajistit, že vždy aspoň jedna hlídkuje v oceánu.

Druhý problém: Kdo to „zmáčkne“? Jaderné mocnosti světa vesměs svěřují své kufříky nejvyšším představitelům země. Kdo je takovou osobou v EU? Předseda Evropské komise čili v podstatě glorifikovaný úředník? Nebo nějaká ad hoc rada moudrých, ve které by rotovali zástupci jednotlivých států? Nebo by si rozhodování shrábla pod sebe osa Paříž–Berlín, která se s roztomilou přirozeností považuje za páteř celého kontinentu? To vůbec není jednoduchá otázka v nepříliš rovné Unii, která se vytrvale snaží omezit vliv malých států na centrální rozhodování.

Třetí problém: Jak by měla vypadat jaderná doktrína? Typicky se užití jaderných zbraní ponechává v záloze jen pro případ hrozby zničení země, protože každý si uvědomuje, že jejich nasazení může rozpoutat globální armagedon. Jenže EU je obrovská, její úplné zničení je nereálné a vztahy jednotlivých států nejsou zase tak nerozborné. Z pohledu Rakouska nebo Irska (země postižené chronickou neutralitou) je nějaké Pobaltí strašně daleko a riskovat kvůli němu právě ten globální armagedon nevypadá moc přitažlivě.

Když se schylovalo ke druhé světové válce, francouzští socialisté přišli se sloganem, že nechtějí umírat za Gdaňsk. Za Tallinn chtít budou? (S přihlédnutím k tomu, že francouzská levice se silně islamizuje – určitě ne; tu bude zajímat spíš Gaza.) A přitom nejreálnější scénář ohrožení z východu je ten, že si Rusko pozvolna „okouše“ sousední republiky, které mu dříve podléhaly. Na pochod na Berlín ani Paříž, přes veškeré svoje chvástání v televizi, nemají v Moskvě síly a zkoušet to nebudou.

Sečtu-li to vše a podtrhnu, vychází mi evropská koketerie s atomem jako fantazie. Raději dejte ty peníze do konvenčních zbraní. Nejenom proto, že o jejich nasazení může rozhodnout každá vláda zvlášť, ale i proto, že nevíme, jak přesně budou vypadat hrozby v našem okolí za dvacet nebo třicet let. Dost možná nám tu mezitím uzraje něco, proti čemu jsou atomové zbraně k ničemu, ale běžná vojenská síla by fungovat mohla. Třeba mikrochalífáty na předměstích velkých měst, kterým ve Francii už teď říkají „ztracená území republiky“.