Na audiozáznamu je slyšet vystoupení začínajícího stand-up komika. Jeho pokusy o legraci v sále nemají žádný ohlas, až ke konci se pár lidí dá do smíchu, zní křečovitě a zní v něm agrese, jako kdyby se ti lidé smáli spíš osobě toho nešťastníka na pódiu než jeho vtipům. Je snadné představit si tu trapnost. Tím amatérským komikem měl být Joshua Jahn. Minulý týden v Dallasu začal střílet na budovu, v níž sídlí tamní rezidentura americké Imigrační a celní služby (ICE). Zavraždil dva lidi, shodou okolností to byli zadržení podezřelí z toho, že jsou v USA nelegálně. Na místě činu našli policisté nepoužitý zásobník, na jedné z kulek bylo napsáno Anti ICE. Záznam jeho nepovedeného komického výstupu v tomhle kontextu získal nějakou jinou váhu. Zvlášť když si pozorní uživatelé sociálních sítí uvědomili, že se tahle epizoda vrahova života podobá scéně z populárního filmu Joker (2019), portrétu osamělého a duševně nevyrovnaného muže, který v životě nenachází žádný smysl. Taky sní o dráze komika, taky mu to spektakulárně nevyjde. V závěru filmu rozpoutá krvavou nihilistickou revoltu.

Události jako Jahnovo vraždění, atentát na Charlieho Kirka, početné střelby ve školách a další podobné zločiny vždycky a taky logicky ve veřejnosti vyvolají potřebu znát odpovědi, vysvětlení, proč se to stalo, co vraha motivovalo. V době, kdy je o životech pachatelů známo jen pár kusých informací, může každá z nich získat osudovou váhu. Třeba by dnes mohli ti zavraždění žít, kdyby se tenkrát Jahnovi publikum smálo. A třeba vrah na tu trapnou epizodu už dávno zapomněl…

V době ostrého politického rozdělení existuje poptávka po tom, aby se jako primární motiv podobných zločinů ukázal ten politický. Po zavraždění Charlieho Kirka létaly virtuálním světem různé protichůdné statistiky, jež měly dokazovat, že nejčastějšími pachateli politicky motivovaných vražd jsou příslušníci tu levice, tu pravice. Za jeho prapůvodní příčinu byla označována rétorika, výrazy, jež ve veřejné debatě zdomácněly (třeba to, že se o Trumpově administrativě často mluví jako o fašistické), což může vést k tomu, že radikalizovaný mladý člověk dospěje k přesvědčení, že použít vůči politickému nepříteli extrémní násilí je zcela namístě – fašismus přece musí být zastaven za každou cenu. K té radikalizaci došlo tak, že pachatel byl indoktrinovaný nějakou ideologií, přijal ji a propadl jí. Opět je vykreslován obraz ideologie jako nákazy, člověk se s ní setká a „chytne ji“, choroboplodné zárodky pak už jen konají svoje dílo. Má tak fungovat woke ideologie (Elon Musk ji rád označuje za „mind virus“) stejně jako smýšlení mizogynní části tzv. manosféry, ruská propaganda, ledacos. A pokud člověk věc vnímá takto, zdá se logické, že cesta k nápravě vede přes různá profylaktická opatření, která šíření „virů“ omezí nebo v lepším případě zastaví. Nebude ideologie, nebude problém.

Není to úplně neopodstatněné vnímání. Tyler Robinson, vrah Charlieho Kirka, přece měl nějaké politické postoje, chtěl „zastavit nenávist“, již jeho oběť podle něho měla šířit. Stejně tak Jahn si sídlo ICE jako terč nevybral náhodně – ta agentura, jež po nástupu Donalda Trumpa provádí široce dokumentované a diskutované zátahy proti ilegálním imigrantům, je v centru politické debaty. Zároveň ale to často horlivé ideologické vykládání případů podobného násilí je v něčem limitované (a jistě zhusta motivované politickými cíli, snahou očernit protivníka a podobně). To omezení může být dáno také tím, že ji vedou lidé… jako my, jejichž představy o světě byly formovány ještě před nástupem on-line prostoru. Vyrůstali ve světě, v němž existovaly různé soupeřící ideologie, víceméně koherentní myšlenkové systémy, jejichž krajní stoupenci se uchylovali třeba i k násilí, v němž viděli prostředek k dosažení vítězství v tom ideologickém boji. Jejich metody byly děsivé a smýšlení nebezpečné, motivy všelijaké – od fanatismu, touhy po moci až po různé osobnostní patologie. Ale byli jistým způsobem čitelní, ať už patřili ke krajní levici, pravici, nebo to byli nacionalisté, separatisté, islamisté… V jejich zločinech bylo možné vidět i jakousi zvrácenou formu komunikace s širší veřejností, kterou je potřeba zastrašit nebo naopak mobilizovat, předat jí poselství. S tím, jak dospívají generace, pro něž je on-line svět od dětství třeba i dominantní sférou existence, se ale tahle elementární čitelnost může ztrácet.

Velmi jasně to bylo vidět na tiskové konferenci, během níž guvernér Utahu Spencer Cox (jeho vystupování ve dnech po vraždě Charlieho Kirka bylo, myslím, příkladné) četl vzkazy, které vrah napsal na nábojnice. Působil, jako kdyby v tu chvíli četl text napsaný v jazyce pro něj neznámém. Nejenom pro něj. Pro lidi jako on (nebo já) také nebyly určeny, neměly nikoho probudit nebo zastrašit. Robinsonovy vzkazy na nábojích mohly sice nést nějaké ideologické poselství, především ale představovaly pokus o jakési potměšilé pomrknutí směrem ke skupině znalých vrstevníků. Novinář Max Read o tom mluvil s třiadvacetiletým komentátorem, který na internetu publikuje pod pseudonymem Ettingermentum. Ten o Tyleru Robinsonovi mluví jako o „klukovi z Redditu“, který byl mezi spolužáky známý tím, jak moc času na tom debatním fóru trávil, snažil se osvojit si tamní způsob komunikace. Readem zpovídaný vrahův vrstevník nevnímal jeho ideologické poselství, když z televize slyšel jeho vzkazy: „Snažil se být vtipný. Snažil se být cool. Snažil se dostat tam drobné reference na počítačové hry, interní on-line vtípky a tak. A nebyl vtipný. Vím, že to v tomhle kontextu není relevantní, ale když jsem to slyšel, hned mě zarazilo, jak nevtipné to je. Jsou to jenom hloupé reference na hloupé memy, které byly už před deseti lety staré.“ Tu marnou snahu být vtipný měli vrazi společnou. Varovné.

Hlasy absence

To, co lidem starších generací včetně mě může při debatách o motivaci novodobých atentátníků a pachatelů hromadných vražd unikat, nejsou jenom odkazy na on-line svět, kontext mnoha a mnoha někdy krajně podivných subkultur, mezi nimiž se mladí obyvatelé virtuální sféry pohybují (Robinson měl mít blízko k tzv. furries). Těžko také mohou mít nějakou představu životního pocitu (nebo možná spíš absence citu), kterou zažívá člověk s vytěženou pozorností a roztříštěným vnímáním, spějící ke znecitlivění a odtělesnění. Hranice mezi on-line světem a tím reálným se pro něj může stát mlhavou a propustnou, těžko rozeznatelnou, stejně jako třeba hranice mezi memem na internetu, sardonickým „shitpostem“ a vraždou. I zločin tak může mít blízko k nějaké on-line performanci, nápodobě reality, jež je od ní zároveň oddělená.

V textech autorů, kteří proměny a subkultury on-line světa dlouhodobě sledují, se v posledních měsících často opakuje slovo „nihilismus“. Používané jako označení pro naprostou absenci smyslu a jakékoli perspektivy, nepřítomnosti ambice si je ve světě nějak vydobýt nebo k nim dojít. I americká FBI nedávno zavedla novou kategorii extremismu: nihilistický násilný extremismus. Hojně na to téma publikuje americká autorka mladší generace Katherine Deeová. „Internet tenhle typ zoufalství nevynalezl, dal mu jen nové možnosti projevit se – pro to, abychom pochopili, co se děje on-line, jsou klíčové. Existují i on-line politická hnutí a nechci snižovat jejich význam. Ale způsob, jakým o nich debatujeme, je pochybený. Příliš dlouho jsme ignorovali ekologii toho média – skutečnost, že ta hnutí vyrůstají a prospívají ve specifickém on-line prostředí. Také jsme nedocenili vzestup průmyslu politické zábavy, který přišel v letech covidových lockdownů. Když jsem v letech 2020 a 2021 tvrdila, že lidé budou měnit svoje politické přesvědčení podle toho, čím přitáhnou největší publikum, všichni se mi vysmívali. A pořád mě mají za hloupou. Ale tahle struktura pobídek vysvětluje hodně.“ I to je možná cesta radikalizace – ne jako důsledek nějaké systematické indoktrinace, ideologické nákazy, ale potřeby nesejít z očí diváctva, jít tam, kde mě chce mít.

Děsivým příkladem takového nihilistického extremisty je Robin Westmanová (narodila se jako Robert Westman). Koncem srpna střílela přes okno do kostela, kde probíhala mše pro žáky katolické školy, zabila dvě děti (osm a deset let), zranila dvacet lidí. I tady se nabízela jasná politická interpretace. Trans pachatelka, nenáviděla prezidenta Trumpa – bylo mezi prvními detaily, jež po zločinu vyšly najevo. I po tomhle vraždění policie našla popsané zbraně a zásobníky, nová a děsivá forma „sebevyjádření“. Byly tam mimo jiné výkřiky proti Trumpovi („Kill Donald Trump“), Izraeli a Židům. Na zásobníku pistole stálo „Není žádné poselství“. Po Robin Westmanové ale zůstal též manifest a další písemnosti (zčásti psané azbukou), taky videa. To všechno skládalo obraz ne nějakého politicky vyhraněného myšlení, ale tříště protichůdných sloganů a výkřiků, proti židům, proti katolíkům, proti všem, proti sobě („Už mě unavuje být trans, radši jsem si neměl nechat vymýt mozek“), něco z toho snad odkazovalo k nacisticko-satanistické sektě Řád devíti andělů, která měla hrát roli v děsivé mezinárodní kauze mnohonásobného vydírání a sexuálního a dalšího zneužívání na internetu, již vyšetřovala policie několika západních zemí. Jakési slovní fragmenty kroužící ve víru nicoty. Protože ten nihilismus, o němž se dnes mluví, není nějaký strukturovaný postoj, ale hlas prázdnoty, absence, stínu, který zbyl po člověku rozpuštěném v on-line světě.

Můžeme vést spory o tom, jestli ten hlas mluví slovníkem levice, nebo pravice, jestli je potřeba zastavit takovou, nebo onakou ideologickou nákazu. Připomíná to ale zuřivou hádku lidí žijících v domě, kde jsou zdi plné azbestu, o to, jakou barvou by ty zdi bylo dobré vymalovat.