ÚHEL POHLEDU: Čtvrtek přinesl další důkaz o tom, že růst cen zásadně zeslábnul. Ve spotřebitelských cenách to sice ještě není tolik vidět, ale ceny na začátku výrobního řetězce (v případě cen v průmyslu) to už ukazují velmi zřetelně. A ceny v zemědělství dokonce meziročně výrazně padají – naposledy zhruba o desetinu.

Konkrétně se v říjnu ceny průmyslových výrobců meziměsíčně snížily o 0,1 %. Meziročně růst cen průmyslových výrobců ve stejném období zpomalil na 0,2 % ze zářiových 0,8 %. Výrobní inflace navíc slábne rychleji, než očekával trh. Když to dáme do kontrastu s růsty v řádech desítek procent, které jsme sledovali na začátku předešlého roku, je jasné, že otázka nezní tak, zda epizoda enormně zvýšené spotřebitelské inflace je u konce, ale spíš, jak rychle se inflace dostane na jakž takž přijatelné úrovně pod – řekněme – 4 procenty.

Záměrně zde nemluvím o inflaci pod 2 procenty, což je cíl centrální banky. Inflace totiž může někam ke 3 nebo 4 procentům klesnout dosti rychle, ale celková situace v evropské energetice daná Green Dealem zaručuje, že především energie budou dlouhodobě zdražovat, byť jen pomalu. Takže na inflační úrovně, na které jsme byli zvyklí z doby předcovidové, se inflace hned tak dostat nemusí.

Toto tvrzení se ostatně zdá být potvrzeno i pohledem na položky, které stále tlačí výrobní inflaci nahoru: ceny elektřiny, plynu, páry a klimatizovaného vzduchu se zvýšily o 7,0 %, černého a hnědého uhlí a lignitu o 62,4 %, motorových vozidel o 3,9 % a oprav, údržby a instalace strojů a zařízení o 9,4 %. Jinými slovy, jsou to všechno položky, které více či méně silně souvisí s energetikou.

Při hodnocení podle hlavních průmyslových skupin se zvýšily především ceny výrobků investiční povahy o 4,5 % a pak tu opět (!) máme růst cen energií o 3,0 %. Zásadní je, že bez započtení energií by ceny průmyslových výrobců byly v deflaci – konkrétně by v říjnu meziročně propadly o 0,8 % (v září o 0,2 %). V případě energií jsou navíc do dalších měsíců rizikem nové návrhy Energetického regulačního úřadu. Ty totiž vyvolávají obavy průmyslových firem ohledně vývoje ceny elektřiny v příštím roce.

Když si to shrneme, tak měnová politika již v tento okamžik prakticky není účinná. Ta složka inflace, která může reagovat například na pohyb úrokových sazeb, už reaguje dávno, a ještě spontánně dost dlouho reagovat bude. To, co aktuálně nejvíc působí na inflaci, jsou jednak rozpočtové deficity (protože skrze ně se do oběhu dostává víc peněz) a jednak Green Deal. Pokud tyto dva faktory zůstanou v platnosti, a nic nenasvědčuje tomu, že by měly zmizet, pak to ani s inflací nebude moc velká hitparáda. Sice klesne, ale nikoliv tak, jak by se nám líbilo.

Ještě později, třeba za rok, si umím představit další pokračování tohoto scénáře: inflace jako taková ve svém celku se klidně nakrátko může dostat i do záporných hodnot, tedy do deflace, ale přitom v některých konkrétních oblastech, zejména u energií, bude dál pokračovat zdražování. Takovou situaci už známe – třeba po roce 2008 začaly velmi výrazně růst ceny cenných papírů a nemovitostí, ačkoliv cenová hladina jako celek se moc nezvedala, a dokonce existovaly i obavy z deflace. Jenomže když rostou ceny cenných papírů a nemovitostí, dá se s tím žít – nákup cenných papírů nepotřebujeme k životu. Pokud ale porotou ceny energií, nebude úniku pro nikoho.