Pokud nějakým nedopatřením čtete tento sloupek pravidelněji, možná jste si všimli, že nejsem feministka. Doma mě naučili, že fňukání, závist a sociální inženýrství ke štěstí nevedou, také data (info třeba tady, tady nebo tady) potvrzují, že čím víc reálfeminismu, tím jsou ženy nešťastnější. Liberální Američanky jsou široko daleko nejsmutnější, nejosamělejší demografická skupina s mimořádnou mírou psychických problémů. Ženy v USA i v západní Evropě se v 70. letech cítily spokojeněji než muži, v 90. letech už to tak nebylo. Atd. atp.

Rozvodová novela, kterou po nekorektním protažení sněmovnou schválil Senát a která čeká už jen na Pavlův podpis, paradoxně odhalila to jedno místo, kde jsou Češky reálně, denně a nesmírně zraňujícím způsobem diskriminovány. Je to způsob, jakým přistupujeme k maminkám a dětem po rozvodu, když se rodiče takzvaně „nedohodnou“. Matky bývají často znevýhodněny na úkor otců z politických důvodů, děti jsou přitom „vedlejší škody“.

Je to paradoxně napájeno ze stejného ideologického pramene. Je vlastně důsledným dotažením extrémně levicové představy, že rovnost mužů a žen znamená jejich zaměnitelnost. Že muž a žena jsou jen sociální úlohy, které si lze libovolně obléknout. Že táta je vlastně taková máma. Rozvodová novela, při jejíž přípravě byli pečlivě obejiti všichni experti, kteří mají v běžné praxi co do činění s reálnými rozvodovými situacemi, má totiž zabetonovat právě tohle absurdní, nepravdivé východisko.

Ještě nedávno jsme chápali, že otcovství a mateřství jsou dva specifické biologické, psychologické a sociální přístupy k rodičovství. Že otec nebo matka ve vztahu k dítěti plní různé funkce, a to různě intenzivně podle věku a s tím souvisejících potřeb dítěte. Teď je ale biologie člověka historicky překonána a místo táty a mámy nyní prý existuje jakýsi univerzální, bezpohlavní, amorfní „rodič“ jeden.

Novela zavádí „rovnocennou péči“, o které nikdo neví, co to je. Definována není ani citoslovcem, takže poslouží jako projekční plátno libovolných představ rovnocennosti toho kterého soudce, podle míry jejich osobního progresivismu nebo společenského klimatu. Soudci se ovšem podle modelu „hermafroditního rodiče“ chovají už dnes. Mechanisticky nařizují střídavou péči i tam, kde prokazatelně ubližuje. V rámci zaměnitelnosti pohlaví třeba dětem kojeným, batolatům, vlastně vůbec menším dětem obecně. Ale malé děti nemají rotovat u rodiče jedna a rodiče dva. Malé děti mají právo na (několikaleté!) kojení na vyžádání, mají právo na neustálý, nenahraditelný kontakt s tím jediným člověkem, se kterým byly spojeny ještě před svým příchodem na svět, aby z nich vyrostli stabilní a zdraví dospělí. Bude trvat několik let, než budou připraveny se od matky přirozeně oddělit. Mateřské pouto není prázdná fráze.

Soudní oddělování malých dětí od maminek je projev politického extremismu a je to psychické a fyzické týrání. Čas otců přichází později než čas matek, otec, který chce blaho svého dítěte, ne osobní pomstu na bývalé ženě, tomu rozumí. Případné stížnosti adresujte přírodě nebo Pánubohu. Další příšernou praxí, kterou odhalily zděšené reakce na novelu, jakmile její obsah prosákl, je nařizovaná střídavka v případech dětí prokázaných násilníků, manipulantů, alkoholiků, dokonce recidivistů. Zjevně se nejedná o statisticky nevýznamné přešlapy, ale o hororovou realitu pro rostoucí množství dětí, opět v rámci úsilí o „rodičovské fifty-fifty“, navíc často na dobrozdání OSPODů. Ze stovek komentářů k Petici na ochranu práv a psychického zdraví českých dětí vyplývá, že schopný psychopat dokáže zmanipulovat jejich pracovníky, aby střídavku doporučili navzdory blahu dítěte. Frekvence těchto případů vznáší zásadní otazníky nad fungováním OSPODů, které by mělo projít zásadní revizí.

Dřívější hnusnou praxi, kdy matka s dětmi ve výlučné péči znemožňovala otci kontakt, nahradilo něco ještě obludnějšího. Rozvodová novela vyrobí z traumatizování dětí, ale také jejich matek nový standard. Pokud chtějí feministická uskupení jednou opravdu něčemu prospět, tady je to místo.