Rok před smrtí vlezl Václav Havel v obleku do bazénku, ponořil se celý do vody, a když se na chvíli vynořil, pravil: „Děkuji vám, že jste si vypnuli své mobilní telefony. Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí. Zapněte si telefony.“ A pak se zase ponořil pod hladinu. Tím vodnickým výjevem končí jeho film Odcházení, je to taková tajuplná scénka, pamatuju si, jak jsme se po premiéře v Lucerně, bylo to v březnu 2011, s Jáchymem Topolem pana Václava (byl už to věchýtek, ale zářil radostí, že to dotáhl až sem, do kina svých předků se svým filmem) ptali, jak si to máme vyložit, on se smál: To byste chtěli vědět, ale neřeknu, ale můžete to brát jako takový zašifrovaný odkaz, který si každý může rozluštit po svém, haha.

Havel, bylo mu tehdy čtyřiasedmdesát, točil v létě 2010 svůj film podle své divadelní hry na zahradě vily Čerych v České Skalici. Vila hraje zásadní roli ve hře, neboť se z ní má odstěhovat bývalý kancléř Vilém Rieger. A konkrétně vila Čerych hraje zásadní roli v tom filmu, neboť je v něm téměř neustále přítomná. Vlastně celý film se odehrává na několika čtverečních metrech před zadním průčelím vily, na schodišti a v prostoru před onou vodní nádrží s lekníny či jinou vodní vegetací. Ani jednou se kamera nedostane do interiéru vily, do atria nebo foyer, do některého z pokojů, jednoduše proto, že to není až na pár scén – třeba když Rieger zatáhne „studentku politologie a multikulturní sociopsychologie Beu Weissenmütelhofovou“ do pavilonku, kde ho přistihne „dlouholetá přítelkyně Irena“ – nutné. Jinak skoro na všechno stačí těch pár metrů před vilou. Vlastně za vilou.

Ten prostor ovšem je veledůležitý a centrální. Je to jeviště, které s pozadím té velkolepé vily tvoří cosi jako oltář, v antice se tomu říkalo temenos, posvátný prostor chrámu či kněžiště, kde se koná a odehrává vše důležité. O Havlově filmu kritičtí mudrlanti psali, že to není film, že je to zfilmované divadlo, ale nepochopili, že jde o metaforu vyhnání z chrámu, který musí opustit jeho vrchní kněz a celebrant, který v něm, tedy za ním, ještě dokonává poslední obřad na rozloučenou. To se musí odbývat na jednom místě, v epicentru dění, kterým je prostor mezi zmizelou minulostí, to je ten vnitřek vily, a budoucností, do které dr. Rieger, a s ním celá epocha, odchází. A přestupným prostorem mezi tím, co bylo, a tím, co bude, je ten bazének, ze kterého se vynoří režisér a aktér – Havel.

A lze si představit, že během natáčení do té nádrže mohl každou chvíli někdo spadnout, možná i spadl, a v Havlovi se během těch dní projevila neodolatelná potřeba do té vody vlézt. A tak vymyslel tu podivnou scénu jako takový svůj absurdní podpis na závěr, nejen na závěr filmu, ale i na závěr své éry, která opravdu končila a za chvíli se za ní zavřela hladina. A on tady nechává ten vzkaz s mobilními telefony a svou nejslavnější větou, která se lehce může změnit ve frázi a tlach, což si zajisté dobře uvědomoval.

Od natáčení uplynulo patnáct let, to je doba, kdy polovina z těch, co se v tom filmu objevili, odešli do jiné, řekněme záhrobní vily. Samozřejmě Václav Havel, pak Josef Abrhám, Vlasta Chramostová, Stanislav Milota, Stanislav Zindulka, Marián Labuda, Pavel Landovský, Ivan Havel, letos v květnu Jiří Bartoška… Dva roky po natáčení umřel i poslední majitel vily, Ladislav Čerych, bylo mu osmdesát šest let, s Havlem se znal osobně, i když se seznámili až po roce 1989, kdy se pan Čerych začal vracet do Čech. Byli oba pozdními výhonky rodů českého podnikatelského patriciátu, kusem života ještě zasazeni do starých poměrů, které ale ukončila válka, její výsledek a pak rok 1948. Dědeček Antonín Čerych stavěl v druhé polovině devatenáctého století v Čechách železnice a zakládal fabriky: v nedalekém Josefově měl mlýn a pak textilku a také ve Slavonii, tedy v Chorvatsku, vyráběl tanin, kyselinu tříslovou, což je velmi užitečná chemikálie v koželužnách… Jeho syn Jiří Čerych v podnikání pokračoval v České Skalici, kde měl textilní továrnu, což ho nepochybně přivedlo do okruhu velkopodnikatelské velkorodiny Bartoňů, rytířů z Dobenína, pravděpodobně posledního českého rodu povýšeného císařem do panského stavu: stalo se to roku 1912, takže si toho moc neužili, psali se pak aspoň Bartoňové-Dobenínové. Onen Jiří Čerych si vzal v roce 1924 Marii Bartoňovou, dceru Cyrila Bartoně-Dobenína, toho náchodského filantropa a pohádkově bohatého muže, který se ovšem dožil komunismu, takže mu všechno vzali do posledního fotelu: patřil mu zámek v Novém Městě nad Metují, zámek na Zbraslavi u Prahy a v Náchodě známý dům v ulici Kamenice, kde je dnes knihovna – kousek od domu, kde vyrůstal Josef Škvorecký. Ten modernistický dům postavený v roce 1931 mu navrhl žák Jana Kotěry, pražský architekt Otakar Novotný, jenž je autorem též skalické vily Čerych, kterou si u něj v roce 1923 objednal Cyrilův bratr Ladislav, majitel textilky ve Skalici. Ladislav Bartoň, nemaje vlastních dětí, nechal vilu postavit pro onu nevěstu Marii, tedy pro svou neteř, což bylo od strýčka nepochybně šlechetné. Mladí manželé se do vily nastěhovali v roce 1925, brzy obohaceni o syny Ladislava a Jiřího, kteří ve vile prožili dětství a mládí. Pak přišly jiné časy.

Ladislav Čerych zůstal ještě před rokem 1948 v Anglii, potom studoval ve Švýcarsku, pracoval v Bruggách a v Maroku, žil v Paříži a v jiných místech Evropy a světa, byl to světoobčan starého typu, idealista, snící o sjednocené Evropě, neboť ta předtím vedla k příliš hrozným koncům. Do exilu odešel i jeho mladší bratr Jiří, po únoru 48 se dramaticky přes Šumavu podařil útěk jeho rodičům, ti se roku 1989 návratu už nedočkali. Po rodině zůstala vila v České Skalici, která komunismus přečkala jako zdravotní středisko, kam se chodilo ke gynekologovi, zubaři a na rentgen. V devadesátých letech byla vrácena, oba bratři ji brzy věnovali nadaci, která pak předala vilu nadaci další.

Když jsem se před pár měsíci vynořil u vily Čerych já, bylo tam staveniště. V létě 2025 se na ní pracovalo, aby se mohla na podzim, tedy někdy v téhle době, otevřít. Měl jsem jisté tušení, že s vilou má jakési plány Eliška Kaplická, tedy její nadace, kterou založila po náhlé a neuvěřitelné smrti Jana Kaplického: zemřel na infarkt 14. ledna 2009, v den, kdy se narodila jeho dcera Johanna. Já jsem Elišku znal, když se ještě jmenovala Fuchsová, ale nějakou dobu jsem si myslel, že se jmenuje Boučková, neboť její tatínek byl Jaroslav Bouček, filmový producent, který svou krásnou vyženěnou dceru Elišku nasměroval k filmu, lze-li to tak říct. Bouček produkoval Havlovo Odcházení, takže vazba k vile Čerych byla jasná a logická. Před pětadvaceti lety Bouček produkoval Michálkův film Anděl Exit podle Topolovy novely, ona byla řekněme praktikantka, já napsal takovou průvodní řeč, tehdy se tomu ještě neříkalo píár materiál, prostě jsme se tenkrát všichni tak trochu znali. Takže když jsem vlezl teď do zahrady vily, vyšel proti mně mladý muž, který se mě chystal vyhodit, ale já mu hned řekl: Víte, já jsem kamarád Elišky Kaplické, ona by jistě neměla nic proti tomu, abych si to tady prohlédl. On se na mě podíval, kupodivu mi uvěřil a řekl, že dovnitř do vily mě ale pustit nemůže, že tedy ať se jdu podívat po zahradě, ale ať dávám pozor, kam šlapu. A jak tak věci padají někdy do sebe, tak najednou vidím, že jeden z lidí, kteří stojí na štaflích a se špachtlí a jemnými pohyby napravují oddrolené dekorace na fasádě, je mi povědomý a že se možná známe. A opravdu, on to byl Tomáš Magrot, kluk od nás ze západu, z Lub u Chebu, který se dostal tedy až sem do České Skalice, na fasádu té monumentální vily tvořenou bílými, nyní zešedlými neomítanými cihlami, které se střídají s jemně profilovanými římsami a štíty. A Magrot mi hned začal popisovat, jak se taková fasáda opravuje a jaký písek se do omítky musí použít a které materiály jsou na to dobré a které by se nikdy neměly používat. A já, který o tom nic nevím, ale mám na to silný názor, se vším souhlasil a horlivě přikyvoval. Pak jsem se šel podívat na bazének. Byl stejný, jako když se z něj vynořil pan Václav. Nutkání tam vlézt po něm jsem odolal. Ale napadlo mě to.