Větička, se kterou se setkáváme stále častěji, anžto člověk se stal planetě dočasným svrběním – a to je nám pocitem viny. Jsme obtížným parazitem mocné přírody. Každá mince má dvě strany a dokážeme toho o přírodě i dění v ní hodně vědět, chceme-li. Neznalost vydávaná naopak za argument je spíše smutnou známkou ztráty schopnosti kritického myšlení a touhy po prohlubování poznání. Pro příklad si nemusíme chodit vůbec daleko.

Proč bychom měli u vysazených stromů zajišťovat pletí závlahové mísy? Vždyť v přírodě to nikdo nedělá! Můj otec by reagoval slovy „Je blbá, nebo navedená?“, ale to on si ve své deváté dekádě může dovolit. My ne. Navíc otázka vzešla od dospělé nezávislé ženy, tudíž tím spíš není pro nějakou příkrost prostor. Ale opravme se, žádná otázka není přece hloupá a je docela lhostejno, odkud přichází. Prokažme trpělivost a vědomí, že předpoklad „všeobecného přehledu“ se nám z populace vytratil a není možné nad tím fňukat. Musíme to brát jako fakt a naučit se k celoživotnímu vzdělávání stavět hezky čelem.

Ano, strom ve městě je kulturní konstrukt založený na romantické myšlence člověka pozvat přírodu zpět v místa, která kdys byla od přírody jeho předky hrubě vydobyta. Jen si to v klidu a vědomě přiznejme. Vztah ke stromu se měnil od posvátných hájů až ke zdánlivě neomezenému zdroji energie. Naši prapředci vyrubali les a vystavěli sobě osadu, ve které se „strom“ vyskytoval po staletí naprosto výhradně ve formě paliva. Teprve doba barokní si začala pohrávat se stromem coby symbolem, aby v krajině pomáhal podmanit prostý lid. Ostatně mnohé lípy u kostelů podmaňují zdárně podnes. Nutno si ovšem uvědomit, že lípa byla obecně vnímána i jako hospodářský strom.

Teprve hrubé odlesnění táhnoucí se, kam až oko dohlédlo, přineslo krizi ekonomickou a její věrnou společnici – krizi mravní. Ta přinesla touhu po stromech, které naši předci začali opatrně do měst přinášet v živé, leč zglajchšaltované formě. Obvykle tvarované řezem a později i kulovité odrůdy. Strom to ale v hrubých kamenných dlažbách snášel poměrně dobře. Největším příkořím mu byla koňská kobliha v létě a hromada sněhu v zimě. Teprve s dvacátým stoletím jsme sice přiznali stromořadí v ulicích, ale zároveň jsme naším blahobytem začali stromy systematicky zraňovat, poškozovat a ubližovat jim v rámci všeobecného pokroku. Teprve dnes, když náš ropný blahobyt dospěl se stromy k existenčnímu konfliktu, hledáme poměrně náročná sofistikovaná řešení, jak strom v ulicích udržet za každou cenu, protože veřejný prostor bez nich není k žití. Zajímavé zjištění v kontextu celého vývoje posledních dekád.

Položit si tedy otázku, proč se strom nemá ve městě jako v lese, je možná dětsky roztomilé, ale mrazivě pravdivé. Předně bychom si museli přiznat, že žádný strom tu s námi být nechce, leda tak pajasan žláznatý, kterého vyhnali už odevšad, a tak leze z deště pod okap. Pokud strom ve městě chceme, musíme si to poměrně tvrdě odpracovat a ujmout ho. V přírodě to přece nikdo nedělá a je tam stromů habakuk. Mnoha lidem se začínají líbit divoké sukcesní plochy brownfieldů s pajasanovými háji postapokalyptického bojiště. Netflixová estetika slibuje dobrodružství, které postrádá membránu obrazovky a může se stát ve vteřině ryzím zážitkem na doživotí. Víte, že tisíce pajasanů musí umřít na jeden zdařilý? V Kalifornii dnes umírají dubové háje, které na ujmutí jediného nového stromu potřebují až šedesátiletou úrodu žaludů. I naše lesy v časech pokůrovcových lopotně regenerují skrze smrt milionů. Vypletí mísy je proti těmto ztrátám to nejmenší.