Od voleb se každý týden, krok za krokem, utužuje budoucí Babišova koalice v trojúhelníku ANO–SPD–Motoristé. Předminulý týden byl tím krokem návrh programového prohlášení vlády, do něhož se promítlo překvapivě hodně nápadů menších stran, především Motoristů (nikoli ale nápadů, které mohly přispět k rozpočtové střídmosti). Minulý týden si pak nová sněmovna zvolila do čela předsedu SPD Tomia Okamuru. Další kroky už budou směřovat na Pražský hrad a budou patřit Andreji Babišovi. Předpokládá se, že v seznamu navrhovaných ministrů nebude chybět jméno Filipa Turka na ministerstvo zahraničí. Předseda Motoristů Petr Macinka na něm trval. Nicméně Babiš ještě minulý týden na interním sezení svého hnutí právě ministerstvo zahraničí jmenoval jako poslední nevyřešenou nominaci.

Jedna spekulace zní, že prezidentovi ve skutečnosti jde především o muniční iniciativu, v maximální verzi o její pokračování, v minimální verzi o to, aby do ní – a do marže Czechoslovak Group, která ji spravovala – nová garnitura nezkoušela šťourat. Z toho by vyplývalo, že pro prezidenta bude nakonec důležitější ministerstvo obrany než ministerstvo zahraničí. Uvidíme v průběhu listopadu, do konce měsíce chce mít Babiš svůj kabinet pod střechou. V půli prosince se tak jako každý rok koná summit EU a na ten už chce letět.

Shitstorm bude

Celou dobu, a to doslova od prvních minut po zveřejnění výsledku voleb, se hrálo na rozpad vznikající oligarchicko-pravicové vlády. Nejprve to byly zaručené zprávy, že Babiš bude s SPD a Motoristy vyjednávat jen naoko, aby se pak stejně dohodl buď se STAN, nebo s lidovci (což je jediná strana koalice Spolu, která už s ním vládla). Posléze, když vešla ve známost dohoda Babiše, Macinky a Okamury na rozdělení ministerstev, přišel článek Deníku N s údajnými výroky předpokládaného ministra zahraničí Filipa Turka na sociálních sítích. Následovala další, už viditelně triviální „odhalení“ z Turkovy minulosti a opět se věštilo, že Babišovi prasknou nervy a Motoristy z jednání vyloučí. Minulý týden pak ještě hodiny před volbou předsedy sněmovny kolovaly zvěsti, že v tajné volbě Okamura propadne, tedy aspoň devět poslanců vznikající koalice mu nedá hlas, načež vznětlivý Okamura zareaguje stažením své strany z budoucí koalice. Ale dostal 107 hlasů ze 108 koaličních poslanců, přičemž jeden z nich byl řádně omluven. Dnes už zbývá jen spekulace, že až se Babiš s Okamurou ve sněmovně vzájemně nevydají trestnímu stíhání, první kvůli Čapímu hnízdu, druhý pro podněcování rasové nenávisti (billboard s černým chirurgem mávajícím zakrváceným nožem), koalice se rozpadne teď už definitivně. A SPD nahradí třeba právě lidovci.

Babiš i Okamura jsou nepředvídatelní až labilní. Co se však při tomto čtení povolební situace nedoceňuje, je fundament, který všechny tři formace sdílejí. Můžeme si jej představit jako lepidlo, jímž je do nějaké míry stejný pohled na svět a také stejní protivníci, a tedy i stejné křivdy, které si z minulosti přinášejí.

Demonstrovat se to dá na několika slibech v programovém prohlášení, které jsou výbušné, a přestože nebudou mít žádný dopad na životní úroveň v republice, Babiš jimi riskuje mnoho negativní publicity. Je to hlavně čelní útok na polosvět tzv. politických neziskovek, na stránkách programového prohlášení ho nalezneme hned třikrát. Na dvou místech je avizován vznik registru veřejných dotací pro neziskové organizace a pak ještě jednou speciálně povinnost označit se jako příjemce peněz ze zahraničí. Třetím takovým místem je závazek nepustit už politické neziskovky do škol, který si vyžádal vyjednavač Motoristů pro školství Matěj Gregor. Možná to vypadá nevinně, ale kdyby daný závazek vešel v platnost, může z něj vzejít střet s Evropskou komisí, jak jsme to před cca sedmi lety mohli pozorovat u Maďarska. Tento orbánovsko-trumpovský prvek přinesli na jednání „malí“, nicméně vstoupili do otevřených dveří. Babiš po zkušenostech s Milionem chvilek pro demokracii neziskovky nemá rád, shoda byla spontánní a hluboká.

Úvahy jdou nicméně dál. Možná vznikne expertní skupina s úkolem pročesat ústřední státní správu a eliminovat tam ideologické úředníky nebo ideologické útvary typu Centra pro hybridní hrozby na ministerstvu vnitra. Expertní skupina může být umístěna na vnitru nebo třeba pod Úřadem vlády. Není jisté, že Babiš u záměru vytrvá, pokud by vzbuzoval příliš velké pohoršení tzv. občanské společnosti a médií.

À propos média – háklivá může být také politika nové vlády vůči České televizi a Českému rozhlasu, kde byl dán slib nepopulární koncesionářské poplatky ne vrátit na letošní výši, ale úplně zrušit. Tady se zase prosadilo ANO s SPD proti Motoristům, kteří by se spokojili s návratem před navýšení poplatku a rozšíření množiny plátců, jak to ještě letos prosadila čtyřkoalice. Financování přejde do státního rozpočtu. Můžeme to číst jako revanš té části politiky a společnosti, která nechce povinně platit za názorově homogenní zpravodajství.

Z prohlášení některých politiků odcházející vlády lze vytušit, že se tu povede další morální bitva, tentokrát o svobodu slova, která má potenciál přelévat se na půdu Evropské komise. A Komise může v budoucnu nějaké páky proti Praze hledat, neboť dalším tmelem, o němž se při jednáních tři strany ani nemusely hádat, je sebevědomé chování vůči Bruselu.

Co se týká státních financí, tam se víc prosadil Babiš: nástupní plat 50 tisíc korun pro všechny možné kategorie státních zaměstnanců, od učitelů po hasiče, anulování Jurečkových změn v důchodovém systému, návrat slev na jízdném… všechno klasický levicový populismus, přičemž staronová ministryně financí Alena Schillerová dává najevo, že bude lepší, když ji budou zprava trýznit Miroslav Ševčík a Markéta Šichtařová, než když ji minule zleva tlačila Jana Maláčová. Motoristé se utěšují tím, že předsedou důležitého rozpočtového výboru sněmovny bude jejich rozpočtář, ekonom Vladimír Pikora.

Hra o to, kdo vtiskne vládnutí na příští čtyři roky tvář, samozřejmě není dohraná, máme za sebou pár prvních tahů. Nicméně vznikající koalice vykazuje větší vnitřní soudržnost, než se čekalo.

Pranýř pro Okamuru

Kromě sdíleného pohledu na svět její soudržnosti napomáhají i potoky zlé krve mezi oběma tábory. Pořád jí přibývá, naposledy kvůli zdráhání Fialova kabinetu odeslat návrh státního rozpočtu nové sněmovně, ačkoli tím riskují, že příští rok stát začne hospodařit v rozpočtovém provizoriu. Nechuť vychází především od Petra Fialy a Zbyňka Stanjury, distancovat se od tohoto šprajcu před schůzí vlády tento týden se už stihli jak prezident Petr Pavel, tak předseda STAN Vít Rakušan, tak soukromě i někteří politici ODS. Umanutě působilo i to, když ministr financí v demisi Stanjura podmiňoval poslání rozpočtu do nové sněmovny tím, že příští vláda dodrží jeho základní parametry, především půjčku na přípravu tendru pro Dukovany (kde mezi oběma tábory není sporu) a extra výdaje pro armádu. Té se oproti už tak rekordnímu letošku má příští rok přidat 30 miliard korun, celkově by nás obrana příští rok měla vyjít na 206 miliard.

S odesíláním rozpočtu poslancům souvisely i funkce v nové sněmovně. Babišovci jakoby za trest v prvním kole nevolili místopředsedy z čtyřkoalice. Neúspěch občanského demokrata Jana Skopečka, který byl dohodnutý, lidé od Fialy považují za nemístné vydírání, nicméně o tom, že Babišova většina do vedení sněmovny zástupce Spolu i STAN pustí, se nepochybuje.

Chovají se babišovci při ustavování dolní komory mstivě? Stěžovat si mohou Piráti, kteří při dělení důležitých výborů přišli úplně zkrátka, ačkoli jejich 18 poslanců tvoří nezanedbatelnou sílu. Jinak byl ale zachován úplně stejný poměr předsedů výborů jako před čtyřmi roky: devět pro vládu, osm pro opozici.

Zcela nedůstojný průběh nabrala volba předsedy sněmovny. Že se jím stane Tomio Okamura, bylo na začátku schůze už jasné, ačkoli Marek Benda apeloval na „osm statečných“ z tábora příští vlády, aby dali průchod svému svědomí a nevolili ho. Akce Klín nevyšla, úplně stejně, jako nevycházela od volební soboty. Přesto nám průběh volby něco napovídá o budoucnosti české politiky.

Proti volbě svého mladšího bratra v rozpravě vystoupil Hayato Okamura. Tento lidovec, zbožný katolík, který kolegům poslancům na potkání rozdává svaté obrázky s biblickými citáty, zvolil obřadný styl s podlým obsahem: o tom, jak jejich maminka (která je 14 let mrtvá) Tomiovi vyčítala směr, jímž se v politice vyvíjí, a že bratrova prezentace nějak souvisí s jeho dávným pobytem v dětském domově a že nepoznal boží lásku.

Pozoruhodně argumentoval proti volbě Tomia O. i Petr Fiala. Ze směsky Okamurových citátů a nějak parafrázovaných názorů připomenutých premiérem je skutečně diskvalifikující „pouze“ jeden, v němž před několika lety doporučuje nepřizpůsobivým mezi Romy vystěhování do Indie. Občanský princip tohle jednoznačně zapovídá, všichni občané máme na republiku a vztah k ní stejné právo bez ohledu na to, odkud naši prapředkové přišli.

Zato ostatní příklady Fiala volil špatně, především tvrzení, že Okamura před lety zpochybňoval romský holocaust. Fiala i tehdejší kritici, kteří na Okamuru podali trestní oznámení, ignorují, že tábory, v nichž byli Romové od roku 1939 internováni, zásadně změnily svou povahu v červenci 1942, po atentátu na Heydricha, kdy byla česká protektorátní policie beze zbytku podřízena Němcům a z internačních táborů se stala čekárna na Osvětim.

Takových historických zkratů by se profesor politologie neměl dopouštět ani v parlamentní rozpravě. Frontální charakter polemiky s Okamurou svědčí o tom, jaké bude pojetí opozice, až do ní čtyřkoalice dojde: také frontální, upírající legitimitu, netrpělivé. Nebude se vůbec čekat na to, až nová vláda něco hmatatelně zkazí.