Hned jak člověk vyleze z konečné metra na Černém Mostě, spadne z něj břemeno pražského života a s úlevou šlápne do pedálů vstříc dobrodružství a svobodě. Má před sebou asi deset dní volného pohybu, který bude určován jen jeho výdrží a možnostmi elkola. Den předtím si ho nechal zkontrolovat v servisu, kde mu doporučili, ať nejezdí po mokré trávě, neboť zadní pneumatika jevila se již dosti sjetá, ale jinak dobrý, i řetěz, jezdcovo trauma, neboť mu již dvakrát rupnul, by měl vydržet. Takže vítej, prázdninová cesto na severovýchod, směrem k pomezí kladskému, k městům nad řekami Metují a Úpou. A pak třeba i dál, do země slezské, však se uvidí.

Takže jsem se vymotal z betonové spleti nadjezdů a podchodů na stanici Černý Most a brzy dosáhl Horních Počernic, kde ulice Cirkusová mě kolem bývalého zimoviště státních velbloudů, slonů a panterů vyvedla brzy za hranice Velké Prahy. Počasí se jevilo příznivé, lehce podmračené, ale tak akorát letně teplé k úmyslům vodním. Na mírném návrší u Zelenče se otevíral pohled k labské sedlině a na luhy staroboleslavské, na krajinu české Amazonie, neb vlhkostí, bahnitostí a slepými rameny se jí jen máloco v Čechách vyrovná. Přitahován jsem byl tůněmi a lekníny zarostlými břehy, smáčenými sladkými vodami, do nichž jsem měl v úmyslu se co chvíli nořit. Však odkládaná rozkoš je nejlepší, proto jsem se k Labi přibližoval pomalu a rozvážně s úmyslem navštívit a prozkoumat kdejakou starobylost, jež mi vleze do cesty.

První příležitostí byly Zápy, v nichž těžko nepomyslet na Franka Zappu neboli – jak mu říkají na Slovensku staré máničky – Fera Zápu. Z mírného úbočí vystupovala zvonice kostela, za níž se rýsoval barokní chrám. Obec nepůsobila nijak malebně, jak to v okolí Prahy bývá, ale kostelní pahorek, byť zarostlý, ano. K němu patřila i márnice s umrlčí lebkou na zdi jako reklamou na záhrobní život. Na kostelních vratech, samozřejmě zamčených, jsem si přečetl, že kostel je zasvěcený svatému Jakubovi Většímu, patronovi poutníků, což mi přišlo na začátku mé pouti jako dobré znamení. Obešel jsem chrám, snad z projektové kanceláře K. I. Dientzenhofera, obhlédl nachýlené náhrobky a několik soch, které dotvářely melancholický ráz místa: kostel byl otlučený a jevící znaky opuštěnosti, mše svatá se tam koná jednou za měsíc, v první sobotu, oznámení bolo po slovensky.

Fera Zápu na fare nie bolo, ale jiný výtečník se dral na mysl, Pavel Stránský ze Záp nebo také ze Zápské Stránky, jak zněl jeho predikát. Kdo se zajímá o české dějiny, zná ho jako autora knihy O státě českém, té v exilu psané latinské elegie za ztracenou vlastí, kterou po Bílé hoře musel český evangelík opustit a bloudit cizinou. Spisovatel Jiří Stránský, taky už pár let nebožtík, byl snad jeho dávný potomek, což by i k jeho šlechetnému duchu sedělo. Ta Stránka z jejich jmen je část Záp, na jedněch vratech do statku je pamětní nápis, že se tam roku 1583 narodil. „Nehynoucí sláva jeho památce“ stojí tam. Tak nechť!

Ze Záp byl už jen kousek do Lázní Toušeň… To je svým způsobem magické místo, nenápadně vystupující z mokřin a močálů blízkého Labe, které místní lázničky zásobuje slatinným bahnem, pokud to nedováží už třeba z Číny jako skoro už všechno. Do toho slatinného sajrajtu, věřme, že místního, odborně se mu říká peloid, neboť pelos je řecky bahno, se balí nebo namáčejí důvěřiví pacienti, kteří doufají, že taková procedura uleví jejich zkřehlým hnátům. Lázně tady v roce 1868 založili podnikaví manželé Králíkovi, kteří nejdřív využívali železnatý pramen, jenž jim tryskal za stavením, později se tedy přidalo léčivé bahno, které nosili rodinní příslušníci ve džberech a naplňovali jimi kádě, z nichž pak vylézali lázeňští hosté černí jak ašanti. Klientela sem od začátku jezdila vybraná, stavoval se tady poslední náš císař Karel I. s manželkou Zitou, kteří to měli nedaleko ze svého domovského Brandýsa, do bahnem naplněné vany tady vlezli M. R. Štefánik i Alice Masaryková, Emil Zátopek, Helena Fibingerová i Helena Růžičková. Byl tady i Bohumil Hrabal, jehož artrotickým kloubům měla slatina ulevit, jenže, jak vím od Tomáše Mazala, který tam za ním, bylo to někdy v roce 1993, přijel, Hrabal to po pár dnech zabalil. Hned po příjezdu říkal Tomášovi, že ho to tam sere, že tam je po třetí hodině mrtvo, doktoři jdou domů, jinak samé baby a on jediné, co mohl dělat, bylo jít si sednout do hospody, což jak říkal, v Kersku může taky, ale aspoň se tam má s kým bavit, to tady jsou jenom kulhavé ženské. Tak ho Tomáš odvezl.

Mně by se ale asi právě tohle líbilo. Já tam tedy zastavil a šel ke kolonádě, která je asi nejmenší lázeňská kolonáda na světě, je žlutě natřená a uprostřed stojí socha mladé ženy, kolem beder má ovázané prostěradlo, asi právě vylezla z vany, není však od bahna, takže asi už je vysprchovaná, zajímavé je, že hledí na něco v sepnutých dlaních, jako by tam měla třeba žábu. Tvůrcem sochy byl Olbram Zoubek, je to jedna z jeho prvních soch vůbec, ještě to nejsou ty zkroucené pozlacené figury, ale už je tam Zoubek poznat. Za kolonádou je park, pak ještě jeden přes silnici, ten se táhne k Labi a k jeho soutoku s Jizerou u Káraného. U té kolonády je malá kavárna, za ní sál na obědy. Je to celé takové titěrné a cukrárenské, člověk má pocit, že někomu vlezl na zahrádku, a neví, jestli je tam správně. Chápu, že na Hrabalovy nervy to tam úplně nebylo, bůhví, co by to druhý nebo třetí den udělalo s mými. Dal jsem si kávu a zákusek a šel se pak zeptat na recepci, jestli by byla šance podstoupit slatinnou koupel. Mladá slečna pravila, že bych musel nejprve projít nějakými vyšetřeními, takže to není tak jednoduché. Já jí poděkoval a koupil si tričko s emblémem lázní, které jim snad někdy v šedesátých letech navrhnul výtvarník a emeritní pacient Albert Jonáš: je to takové pěkné modernistické logo se siluetou křepké dívky vyskakující z vany, asi nějaké té Heleny. Tričko jsem vzápětí natáhl na sebe. Trochu se totiž ochladilo.

Pořád ale ne natolik, abych nemohl naplnit heslo „Ani den bez koupání“, což jsem podnikl za okamžik v jámě po těžbě písku Malvíny, které se prý skutečně jmenují po Falklandských ostrovech, jak bychom jim říkali my, kteří jsme tehdy fandili Velké Británii. V některých těch jezerních jámách, kterým se nehezky říká pískáče, se koupat lze, v některých kvůli rybářům ne. Do jakého jsem vlezl já, již nevím, jedna zátočina je pro naturisty, já dělal, jako by to byla ona.

Do Čelákovic jsem vjel za mírného poprchávání. Mám rád tohle městečko upírů, jejichž rodinu tu našli při překopávání jedné ulice, městečko proutěných košíků, které už ale asi nikdo neplete, městečko s dubem a žaludy ve znaku, aniž by byl někdo věděl, proč tam jsou a co znamenají. Čelákovice mi zní jaksi letně a vodně, jsou to Čmelákovice na lbi, evokují mi cosi jako čalamádu, něco jako nakládanou zeleninu, kterou by tam mohli prodávat na trhu na náměstí, když jsme v tom úrodném Polabí. Byly doby, kdy tady v létě táhly od nádraží vždy v neděli davy a davy pražského dělnictva a nižšího úřednictva, jejichž cílem byly slavné říční lázně, tedy koupaliště Grado, největší brouzdaliště v Čechách, v němž ve dvacátých a třicátých letech smáčel cudně svá těla prvorepublikový lid. Svážely je zvláštní vlaky, tři padesát zpětný lístek, za vstupné dali korunu. Prošli celým městem, došli k Labi a pak rozkymáceli můstek, který tam město nechalo postavit. Na druhé straně, kde teď jsou tůně, chatové osady a zarostlý břeh, několik set metrů dlouhá písečná pláž ve slepém rameni, takže voda byla prohřátá a mělká, což vyhovovalo i neplavcům, kterých tehdy nebylo málo, neboť prostý lid plavat neumí, což se už zase vrací. Zlaté časy Grada, což je ostrov mezi Benátkami a Terstem, skončily s regulací Labe na konci třicátých let, ještě za okupace se sem jezdilo, ale pak voda přestala do slepého ramene proudit, dno se zabahnilo, písek zmizel, voda v celém Labi se zhoršila, až se pak do něj ani nedalo vlézt. To si ještě pamatuju, že by tam nikdo dobrovolně nevlezl. To se změnilo, v Labi se dá koupat, z čehož plyne, že některé věci jsou lepší. Grado je ale pryč, na to si nepamatuju ani já. Jak bych také mohl. Na to si nepamatuje ani nikdo ve Čmelákovicích.