"Už nikdy válku, ponížení a nespravedlnost!" Česká televize si v rámci osmdesátiletého výročí od konce 2. světové války přichystala dokumentární minisérii My, budovatelé nové republiky. Třídílná televizní série ukazuje obyčejný život a budování poválečného Československa v mozaice deníkových zápisků, rodinných a amatérských filmů mezi roky 1945 až 1953. Osmadvacetiletý režisér, scenárista a střihač Ondřej Veverka navazuje na svůj rok starý cyklus My, občané Protektorátu a znovu staví do popředí autentické deníky, dopisy a unikátní rodinné filmové záznamy.

Výsledkem je citlivě vystavěný obraz společnosti, která snila o lepší budoucnosti, ale draze za to zaplatila. Jak se skládá portrét doby z osobních střípků? A co nám minulost říká o přítomnosti? O tom hovoří Ondřej Veverka v rozhovoru s deníkem Echo24.

Co vás přimělo navázat na předchozí úspěšný cyklus My, občané Protektorátu? A proč zrovna toto poválečné období?

Volba období 1945–1953 pro mě představovala jakousi historickou nevyhnutelnost. Navazoval jsem na předešlý cyklus, který tematizoval každodennost i dramatičnost života v Protektorátu. Poválečná éra se přitom často jeví jako marginální – zůstává ve stínu jak euforického konce války, tak pozdějších let hluboké totality. A přesto právě v tomto období dochází k zásadní proměně společenské struktury, k redefinici hodnot, k přeskládání politického i osobního prostoru. Jako historik-laik i jako filmař jsem cítil určitou hanbu, že o těchto letech vím tak málo – přestože jsem vyrůstal v prostředí, kde se o moderních dějinách hovořilo často. Když jsem začal do tohoto období hlouběji pronikat, uvědomil jsem si, že bez jeho pochopení nelze porozumět ani nástupu komunismu, ani všem těm iluzím, deziluzím, kompromisům a zlomením, které si česká společnost ponese hluboko v sobě ještě po desetiletí.

Jak si vybíráte osobní příběhy, deníky a filmové materiály, které se do dokumentu dostaly?

Základem byla práce se soukromými archivy – jak těmi rodinnými, tak institucionálními. Sbírali jsme materiály z Národního filmového archivu, z Archivu soukromé filmové historie i přímo od jednotlivců, kteří reagovali na naši televizní výzvu. Vznikl tak nesmírně cenný a živý fond: více než 150 hodin filmového záznamu a tisíce stran ručně psaných deníků. Kritériem výběru nebyla pouze historická nebo estetická hodnota, ale především autenticita výpovědi – a schopnost evokovat emoci i dobový kontext bez nutnosti dovysvětlování. Mým cílem nebylo rekonstruovat minulost vědecky, ale nechat ji znovu promluvit skrze konkrétní lidské osudy – právě ty dovedou historii nejlépe přiblížit i dnešnímu divákovi.

Řada použitých záběrů pochází z rodinných archivů. Bylo těžké získat souhlas a důvěru jejich majitelů?

Důvěra je v tomto typu práce zásadní. Není samozřejmostí, že vám někdo otevře své rodinné paměti – filmové, psané, ústní – zvláště pokud se týkají bolestivých nebo kontroverzních kapitol dějin. Velmi si vážím všech, kdo byli ochotni s námi sdílet své soukromé materiály. Neméně si vážím vstřícnosti pana režiséra Jana Šikla, který nám dal k dispozici svůj soukromý archiv amatérských a rodinných filmů. Bez jeho pomoci by naše filmová mozaika nemohla vzniknout. S rodinnými materiály je to úplně jiný druh práce. Víte, že nakládáte s něčím intimním – s něčím, co nemělo být uveřejněno. O to větší zodpovědnost jsem cítil při práci se střihem a výslednou interpretací.

Jaký byl váš nejsilnější osobní moment při natáčení / střihu této série?

Patrně nejsilněji na mě zapůsobily deníky nejmenovaného venkovského komunisty – člověka, který naprosto fanaticky věřil straně. Jeho zápisky jsou často chladné, kruté, a přitom upřímné. Láska a obdiv ke Stalinovi a Gottwaldovi v jeho textech působí až děsivě. Nejvíc mi utkvěl zápisek z kapitoly, která se do této série už bohužel nevešla – o měnové reformě z roku 1953: „V 17:30 jsem pustil rádio a hlásili provedení měnové reformy a zrušení lístkového systému. V ČSR od 1. června 1953 – jsem spokojen – byli jsme posledním státem.“ Přitom si byl vědom toho, že šlo o akt, který připravil celý národ o úspory – a přesto to vnímal jako vítězství.

V čem se podle vás liší dnešní vnímání let 1945–1953 od toho, jak jsme o tomto období přemýšleli třeba před 20 lety?

Domnívám se, že zásadní posun nastal v samotném tónu vzpomínání. Před dvaceti lety jsme často vnímali poválečné období v černobílých konturách: hrdinství versus kolaborace, svoboda versus totalita. Dnes jsme schopni přijmout mnohem větší míru ambivalence – uznat, že mnohé volby nebyly zcela svobodné, že nadšení pro budování nebylo vždy jen naivní, ale často vycházelo z hluboké potřeby obnovit smysl a pořádek. Současně si víc uvědomujeme, jak snadno se může nová ideologie stát nástrojem útlaku – byť zpočátku působí jako naděje. V tomto smyslu je reflexe 1945–1953 velmi aktuální i dnes.

Vaše dokumenty mají silný lidský rozměr. Proč je podle vás důležité vyprávět historii skrze osobní příběhy?

Historii často píší činy mocných – ale skutečně je prožívána ve stínu těch bezejmenných. Právě osobní příběhy nám umožňují vstoupit do konkrétního okamžiku minulosti s empatií a porozuměním, jaké nám samotný výčet faktů nabídnout nemůže. Nejde přitom o sentiment, ale o komplexitu. Osud svědomitého soukromého obchodníka, který byl jako živnostník zlikvidován režimem – přišel nejen o dvacet let budovaný obchod, ale i o zásoby, které byly posléze vystaveny ve výloze družstevní prodejny jako „důkaz“, že celé roky okrádal pracující lid – vypovídá o ideologii té doby stejně přesně jako referát z ÚV KSČ. Vyprávět dějiny skrze konkrétní lidské osudy považuji za nejmocnější způsob, jak z minulosti učinit dialog, nikoli jen výklad.

Neměl jste obavy, že některá témata – jako znárodňování nebo perzekuce – budou příliš kontroverzní?

Určité obavy jsem měl – ne však z kontroverznosti samotné, ale z rizika zploštění. Témata jako znárodňování, třídní perzekuce nebo kolektivizace jsou stále živá – a právem. Jsou bolestivou součástí naší paměti. Nechtěl jsem je však démonizovat, ani zlehčovat. Zásadní pro mě bylo přiblížit, že mnohé kroky, které dnes vnímáme jako neomluvitelné, byly tehdy činěny ve jménu spravedlnosti, pokroku nebo rovnosti. Mnoho lidí vstupovalo do nového řádu s idealismem, vírou ve změnu – a někdy i se slepou důvěrou. Ukázat tuto složitost, rozporuplnost, někdy i tragiku lidského jednání v sevření ideologie – to byla má hlavní ambice. Protože jen v tomto napětí mezi úmyslem a následkem, mezi vírou a jejím zneužitím, může vzniknout porozumění.

Vaše dokumenty (Kuratorium, My, občané Protektorátu, My, budovatelé nové republiky) nejsou zrovna pro mladé publikum. Přitom vám ještě nebylo ani třicet…

Je to zvláštní paradox – na jednu stranu se snažím přiblížit minulost dnešnímu publiku, které už s ní nemá žádnou osobní zkušenost, na druhou stranu i pro mě samotného je to výprava do cizího, někdy až surreálně působícího světa. Neopírám se o vlastní paměť, ale o svědectví jiných – ať už jsou to deníky, dopisy, nebo právě amatérské záběry. Možná právě proto kladu takový důraz na autenticitu. Nechci „mluvit za minulost“, ale dát prostor těm, kteří ji prožili. A současně – přestože to může znít pateticky – mám pocit určitého morálního dluhu. Pokud někdo zaznamenal své myšlenky a pocity s vědomím, že je možná nikdy nikdo nebude číst, považuji za čest, když se je pokusím zprostředkovat dalším generacím.

Zaznamenal jste při rešerších něco, co výrazně proměnilo váš pohled na poválečné Československo?

Ano – a několikrát. Nejvíc mě ale asi zasáhl obraz tehdejší víry v systém. Vždycky mě fascinovalo, co lidi vede k tomu, že se stanou nástrojem moci. Při pročítání některých deníků jsem si ale musel přiznat, že to často nebyli cynici ani oportunisté – ale idealisté. Lidé, kteří skutečně věřili, že pomáhají tvořit spravedlivější společnost. A právě ten střet mezi vírou a realitou, mezi ideály a jejich důsledky, byl pro mě zásadním momentem pro pochopení celé éry. Mnohem víc než fakta o politickém vývoji mě zasáhly drobné příběhy o osobních zradách, rozkladu důvěry, nebo o tom, jak se přátelství měnila v donášení.

Jakou roli sehrává ve vaší tvorbě autenticita – a kde leží hranice mezi dokumentem a tvůrčí interpretací?

Autenticita je pro mě výchozím bodem. Pracuji s reálnými texty a obrazy, které vznikly jako soukromé záznamy – ne s úmyslem být někdy veřejně prezentovány. Uvědomuji si ale, že i výběr a střih jsou formou interpretace, a proto se snažím být maximálně transparentní. Nepřidávám významy, které v materiálu samy nejsou. Autorský hlas nevychází z komentáře, ale z toho, co si divák odnese ze samotných výpovědí. Jediný rámec nabízíme na začátku každé epizody formou krátkého voiceoveru. Chci, aby divák nejen poznal, ale i prožil onu dobu – bez přikrášlování. Umělecký dojem vzniká spíš z rytmu střihu, atmosféry nebo hudby než z dramatizace. Pravdu hledám v obyčejnosti, nikoli v efektech. I tento projekt, stejně jako ty předchozí, stojí výhradně na denících – bez objektivního komentáře.

Začal jste s Protektorátem, pokračoval poválečným Československem. Budou teď následovat 60. léta?

Šedesátá léta mě fascinují – jednak jako období relativního uvolnění, jednak jako zlom, kdy se začíná lámat generace. Dětství v budovatelském nadšení se střetává s dospělostí v období pochybností. Zároveň je to vizuálně velmi zajímavá doba – přibývá barevného materiálu, mění se styl oblékání, gesta, vůbec způsob pohybu před kamerou. Myslím, že to období si o zpracování přímo říká – ale zatím to nechávám uzrát. Každý dílčí projekt musí vzniknout s pocitem vnitřní nutnosti. Jinak to nemá smysl. Ale ještě předtím bychom se možná raději vrátili na úplný začátek – do éry První republiky. V současnosti připravujeme hned několik projektů, z nichž ten nejaktuálnější je celovečerní dokudrama o nejúspěšnějším československém stíhači v bitvě o Británii, Josefu Františkovi. Za pouhý měsíc sestřelil 17 nepřátelských letadel. Je to neskutečně silný příběh o přátelství, odvaze a touze po svobodě. Je až překvapující, že se jeho příběhu u nás dosud nikdo filmově nezhostil. Snad i proto, že sloužil v polské 303. peruti, a nikoli v československé – ne z nedostatku vlastenectví, ale v důsledku spletitých okolností.