V šedesátých letech se ve francouzských Alpách začal rodit unikátní projekt lyžařské vesničky, která se měla zcela vymykat dosavadní evropské praxi. Místo modernistického betonu dostalo přednost dřevo, pravé úhly nahradily šikminy a celkově velmi expresivní výraz.

Symbol stylu

Během poválečného hospodářského růstu docházelo ve Francii k budování rozlehlých lyžařských středisek, do kterých proudil státní i soukromý kapitál. Cílem bylo zastavit vylidňování alpských regionů, povzbudit ekonomiku a nabídnout lidem příležitosti pro aktivní trávení volného času. Lyže se brzo staly symbolem moderního životního stylu – a tomu odpovídala také architektura resortů.

Tento boom umožnil vznik mnoha architektonicky význačných středisek, která se pokoušela definovat, jak má vypadat pobyt v horách podle moderních standardů a ideálů. Nejznámějším z nich je bezesporu Flaine, navržené podle velikána modernistické architektury a designu Marcela Breuera. Jde o monumentální město z betonu, jasně oddělující dílo člověka od okolní přírody. Pouhou hodinu a půl jízdy autem od něj se však ve stejné době rodil projekt, který se vydal opačným směrem. Jmenuje se Avoriaz a v architektonických dějinách zůstává dodnes poněkud přehlíženým experimentem.

Oba projekty spojovala podobná ambice: vybudovat kompletní lyžařské středisko na zelené louce, se vším zázemím pro sport, ubytování i každodenní provoz. Zatímco Flaine se hlásí k univerzálním principům modernismu a jasné geometrii, Avoriaz vznikalo z úplně jiného východiska. Oproti Breuerovi o generaci mladší architekt Jacques Labro při jeho koncipování opustil pravé úhly i beton a inspiraci chtěl naopak čerpat ze stavebních tradic regionu. Jeho cílem nebylo hory přetvořit, ale co nejvíce se jim v pojetí staveb přiblížit.

Resort s názorem

Projekt Avoriaz se začal rodit v polovině šedesátých let z iniciativy slavného francouzského lyžaře Jeana Vuarneta a developera Gérarda Brémonda. Labro spolu s týmem mladých architektů sdružených v Atelier d’Architecture d’Avoriaz navrhl resort, který se měl od ostatních evropských areálů značně odlišovat. Místo pravoúhlých bloků vznikly stavby se šikmými formami a výraznou vertikalitou připomínající skalní stěny nebo jehličnany. Dřevo, konkrétně červený kanadský cedr, bylo ponecháno bez povrchové úpravy, aby časem přirozeně zestárlo a barevně splývalo s přírodou.

Klíčovým principem resortu Avoriaz byl od začátku zákaz aut. Vesnička byla a je koncipována jako stoprocentně pěší – v zimě se ulicemi pohybují lyžaři, chodci a saně tažené koňmi, v létě pěší a cyklisté. Vše je podřízeno přímému kontaktu s terénem a svahy: domy jsou doslova prorostlé sjezdovkami, které se mezi nimi volně proplétají.

Ukázkovým zhmotněním tohoto přístupu je Hôtel des Dromonts, první budova resortu otevřená o Vánocích roku 1966. Stavba s dramatickou siluetou nabídla velmi expresivní interiér, ve kterém architekt Labro uplatnil stejnou logiku jako v exteriéru – členité prostory, průhledy, mezipatra, schodiště a galerie vytvářejí dojem neustálého pohybu a objevování. Hotel se stal nejen architektonickým manifestem Avoriazu, ale i funkčním společenským prostorem.

Středisko Avoriaz nikdy nedosáhlo ikonického statusu Flaine a v odborných kruzích zůstává stále opomíjené – navzdory tomu, že obytný dům Les Hauts-Forts 2 byl předloni prohlášen kulturní památkou. O to zajímavější je dnes jako připomínka doby, kdy se lyžařská střediska nestavěla jen jako efektivní centrály masového turismu, ale také jako promyšlené architektonické experimenty s jasným názorem, u nichž jde užitná i estetická kvalita výstavby ruku v ruce s potřebami resortu i jeho návštěvníků.