Kanadští Arcade Fire jsou archetypem indierockového úspěchu z počátku milénia: neznámá skupina, která se z malých montrealských klubů dostala až k vyprodaným arénám po celém světě, prodala miliony alb a získala Grammy. Hlavními tvářemi početné skupiny byli od začátku zpěvák a kytarista Win Butler a jeho dlouholetá partnerka, zpěvačka a multiinstrumentalistka Régine Chassagne, s níž se oženil v roce 2003, rok před vydáním jejich debutové desky Funeral. Tu inspirovalo hned několik úmrtí blízkých lidí, hudební kritici si Arcade Fire samozřejmě okamžitě zamilovali. Jejich hudba byla niterná a pompézní zároveň, křehký posmutnělý zpěv se lámal do výbuchů něhy až extatických. Často nešlo říct, jestli je ta hudba veselá, nebo smutná, kolotoč nálad ze všeho nejvíc připomínal chování lidí, kteří zažijí nějaké trauma, velmi dlouho v sobě potlačují emoce a ty se pak v nečekanou chvíli nekontrolovatelně hrnou ven.

Kritici měli jasno: tohle by mohla být časem skutečně velká kapela, klidně se od ní můžeme dočkat deseti skvělých desek. V Arcade Fire tehdy působil i Winův bratr Will. Pověst upřímné, rodinné skupiny byla součástí její přitažlivosti stejně jako texty písní, které se zamýšlejí nad láskou, ztracenou nevinností a hledáním něčeho skutečného. Jak jejich popularita rostla, začali se Butler a Chassagne vyjadřovat i k sociálním otázkám, věnovali se charitě, časem se z nich stala vlastně taková méně okázalá – a o poznání snesitelnější – verze U2. Co by se tak mohlo pokazit, že?

MeToo! Některé katastrofy mají svou architekturu. Teď vydali Arcade Fire svou sedmou desku a nenašel se snad nikdo, kdo by se na ni těšil. Jedním z důvodů mohlo být, že poslední dva počiny kapely byly slabé, od roku 2013, kdy vydala čtvrtou desku Reflektor, vlastně nenatočila nic pořádného. Ale to svým oblíbeným umělcům běžně odpustíte. „Stýská se mi po dobách, kdy se o Winovi mluvilo jako o uznávaném hudebníkovi, a ne jako o obviněném sexuálním predátorovi“ je věta, která v různých obměnách zaznívá u hodnocení nové desky nejčastěji. To už je pro Arcade Fire trochu větší problém. Někteří lidé, není jich moc, svou kdysi nejoblíbenější kapelu hájí. Nové album Pink Elephant je podle nich solidní, spousta té kritiky je prý zbytečně vyhrocená – a zaznívá právě kvůli kauze MeToo. Co se vlastně stalo?

Zjednodušeně řečeno: Win Butler zneužil své pozice moci, jak se dnes říkává, a nemístně otravoval své mladé fanynky, ty byly nejdřív nadšené, že se s nimi baví jejich idol, pak byly nadšené už méně, když jim psal po nocích, ať mu pošlou své nahé fotky. Asi si umíte představit, co která strana říká, ty případy jsou si natolik podobné, že stačí znát jeden a znáte všechny. Win Butler bude říkat, že vše bylo konsenzuální. Oběť odpoví: Ano, bylo to dobrovolné, ale také je tu další stránka, a to, že jsem skoro nemohla říct Ne. V novém románu francouzské spisovatelky Virginie Despentes Čau debile se odehrává takřka totožný příběh: úspěšný literát otravuje svou mladou asistentku, čím opilejší je, tím víc si neuvědomuje, že je už opravdu otravný debil. Holka ho nechce, on nepřestává, volá jí, posílá zprávy. Jak píše Despentes: „Je nesnesitelné být objektem touhy někoho, koho se člověk o nic neprosil.“

V případě Wina Butlera těch holek bylo víc a všechny byly i dost mladé. Horší než jejich sotva čerstvá plnoletost ale bylo, že žádná z nich evidentně nebyla vůbec typem holek, které svému oblíbenému zpěvákovi hned rády a ochotně poslouží. Možná Butler moc koukal na dokumenty o rockových kapelách ze 70. let a myslel si, že zažije něco podobného. Žádné roztoužené dívky odhodlané se na svého oblíbeného zpěváka okamžitě vrhnout se ale neukázaly. Ono není divu, šlo o fanynky Arcade Fire, tklivé kapely, jejíž fanoušci pravděpodobně poslouchají i Radiohead, chodí na terapii a hudba je pro ně únikem před krutým světem venku. Je zvláštní, že si tuhle situaci Butler nedokázal sám vyhodnotit. Neřekl bych, že ho lákalo odmítání, prostě asi jen nevěděl, jak jinak si takovou milenku najít – manželku měl nejen doma, ale i v backstagi. Choval se jako debil, jistě. Těm holkám navíc žádné omluvy stačit nebudou, v MeeToo jde o bitvy, které má někdo vyhrát, nekončí smířením. „Vím, co je v jeho srdci, a vím, že by se nikdy nedotkl ženy bez jejího souhlasu, a jsem si jistá, že to nikdy neudělal. Ztratil se a našel cestu zpět,“ řekla k případu Régine Chassagne. Manželství se tedy nerozpadlo, kapela také ne. I když… Vedle zmíněného bratra ji opustili téměř všichni ostatní členové, z kdysi až patnáctičlenného tělesa je dnes už jen partnerské duo. A nová deska tak zní. Není žádných pochyb o tom, že jde o jakýsi reset kapely, je to svým způsobem spíš její nové první album než to sedmé.

„Tohle je jedno z nejplošších, nejfalešnějších alb, která jsem za poslední roky slyšel,“ dočtete se na fanouškovském fóru Arcade Fire a zoufalých 57 procent na webu Metacritic, který průměruje recenze kritiků, to jen potvrzuje. Je to ale opravdu tak špatná deska? Nebo lidé skrze ni hodnotí spíš osobu Wina Butlera? „Skutečný zvuk“ Arcade Fire z klasické trilogie desek Funeral, Neon Bible, The Suburbs je epický, orchestrální, až okázalý. Kde je ta kapela, ptají se zoufale pravověrní fanoušci, to už jsou teď Arcade Fire jen Win a Régine? To nechceme! Arcade Fire byli přece výjimeční i tím, že působili jako zešílená demokracie, kde i houslisté zpívali a měli nějaký přínos. Nejde jen o charakteristický zvuk, který nás zklamal, přisazují si zhrzení fanoušci „těch pravých“ Arcade Fire. Písničkářství, texty a produkce jsou k nepoznání, soudí. Jako kdyby měli své argumenty už dávno připravené. Někteří dokonce hudebníkům vyčítají, že na desce je „příliš mnoho instrumentálních meziher“ – což je celkem vtipné, chtít po nich, aby album nezdržovali nějakým koncepčním pojetím. Lidé si často do kapel promítají své utkvělé představy o tom, jak by měly znít, a když tomu neodpovídají, zlobí se. Ne všechno se ale děje ve vztahu k nám. A světe, div se, ani umělci často netvoří svá díla s ohledem na naše představy.

„Ty písně nemají žádnou energii. Působí tak nějak nesoustředěně. Nevím, jestli je to tím, že Will opustil kapelu, nebo něčím jiným, ale po tvůrčí stránce tomu něco chybí. Hrozná nuda. Je to tak strašně repetitivní,“ píše další bývalý fanoušek kapely. Ale to, co říká, je pouze jeho problém, ne jejich. Arcade Fire totiž na Pink Elephant konečně vystupují ze své komfortní zóny. A jde to říct i přesně naopak: líbí se mi jejich snaha vyvinout zcela nový zvuk. Jejich hudba je teď konzistentnější a soudržnější. A ta repetitivnost je vědomá a má svůj smysl, využívá totiž hodně postupů z dream popu, cílem bylo evidentně vytvořit zasněné album, ve kterém se můžete ztratit. Pokud jste měli Arcade Fire rádi pro jejich pečlivé budování dramatické atmosféry, kdy se skladba skoro zastaví, aby pak explodovala v grandiózním finále, bude vám nejspíš tahle deska připadat odtažitá a chladná. Ale co když se právě takhle teď Win s Régine cítí? Ta snová, téměř psychedelická atmosféra, o kterou se nová deska snaží, totiž k žádnému vyvrcholení nesměřuje, místo toho se utápí ve zvukových krajinách, kde žádná katarze v dohledu není.

Pink Elephant je ten typ alba, které skupině neomylně ubere na popularitě. A to je to nejlepší, co Arcade Fire mohlo v současné době potkat. Dejme jim deset let a Arcade Fire se dočkají svého vykoupení. Při nějaké jedenácté desce bude mít hudební průmysl pocit, že už uplynulo dost času na důstojný comebackový příběh, a pomůže ho napsat. Kdo by nemiloval napraveného hříšníka? Jen to nesmí být příliš brzy, teď mu ještě to pokání přece věřit nebudeme. A dost možná, že bude zpětně doceněna i tahle deska: minimálně tři písně na ní patří k tomu nejlepšímu, co kdy udělali. A je to zdaleka nejdivnější album jejich kariéry, tíživá elektronika tu maskuje, že v kapele zbyli jen sami dva, skoro jako kdyby fungovala jako jejich štít před světem, který je už nemá za roztomilé blázny, ale pouze za hodně divný, morálně zpustlý pár. Je to album o tom, jak se dostat z vlastní hlavy, a taky o tom, jak si opět začít vážit věcí, na kterých záleží a na které jste během let nejspíš zapomněli. Je až moc snadné říct, že takhle nějak zní kapela v „krizi středního věku“, kdy nemá co říct. Ale co to vlastně vůbec znamená, mít co říct? Pink Elephant působí jako deska dvou lidí, kteří spolu v osobním životě komunikují možná dost těžce, slova je začala zrazovat, neřeknou jimi už asi vždycky to, co chtějí. A možná že si teď opravdu často ani nemají co říct. A tak se vracejí na začátek svého vztahu, zavřou se společně do studia a mluví spolu takhle. Nová deska Arcade Fire rozhodně není jejich nejlepší. Je ale ta nejupřímnější.

Arcade Fire: Pink Elephant, Columbia Records, 42 min.