Aktuální výstava v pražské Winternitzově vile představuje jednu z nejodvážnějších modernistických utopií 20. století. Indický Čandígarh – město vybudované na „zelené louce“ po osamostatnění země – měl být pro Le Corbusiera příležitostí naplnit ideál moderní demokratické metropole pomocí vlastních architektonických a urbanistických koncepcí. Výstava historika designu a architektury Adama Štěcha ukazuje nejen monumentální brutalistické stavby, ale i každodenní život v kulisách tohoto experimentu, jehož paradoxem zůstává, že o podobě hlavního města čerstvě nezávislé země rozhodoval architekt z Evropy, zcela bez vazby k místnímu prostředí a kultuře.

Šachovnice funkcí

Když se Indie roku 1947 osamostatnila, bylo potřeba vybudovat nové hlavní město státu Paňdžáb. Záměr byl velkolepý: od píky vybudovat novou metropoli, která se stane symbolem moderní demokratické země. Takový úkol dostal nejvlivnější architekt své doby, švýcarsko-francouzský vizionář Le Corbusier, který navázal na rané plány Američana Alberta Mayera a Poláka Macieje Nowického. Generální urbanistický plán Čandígarhu vypracoval v podobě pravoúhlé šachovnice, kde každé pole představovalo jeden sektor s vlastní funkcí. V obrovském měřítku tak mohl společně se svým kolegou a bratrancem Pierrem Jeanneretem zrealizovat hlavní zásadu modernistického urbanismu – funkční zónování separující místa a budovy pro práci, bydlení nebo rekreaci. Zásadu, která se později ukázala nejen v evropských městech jako paradoxně zcela nefunkční.

Nejdůležitější část města tvoří velkolepá vládní čtvrť, tzv. Capitol, kde Le Corbusier navrhl trojici staveb zosobňující pilíře moci: parlament, nejvyšší soud a sekretariát. Parlamentní budova s monumentální betonovou fasádou skrývá dvě zasedací síně – pro státy Paňdžáb a Harijánu. Šedý surový beton tady kontrastuje s výraznými barevnými akcenty, které podle vzpomínek Adama Štěcha ještě více zdůrazňuje ostré indické slunce. Aby budovy obstály v tropickém klimatu, navrhli pro ně Corbusier s Jeanneretem a dalšími svými spolupracovníky prvky, jako jsou slunolamy, provětrávané prostory a velké přesahy střech. Capitol byl v roce 2016 zařazen na seznam světového dědictví UNESCO a dodnes je považován za jednu z největších modernistických realizací 20. století.

Zkušenosti a realita

Výstavu Sen o dokonalém městě připravil pro Winternitzovu vilu historik Adam Štěch v rámci cyklu Tropický modernismus, který představuje modernistické projekty v exotických regionech. Štěch dlouhá léta navštěvuje a dokumentuje architekturu po celém světě a právě jeho osobní zkušenosti a svědectví jsou pro výstavu velmi přínosné, jelikož představují každodenní život v reálných kulisách modernistické indické utopie. „Při procházení vládních budov jsem si všiml, že jedna velká původní tapiserie Le Corbusiera je uprostřed prořízlá a ční z ní klimatizace. Ptal jsem se, co to má být, a odpověď jsem dostal, že to není tak vážné, že je tapiserie nařízlá jen ze tří stran. Zkrátka jiný přístup, než jsme v Evropě zvyklí,“ vysvětluje Adam Štěch s tím, že oproti ostatním indickým městům je tu ale o poznání čistěji. Už Le Corbusier zařídil zákaz volného pohybu krav a živelných trhů v ulicích.

Kritici Čandígarhu vyčítají, že jde o bezduchý import evropských ideálů do prostředí s úplně jinou kulturou a způsobem života. Monumentální prostory, funkční zónování a přísná pravoúhlá geometrie uliční sítě nevytvoří příjemné město v Evropě, natož v orientálních regionech. Le Corbusierův odkaz nicméně v Indii zakořenil hluboko. Inspirací byl i pro Bálkršnu Dóšího, jediného držitele Pritzkerovy ceny z Indie, který dokázal principy evropského modernismu prolnout s domácí kulturou a vytvořit osobitá díla. A jako svého gurua berou Le Corbusiera také dnešní generace indických architektů.

Výstava Sen o dokonalém městě probíhá ve Winternitzově vile do 7. října.