U V. S. Naipaula, britského spisovatele trinidadského původu, který zemřel v roce 2018, si zaslouží pozornost nejen jeho romány, za které především dostal Nobelovu cenu za literaturu, ale i cestopisy. Často i drobné črty, jako třeba pár stránek o návštěvě Uruguaye v roce 1973, jež jsou součástí dlouhé reportáže o Argentině.

Úpadek Uruguaye začal v jeho podání tak, že prezident José Batlle y Ordóñez před první světovou válkou navštívil Švýcarsko, líbilo se mu tam a začal doma zavádět to, co tam viděl. Uruguay si to mohla dovolit, zbohatla vývozem masa a vlny. „Penze, všemožné benefity pro dělníky, práva žen – měsíc co měsíc vydával Batlle užaslému pastorálnímu obyvatelstvu liberální zákony. A najednou byla Uruguay moderní, nejvzdělanější země v Jižní Americe, s nejliberálnějšími zákony a Montevideo byla metropole plná soch.“

Jak mu řekl jeden podnikatel: „Utopie je to nejhorší, co může člověka potkat. Ve třiceti je starý. To se nám stalo.“ A jistý bankéř mu zase líčil: „Veškerá produktivní infrastruktura byla vybudovaná mezi léty 1850 a 1930 a byla založena na existujících britských investicích. Pak už toho bylo postaveno velmi málo. Po roce 1945 byla dokončena jedna elektrárna, to byl nejdůležitější příspěvek. Žádné nové silnice, žádné nové mosty. Země žila jako důchodce na penzi.“

Třetina pracujících byla zaměstnána státem. „V Uruguayi mají hodně vtipů o byrokracii a všechny jsou pravdivé,“ píše Naipaul. „Státní aerolinky měly tisíc zaměstnanců a jediné provozuschopné letadlo. Pracovníci státní ropné společnosti se snažili dorazit do budovy ještě před začátkem pracovní doby, protože zaměstnanců bylo víc než židlí.“

Montevideo leží u moře, ke statusu příslušníka středních vrstev patřila chata na pláži. Ale s ekonomickým úpadkem bylo těžké to utáhnout. A k dojíždění na chatu bylo potřeba auto, které si čím dál míň lidí mohlo dovolit. Jeden novinář, jenž přiznal, že tento úpadek na něj doléhá, nicméně dodal: „Ale co je pokrok? Amerika? Spotřebovávat a stresovat se, muset držet krok se sousedy. Tenhle s prominutím ,shit‘ u nás nemáme,“ chlubil se.

„Všechen ten plážový život, všechna modernost, na niž byli Uruguayci donedávna tak hrdí, je závislý na spotřebním zboží, jež Uruguay dovážela z víc ,vystresovaných‘ zemí. Vyplýtvala talenty dvou generací v umělých pracovních místech ve státním sektoru a nikdy se to zboží nenaučila vyrábět,“ píše Naipaul.

V posledních měsících jsme sledovali, jak Čína vytáhla v obchodní válce zbraň jiného kalibru. Ne cla na dovoz, ale zákaz vývozu. Konkrétně tzv. vzácných zemin, jež jsou klíčové pro nejrůznější moderní technologie. Ty zeminy samotné nejsou tak vzácné, to, čemu Čína totálně dominuje, je jejich zpracování. Tedy něco, co se čistě technicky vzato dá dohonit. „Čína všechny varovala před nebezpečím. Udělali opravdovou chybu,“ řekl americký ministr financí Scott Bessent podle Financial Times. „Jedna věc je položit zbraň na stůl. Jiná věc je začít střílet do vzduchu.“

Ale má pravdu? Vzpomeňme na Naipaulova slova. My jsme se rozhodli, že se nebudeme stresovat výrobou, která je energeticky náročná a může narušovat své okolí. Věci, které se takto vyrábějí, dovážíme ze zemí ochotných se stresovat, zejména z Číny (jedinou výjimkou v západním světě je Austrálie, jejíž ekonomika stojí na exportu surovin, a nikdo ji kvůli tomu nepovažuje za zaostalou). Jsme jako malé dítě, které na zprávu, že by se u nás mělo vyrábět nebo těžit něco špinavého, reaguje hysterickým záchvatem, dupe, buší pěstičkami a ječí „Ne, ne, ne!“. Stejně hystericky by ovšem začalo křičet, kdyby se mu řeklo, že tedy ty iPhony, počítače, auta a pračky nebudou.

A ten rozpor odmítá řešit. Mimo jiné proto, že v naší verzi batllismu čím dál větší část lidí není přímo závislá na kondici ekonomiky. Jejich žitá zkušenost (s díky si zde vypůjčíme módní termín progresivních aktivistů „lived experience“) jim říká, že příjmy jsou stanovovány politiky. Ať už přímo u důchodců a státních zaměstnanců, anebo nepřímo u lékařů, pracovníků vládou financovaných „nevládek“, ale i soukromých firem, jejichž hlavní byznys jim servíruje stát.