Forma financování veřejnoprávních médií se bude nějak měnit. Ještě není známo jak přesně, ale určitě směrem k větší přísnosti a menší hojnosti než dosud. Žádná vláda totiž historicky nebyla k ČT tak štědrá jako ta právě odcházející, která jí i přes velký odpor veřejnosti zajistila poplatky z notebooků a tabletů. Je tedy pravděpodobné, že bude následovat korekce směrem k normálu.

Člověk mých názorů samozřejmě nemá na ČT co pohledávat, ale kdysi dávno, ještě před covidem – zní to skoro jako historka z doby bronzové –, přece jen nastala jakási trhlina v předivu časoprostoru a vzhledem k tomu, že jsem tehdy byl jako bloger nominován na Magnesiu Literu (kategorii blogů nakonec vyhrála Michaela Duffková se Zápisníkem alkoholičky), si mě tam přece jen pozvali k natočení krátkého medailonku. Bylo to pro mě malé safari do jiného světa, inverzní k tomu, když nějaký ten potomek z dobré vinohradské rodiny vyrazí do etnických čtvrtí v Ústí nad Labem a nestačí se divit tomu, co vidí.

První pozorování: je to město samo pro sebe a v běžném fungování si ti lidé plně vystačí mezi sebou. Málokterá instituce je tak koncentrovaná v jedné „ústřední baště“, snad leda ČEZ na Brumlovce a Česká zemědělská univerzita v Suchdole tvoří podobně kompaktní kampus, aspoň tedy ve světě živých (jinak by musely „vyhrát“ Olšanské hřbitovy se svými dvěma miliony pohřbených).

Druhé pozorování: v celém tom areálu je nápadný nedostatek orientačních znamení, šipek, směrovek, nápisů, plánů, mapek atd. Jako úplný outsider tam budete bloudit od vrátného k vrátnému. Je to určitá indicie toho, že tam chodí hlavně lidé, kteří se tam dávno dobře vyznají. Což ale nepotřebuje moc silné důkazy, protože dlouholetí diváci dobře vědí, že na té obrazovce se střídají pořád ti samí hosté, komentující všechno dění světa z té preferované perspektivy.

Třetí pozorování: najdete-li konečně svůj cíl, nachází se tam tak dvakrát až třikrát víc zaměstnanců než v jakékoliv soukromé televizi, ač jejich celková produktivita je zhruba stejná; i přenosové vozy mívají početné posádky, jako by od 70. let nedošlo k žádnému technickému rozvoji. A ze svého ojedinělého safari nezapomenu na moment, kdy pan redaktor potřeboval posunout dvě křesla o metr a půl. Že by tak učinil sám? Ach kdeže. Zvolal „Stavba!“ a ze stínů se vynořil chlapík, který s vážným výrazem neurochirurga odstraňujícího nádor posunul ta dvě křesla o metr a půl a zase se zanořil do stínů, čekaje na příští příkaz, který přijde někdy za hodinu nebo dvě. Žádná firma, která hospodaří s vlastními penězi, by si toto nemohla dovolit. Na tento druh „zašíváren“, rozšířený ale po celé ekonomice, svého času dojel socialistický blok.

Česká televize trochu připomíná Zakázané město v Pekingu, uzavřený komplex, kde se odehrávalo složité intrikování eunuchů vládnoucích císařské Číně. Už tehdy si učenci stěžovali, že vydržování tohoto dvora stojí mnoho obilí – a přesně ten samý problém teď mají i veřejnoprávní média. Udržování tohoto světa, z nějž vidíme podobně jako z ledovce jen tu horní desetinu, stojí mnoho obilí. Už jen to je důvod jej trochu (pořádně?) reformovat. Nezávislé zpravodajství se dá provozovat i výrazně hospodárnějším způsobem.