Moje matka nikdy nebyla v Athénách, ba ani v Řecku, ale o to víc měla ráda píseň Akropolis, adieu, již procítěně zpívala její oblíbená Judita Čeřovská, které se trochu podobala. Ona, byť ne příliš muzikální, si ji často zpívala s týmž dramatickým výrazem, takže se mi už v raném dětství navždy vryla do mentální struktury, přestože jsem ještě nevěděl, co je Akropole a co je adyjé: máma možná taky úplně ne, pamatuju si, že mi řekla, že jde snad o nějaký přístav, což si zřejmě spletla s jiným hitem, Děti z Pirea, ten zpívala Yvetta Simonová a Milan Chladil.

Píseň, jak známo, zní v drnkavém řeckém stylu buzuki, ovšem složil ji německý hitmaker neboli šlágrmachr Hans Christian Bruhn a v Evropě, hlavně v Německu, určitě víc než v Řecku, ji proslavila Mireille Mathieu. V té písni se česky zpívá: „Akropolis, adieu, čas je jít, jak vzácné mince těch pár dnů si s sebou vzít?“ Tklivá melodie a teskný text o loučení s Akropolí, provázený úvahou, jak propašovat nejspíš antické starožitnosti, se lehce usadí v hlavě a už se jí nepustí.

Mně se to stane, sotva na Athény pomyslím, a co teprve když se tam ocitnu, což bylo na podzim podruhé v životě. Bylo to zas jen na pár dní, i když by tam člověk třeba rád zůstal kus života. To město je obrovské, nepojmutelné, chaotické, rozlité jako rtuť do různých stran, ohraničených v dáli holými pohořími a pruhem moře, jehož matný třpyt je někdy vidět skrz smog, když se vyleze na kopec, ideálně na Lykavittos, Vlčí horu. To je vedle Akropole druhý městský kopec, jehož výhoda spočívá v tom, že z něj je ta stolová chrámová hora vidět, nemusí se tam platit a nejsou tam davy. Tím bych jako (ne)znalec Athén začal i skončil, přenechal vzdělávání v tomto směru jiným, odkázal na regály literatury, kterou se člověk za celý život nepročte, i kdyby se snažil. Ale něco bych snad přece jen na okraj svého nekonečného zápisníku napsat mohl, s něčím se svěřit, s nějakým jiným zážitkem než s tím, že Akropolis je opravdu, ale opravdu úžasný kopec a pohled na trosky, jež zdobí tu bělostnou lebku jako koruna z kostí, asi nejúchvatnějším pohledem na světě, protože nic dokonalejšího už lidstvo po sobě nezanechalo – a nezanechá. Ano, myslím si, že Parthenonem architektura vyvrcholila, stejně jako nejspíš vyvrcholila evropská civilizace kousek od něho, na agoře a Areopágu. Pak už to šlo, s několika světlými výjimkami (gotické katedrály, florentská renesance, možná lázeňská kultura belle époque…), jenom z kopce.

Ale rád bych tady napsal o něčem jiném, o něčem, co jsem v Athénách viděl podruhé, nikde jinde to k vidění není a je to tak zvláštní, originální a lokální, takže jsem se trochu bál, že to za těch patnáct let, kdy jsem na to užasle zíral, třeba už zrušili, nebo uhladili, nebo nějak zmodernizovali, tedy zničili.

Jde o evzony a o jejich balet. Provozuje se to na náměstí Syntagma – Ústavy, athénském Václaváku, v jehož čele však nestojí muzeum, ale budova parlamentu, původně královské sídlo, které tady zbylo po nešťastném synovi bavorského krále Ludvíka I., králi Othonovi (Ota I. Řecký, vládl v letech 1832–1862), jehož Řekům dosadily evropské mocnosti, když se Řekové stali samostatnými, ale ne dost na to, aby si mohli zcela samostatně vládnout. Z toho pak povstalo mnoho potíží a nedorozumění, a i když to ty mocnosti třeba myslely dobře – zcela jistě to dobře myslel dobrácký Bavor Otto, jenž se snažil, jak jen mohl, Řekům, kteří ještě nedávno řezali hlavy nejen Turkům, ale i sami sobě navzájem, vyjít vstříc. Ti evzoni jsou vlastně také pozůstatkem toho nedorozumění.

Již pohled na jejich klidovou pozici je úžasný. Myslím, že v Evropě není snad pitoresknějšího oděvu, jenž by zároveň vzbuzoval takový respekt a byl pověřen tak čestným úkolem. Celý jejich zjev je impozantně komický, přičemž vrcholným atributem jsou krásné bambule, jež zdobí jejich skvostné dřeváky. Typické je, že ty kroje navrhla choť onoho Oty, královna Amálie, rodem ze severoněmeckého Oldenburgu, takže kostým podle toho i vypadá, a i ty bambule možná budou jejím roztomilým nápadem a dovršením bizarnosti jejich zjevů, v nichž se mísí cosi jako romantická, heroická vznešenost s komickou divadelností.

Evzoni znamená „dobře opásaní“, čímž se myslí, že k výstroji takového muže nezbytně patřila bambitka, kterou měl zastrčenou za pasem, jak to vidíme na portrétech kleftů, hrdinů řeckého boje za nezávislost. To byli drsní chlapíci s nakroucenými kníry, vlasy spletenými do copů a s očima, jež zpod hustého obočí metaly pohledy tak divoké, že skály pukaly, ženy přicházely do jiného stavu, lord Byron omdlíval vzrušením a Turci zapomínali na verše z koránu. Bambitku za pasem nahradila karabina, zato přibyla ona bambule na dřevácích. Sukně, jež končí v polovině stehen, jim zůstaly. Jsou to tedy spíš takové sukýnky, které jsou nařasené mnohými záhyby, je jich prý čtyři sta, což není náhoda, nýbrž za každý rok turecké okupace Řecka jeden.

Evzoni stojí čestnou stráž před hrobem neznámého vojína, jenž je umístěn na mramorovém prostranství před budovou parlamentu. Ve středu pietního místa je hrob (kenotaf), nad nímž je reliéf s vyobrazením umírajícího vojáka v antickém kroji, snad krále Leonida, jenž bránil Thermopyly před Peršany, jak zákony obce kázaly jemu. Naivní duši by mohlo napadnout, že by bylo hezké, kdyby současná čestná stráž byla rovněž nastrojena anticky, jak chodí třeba v Římě obejdové navlečení do gladiátorského kyrysu, což je ale atrakce pro turisty. Tohle tady v Athénách je ale naopak vážná věc. I když…

Je dobré přijít nějakou chvíli předtím, než se dají do pohybu. To pak člověk ocení jejich sošnost: dosud to mohou být jen junáci nad 180 cm, inkluze zde ještě zavedena nebyla. Pušky s bodákem přes rameno, mírný větřík si pohrává se střapci visícími z čapky a se šňůrami, jimiž mají ovázané kamaše. Někdo si představí, co se asi musí dít, vane-li silný vítr, který se jim lehce může dostat pod nabíranou sukni. Junáci to byli silní a urostlí. Vtom se zezadu ozvou povely a vzápětí klapot dřeváků. Každou celou hodinu nastupují noví evzoni. Domníval jsem se, že půjde o rutinní záležitost, možná doplněnou nějakým rituálním úkonem, ale to, čeho jsem byl svědkem, mi vyrazilo dech. Přicházející jednotka se totiž v jistou chvíli přestala přibližovat „obyčejným“ pochodem, nýbrž začala provádět cosi jako zpomalený čapí krok, to znamená, že vykopli vysoko nahoru nohu, což vzhledem k tomu, že byla navlečená v těch kamaších, bylo velmi působivé, přičemž ji ponechali několik vteřin trčet ve vzduchu, teprve pak ji pomalu zas položili. To provedli asi dvacetkrát, jako by se nemohli rozhodnout. Tyto zpomalené kroky prokládali kroky rychlými, vystřelovacími, kdy naopak nohy vykopávali rychle dopředu, takže kdyby neměli dřeváky pevně připojené k chodidlu, jistě by mohl uvolněný dřevák někoho zranit nebo by byla jimi značně otlučená zeď se jmény slavných bitev.

Do toho se začala pohybovat stará hlídka, která počala klapat dřeváky, ba jimi šoupat o podlahu, takže vydávaly zvláštní vrzavý a skřípavý zvuk. Čím víc se nová hlídka blížila, tím víc vzrůstal neklid té staré, takže k šoupání nohama přidávali ti střídaní též pohazování ručnicí, s níž si hráli, jako by to byl nepatrný klacík. Jakmile se čapími pohyby nová hlídka přiblížila, začali s dlouhými a jaksi bláznivými kroky i ti staří, takže tu v jednu chvíli vystřelovalo k obloze snad tucet dlouhých bílých končetin najednou a vypadalo to jako nějaký mužský cirkusový kankán. Konečně se u budky vystřídali, přičemž ti noví ještě nějakou chvíli klapali dřeváky, jako by se na tom místě zabydlovali. Ti, kdo byli vystřídáni, se seřadili a spolu se závodčím (tu funkci si pamatuji z dob, kdy jsem musel docházet na vojenskou katedru) se chystali odkráčet. Ani to se neobešlo bez dlouhých kroků a úkonů, které prováděli ještě dlouho, když mizeli kamsi do zadního traktu parlamentního paláce.

Úžasné divadlo – kdybych se náhodou do Athén dostal potřetí, půjdu na něj znovu.