Na den přesně osmdesát osm let uplývá dnes od pohřbu prezidenta Osvoboditele Tomáše Garrigua Masaryka. Asi by mě nenapadlo o něm psát, kdyby nebylo pozoruhodné páteční dopisové slavnosti, k níž se tu již včera vyjadřoval kolega Ondřej Štindl. Nicméně v tomto kontextu si onen slavný pohřeb připomenout dovolím. V pátek se totiž znovu ukázalo, že Masaryk je stále, pro všechny generace, živým národním i státním symbolem – patrně jedním z mála – a že jeho odkaz je po oněch desítkách let bezproblémový, a především vděčně mytický.

Jinými slovy je to mýtus, který si sami rádi udržujeme a rozvíjíme jej, jinak by těžko mohly přímému přenosu z otevírání obálky „s posledními slovy TGM“ naslouchat celé školní třídy. Zjevně se dokonce nebojíme ani patosu, jemuž se přitom obvykle vyhýbáme jako nuzák činži.

Jednadvacátého září 1937 nebyla neděle jako dnes, bylo úterý a patrně bylo hezky. Alespoň se to tak jeví z filmových záběrů: nikdo z přihlížejících neměl deštník, zem se jeví suchá, řada lidí se obešla bez pokrývky hlavy, na skauty i vojáky svítilo slunce.

Prezidentův pohřeb samozřejmě byla – jak se ustáleně říká a píše – „skutečná národní manifestace“. Už ode dne Masarykova skonu o týden dřív se v Lánech u zámku hromadili lidé, aby se s nebožtíkem symbolicky rozloučili. To ovšem nebylo nic proti tomu, co se za týden strhlo v Praze, kam přišlo rakev na její cestě „z Hradčan přes Prahu na lánský hřbitov“ vyprovodit údajně šest set tisíc lidí.

Napomoct představit si, o jakou slávu šlo, mohou také slova televizního a filmového historika Karla Čáslavského, který v roce 1995, kdy ve svém cyklu Hledání ztraceného času vysílal záběry z tohoto pohřbu, podtrhnul, že akci snímal „do té doby nebývalý počet kamer“. Filmová výprava byla skutečně velkorysá a nezadá si s pozdějšími televizními produkcemi, i když tyto záběry ovšem nevysílala televize, nýbrž v kinech Filmový týdeník.

O den později nepsaly noviny o ničem jiném. Objevovaly se (mezi)titulky jako: „Pohřeb, jaký hlavní město státu dosud nevidělo.“ / „Po smrti Žižkově a Masarykově: sirotci.“ / „Jde sám a přece jdeme s ním všichni.“ (Poslední dvě citace jsou ze stejného článku, a jak vidno, co na tom záleželo, že si odporují.) A mnohé, mnohé další. Komentář Filmového týdeníku končil ujištěním, že „na Hradě pražském hoří věčné světlo na paměť prezidenta Osvoboditele – v srdcích Čechoslováků hoří věčný plamen lásky a vděčnosti k TGM, osvoboditeli národa; jeho prostý hrob v Lánech, kde odpočívá vedle své choti, stal se a bude cílem všech poutníků ze všech končin republiky“. A prezident Edvard Beneš ve svém proslovu k národu hovořil o tom, že volá „všecky bez rozdílu v duchu a v památce našeho prvního prezidenta k plnění jeho odkazu a k dobudování jeho díla, k dobudování naší spravedlivé, pevné, nezdolné, vývojové, humanitní demokracie“.

Všechen ten patos nepřekvapí, i když jeho míra je dnes už asi neúnosná. Pomněme ovšem, že odchod prezidenta byl symbolickou tečkou za první republikou – minimálně politická reprezentace to tušila. Ostatně jediná země z našeho blízkého okolí neposlala k Masarykově skonu kondolenci: nacistické Německo.

Přesně o rok později, tedy 21. září 1938, už prezident Beneš dostával britská a francouzská ultimáta, aby československá vláda souhlasila s navrhovaným postoupením Sudet Německu… Uvážíme-li, že v čerstvě zveřejněném dopisu, respektive v jeho doposud známých úryvcích, se zmiňuje Masaryk o tom, že by Češi měli více komunikovat s Němci a dát jim, co si zaslouží (ale ne víc), aby toho nakonec po Češích Němci nechtěli víc, byla Masarykova slova i po jeho první mrtvici a už pouhý rok po nástupu Adolfa Hitlera k moci (předpokládá se, že dopis je z roku 1934) jasnozřivá.

Těch ironických paradoxů je ale více: jestliže dnes je to přesně 88 let od pohřbu TGM, víme rovněž, že číslice 88 spadá do neonacistického slovníku jako nacistický pozdrav. Nacisté v Německu nejsou v posledních letech úplně neslyšní, zato český poměr k Německu je úplně jiný než kdysi: přátelský i lhostejný. Rozhodně ne obezřetný, v čemž se lišíme například od Polska. Je skutečně pozoruhodné, jak se dějiny neustále vrtí v kruzích.