Jak skončí soupeření mezi živým a digitálním uměním?

Souboj tvůrců

Jak skončí soupeření mezi živým a digitálním uměním?
Souboj tvůrců

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Umělá inteligence je žena. Aspoň podle mluvnického rodu a prvních portrétů. Má obvykle dívčí tvář s pohledem upřeným kamsi do dálky, kde v temnotě nejsou hvězdy, ale shluky čísel a matematických symbolů. Tak si ji nejčastěji představují současní ilustrátoři, přestože to žádná bytost není, ani skutečná, ani umělá. Jen posloupnost miliard kroků programových algoritmů, které možná ty portréty vykreslují samy. Z databází našich tužeb a přání dokážou analyzovat, jak bychom si asi umělou bytost s nekonečnou inteligencí představovali, kdyby nám na to fantazie stačila. A tak nám ji stvoří.

Umělá inteligence je neexistující bytost, před kterou střídavě cítíme ostych i strach. Přemýšlíme, jak ji ovládnout, a bojíme se, že dřív ona ovládne nás.

Ještě před rokem nebyly pojem umělá inteligence ani používaná anglická zkratka AI příliš rozšířené. Mnohem častěji se mluvilo o neuronových sítích a výpočetních výkonech počítačů a debaty vedli především odborníci na informační technologie. Lidovým tématem se umělá inteligence stala až s prvním převedením výsledků matematických rovnic do srozumitelných obrázků. Počítače dokázaly sledovat, co člověk dělá například v grafických programech, když mění fotografie a retušováním odstraňuje rušivé prvky. A pak to v mnohem větší rychlosti začaly opakovat. Vznikly první umělé portréty a krajiny. S nimi už přicházel i obdiv a strach. Vytvoří nám počítače svět, ve kterém přestaneme rozpoznávat, co je skutečné a co vypočítané? Nebo zažíváme na vlastní kůži takovou technologickou revoluci, jako když lidé v polovině patnáctého století poznali možnosti knihtisku?

Dílo umělé inteligence DALL-E, která dostala zadání znázornit stejný motiv stejnou technikou olejomalby na plátně jak David Cajthaml (následující obrázek).. - archiv

Změna vkusu

„Existuje nepřeberné množství pozitivních i negativních předpovědí, kam nás to zavede. Umělá inteligence je tak rychle se vyvíjející fenomén, že obrovské množství lidí neřeší její využití v současnosti, ale její vliv na chod světa v budoucnosti,“ upozorňuje na časté téma diskusí grafik Filip Kocián. „Ať už je její existence jakkoli fascinující, tak osobně ji v tuhle chvíli považuji za hračku, která je teprve v plenkách. Takže taky patřím mezi ty, kteří na ni koukají a přemýšlejí, co se z toho vyvine.“

Martin Došek z výstřižků z barevných časopisů lepí koláže. A to tak zajímavě a dobře, že jeho skládané obrazy vystavují české i zahraniční galerie. „Stejně jako příchodem fotografie lidé nepřestali malovat obrazy, ani nyní nezanikne žádná výtvarná technika. Pouze se přidala další. A to je vlastně dobře. Otvírá to cestu pro mnoho dalších lidí k jejich tvorbě. Vznikne mnoho textů a obrázků. Většina z nich bude v lepším případě průměrná, ale jistě vznikne i něco překvapivého, nového a inspirujícího. Náš vkus bude ovlivněn tímto vývojem, ale to se děje již delší dobu. Sociální sítě již dlouho využívají vlastní algoritmy pro hodnocení, zda zobrazit sdílený obrázek více, či méně lidem, což ovlivňuje množství lajků a fanoušků. Autoři s velkým počtem fanoušků se stávají pro galerie komerčně zajímavějšími. Bylo by ale bláhové, abychom kvůli tomu byli smutní. Podobně se to dělo vždy. Změny vkusu přinášela veškerá nová média již dávno.“

David Cajthaml: Život a obejmutí. - archiv

Kdo je autor?

Ve vztahu k umění ubíhá přemýšlení o umělé inteligenci nejčastěji ke třem tématům. Prvním jsou počítačové programy jako tvůrci textů, obrazů nebo hudby. Druhým je umělá inteligence jako generátor nápadů pro méně talentované a také jako retušér a vylepšovač sotva průměrných prací. Třetím tématem je umělá inteligence jako rychlý a neunavitelný prohlížeč databází uměleckých děl, analytik trendů a s těmito informacemi nakonec rádce sběratelů a obchodníků s uměním.

„Umělá inteligence nyní zřejmě potřebuje přísun investic, takže se o ní mluví všude. Sám přesně nevím, jak zasahuje do umělecké tvorby a trhu s uměním. Jeden zásah je poměrně viditelný, to je otázka autorských práv,“ soudí malíř David Cajthaml, zastoupený ve sbírkách Národní galerie i v soukromých kolekcích. „V malířství by asi použití umělé inteligence narazilo na výklad autorských práv také. Umění je obchodní artikl a každý chce na něm něco vydělat.“

Je to otázka, na kterou se odpověď po celém světě teprve hledá. Patří autorská práva k obrazu stvořenému umělou inteligencí programátorům algoritmů? Nebo tomu, kdo počítači napsal textové zadání úkolu? Nebo tvůrci originálních předloh, ze kterých si počítač obraz složil? Nebo snad algoritmu samému?

Zatímco tady nejistota o dopadu umělé inteligence přetrvává, o budoucnost klasické tvorby se umělci neobávají. „Co se týče magie a poezie v umění, nemám strach, že by umělá inteligence vytlačila osobnost lidského autora. Autor dělá v tvorbě mnoho chyb a tím se liší od digitálních strojů. Chyba a překvapení budou vždy pro diváka zajímavé, stejně tak jako možnost představit si pod autorem člověka s jeho životem a osudem. Pro lidi bude neustále přitažlivé komunikovat s ostatními lidmi. Film, který je schopen vytvořit iluzi, taky nevytlačil divadlo ze světa kultury. Krásná díla jsou vždy spojena s jejich tvůrci, kteří je uvedli v život. Umělá inteligence je anonymní,“ říká David Cajthaml.

Zadání pro umělou inteligenci DALL-E znělo: Vytvoř koláž ze skutečných drobných výstřižků detailů z fotografií v barevných časopisech, která bude abstraktně nebo symbolicky znázorňovat zadání na téma Lidstvo. - archiv

Vzkazy trosečníků

David Böhm je výtvarník se snadno rozpoznatelnou dětskou hravostí a naivitou ve svých obrazech a ilustracích. „Je mi jasné, že se bude počítat svět před AI a po, mezník podobný knihtisku nebo nástupu internetu. Oblast tvorby mě pořád zajímá především jako osobní výpověď konkrétního člověka, jako subjektivní zpráva a pokus o zformulování něčeho těžko artikulovaného, trosečníkova zpráva v lahvi určená neznámému adresátovi. A je mi jedno, jestli jde o hudbu, film, výtvarné umění, poezii, nebo cokoli dalšího. Jsem si vědom, že umělá inteligence se na vzniku díla může klidně podílet. A vím, že se můžu mýlit a obdivovat se něčemu, co vzniklo autonomně bez konkrétního zadání nějakého autora. Ha! Budu napálen! Co s tím? Nevím. Romantický rozměr jedince jako tvůrce, který vyvíjí absurdní úsilí s nejistým výsledkem, mě ale pořád stejně vzrušuje natolik, že se nevzdám a budu ty lahve trosečníků hledat.“

Filip Kocián nástroje umělé inteligence využívá při své práci i ve volném čase, kdy vystupuje jako muzikant a věnuje se také aplikované a divadelní improvizaci. Ví tedy, s kým má tu čest. „Jeden z prvních názorů, který jsem od kolegů grafiků v souvislosti s nástupem AI slyšel, byly obavy, že náš obor je na odchodu, protože ho AI nahradí. Bude rychlejší, levnější a časem kreativnější i preciznější. Nejdřív jsem do jisté míry tento názor převzal. Byl v tom určitě strach z neznámého. Ale pak jsem si s ní začal hrát a povídat a obavy mě přešly. Co v umění bylo vždy podstatné, tak umělá inteligence nemá a možná ani nikdy mít nebude. Jsou to emoce. Emoce hrají důležitou roli při vzniku jakéhokoli díla i při jeho vnímání. Umělá inteligence je samozřejmě věc, která používá podobnou strukturu neuronové sítě, jako má mozek. Ale ještě nikdy jsem neslyšel nic o umělých emocích nebo umělé empatii. AI neumí vnímat krásu, nemá fascinaci ani úžas. Nemá schopnost se vcítit. Umí analyzovat data, což dělá dobře. Tvorba i vnímání uměleckého díla je ale hluboký prožitek. Ne, nemám o budoucnost strach. I když musím dodat: Zatím!“