Letošní filmový festival v Karlových Varech, který právě začíná, bude jiný. Poprvé bez něj – bez Jiřího Bartošky, který byl coby prezident jeho tváří i duší. Ale bez pomyslných tří mušketýrů by tahle akce, kterou obdivují baťůžkáři i světové hvězdy, fungovala jen stěží. Jak se dělá světový filmový festival? O tom si šéfredaktor magazínu HROT Tomáš Otta povídal s výkonným ředitelem KVIFF Kryštofem Muchou, kreativním ředitelem Karlem Ochem a ředitelem produkce Petrem Lintimerem.

S Jiřím Bartoškou spolupracovali na karlovarském filmovém festivalu desítky let a byli si blízcí i v osobní rovině. Přesto mu vykali. „Byli jsme na sebe hodně napojení, strávili jsme mnoho společných dovolených. Byl mi i za svědka na mé první svatbě. Byl to přítel v pravém slova smyslu, nebylo to jen pracovní,“ říká mi Kryštof Mucha ve své kanceláři v centru Prahy. Zpoza oken se dere hluk ulice a parapety pomalu skrápí skoro letní déšť. Mucha u stolu není sám – naproti mně sedí celá pověstná „velká festivalová trojka“.

Kromě výkonného ředitele je tu programový ředitel Karel Och a ředitel produkce Petr Lintimer. Architekti festivalu, jak je čestný prezident Bartoška s oblibou nazýval. Ostatně stejně se jmenuje i dokument, který o nich předloni vznikl. Téma Bartoška nás ovšem chtě nechtě provází po celou dobu rozhovoru. Když o něm mluví, připomínají, že právě on byl klíčovou postavou v jejich profesních životech. „Nejdůležitější a nejvtipnější pankáč. Přál bych si, aby tady s námi byl pořád,“ říká ve dva roky starém dokumentu Karel Och, stylový a artikulovaný muž s výrazným knírem, jejž na pozici programového ředitele zvolila jiná vážená předchůdkyně, filmová teoetička Eva Zaoralová.

Tihle muži – skoro kluci, když ve Varech začínali, nyní raní padesátníci – jsou nejen strůjci jedné z nejprestižnějších akcí svého druhu na světě, ale taky mnoho let blízcí přátelé i mimo kancelář. I během našeho prvního setkání je ze vzájemné dynamiky patrné, že mezi sebou mají good vibes. A že jsou opravdu pomyslnými třemi mušketýry – včetně onoho provařeného hesla „Jeden za všechny... “

„Víš, co je skvělý? Když vidíš, že na festival dorazí mladý lidi,“ povídá Mucha. „Vzpomínám si, jak jsme spolu kdysi šli na Trainspotting. Pro mě to byl úplně iniciační zážitek.“ Mám dojem, že i pro mě, třebaže toho o světě filmu moc nevím. Ale hudební soundtrack z filmu je pro mne bezpochyby ústřední melodií tehdejší doby.

Budova erbovního hotelu byla pro pořádání filmového festivalu doslova stvořená – přesně podle plánů architektů. „Tak dokonalý festivalový palác tak mají málokde,“ pokračuje Petr Lintimer. „V Cannes je sice podobná brutalistní architektura, ale není to tak velkorysý hotel se šesti kinosály a foyer – plus samozřejmě noblesní Velký sál.“

Hlavní tváře festivalu se tradičně oznamují až na poslední chvíli. Letos mezi ně bude patřit třeba Michael Douglas. Co to obnáší, tyhle hvězdy sehnat? Lze to přirovnat třeba ke shánění rockové star, která vyráží na turné, a je tak jakási šance ji ulovit? „Málokdy,“ vysvětluje Kryštof Mucha, „občas se to stane, před námi je mnichovský festival, který sice není tak významný jako Vary, ale jde o velký německý trh. Navíc v červenci není úplně doba na filmové premiéry – v tom mají výhodu podzimní festivaly, že se rozběhnou filmy, které pak mají aspirace na Oscary a další ceny. A hvězdy objíždějí festivaly v San Sebastianu, Curychu, Benátkách.“ Ač Vary do schématu nezapadají, jsou mezi lidmi z branže velmi oblíbené. „Můžeme je přesvědčit, aby přijeli do Karlových Varů, protože chtějí ukázat film na festivalu, který je normální, pro běžné lidi. Oni vědí, že atmosféra ve Varech je speciální.“

Celý text si můžete přečíst v měsíčníku Hrot, který je aktuálně na stáncích. Objednat si jej můžete také na e-shopu.