Do jaké doby autor zasadí děj příběhu, je jeho výsostná volba. Kulisami pro milostný román (respektive novelu, což je případ pozdního debutu Roberta Kapala) může být pravěk, biedermeier, německý protektorát..., jakákoli epocha, již si spisovatel troufne líčit. Má to svá pravidla, jistěže. Čtenář je obvykle citlivý na anachronismy, sotva by se třeba smířil s informací, že Žižka si před bitvou na Vítkově dal k večeři brambory na loupačku.

Berounský rodák Robert Kapal (1977) se rozhodl zachytit ústřední mileneckou dvojici Písně pro Kateřinu v roce 1970, v době, kdy se lidé v Československu už víceméně smířili s realitou sovětské okupace. Na začátku se sice ocitáme v roce 2010, to ale není podstatné, brzy skočíme o dalších čtyřicet let zpátky a zůstáváme v tom šedivém nečase skoro do konce.

Pavel Leitner je sirotek, pracuje jako „šífák“, jak takoví lidé tehdy byli a snad dodnes jsou nazýváni svým okolím i sami sebou a jak jim autor kupodivu neříká, ačkoli sám prý „několik let pracoval u Československé plavby labské jako lodník“. V horské restauraci spatří mladý vypravěč pohlednou dívku, bezděčně na sebe upozorní svou nemotorností, srazí „pouzdrem své kytary židli, přes níž (sic) měla přehozenou bundu a kulicha“. „Téhož dne o několik hodin později“, jaká milá náhodička, ji potká znovu, a to v autobuse na lince z Pece pod Sněžkou do Prahy. Oběma hned dojde, že se vidí v krátké době podruhé, takže: „Já jsem Pavel.“ „Kateřina.“ Sedí vedle sebe, hovoří o sobě („Ty kreslíš?“ zeptá se on a uslyší odpověď jako z kádrového dotazníku: „Kreslím, maluju, dělám grafiky, linoryt.“), Leitner má brzy „neodbytný pocit“, že se znají „snad celé věky“, zatouží ji ještě potkat, potkávat, už teď trochu čichal „omamnou vůni jejích vlasů“ (patrně kvalitní šampon), a tak si na Florenci kurážně „napřímo“ řekne o telefonní číslo.

Přátelství brzy dostane parametry milostného vztahu, do týdne od prvního setkání, horského, už v pražské kavárně oba, zatím žertem, hovoří o tom, jak by vypadal jejich společný život („v bytě nepořádek, děti by tam křičely“), za další týden Pavel „líbal (...) její rty vášnivě jako žíznivý trosečník v poušti...“, to je slabé, tak tedy „... jako žíznivý trosečník v poušti, který konečně nalézá oázu...“, ani to nestačí, pan Kapal jde ještě dál: „... který konečně nalézá oázu s čerstvým pramenem.“ Teď je to celé.

Jaro a léto jsou časem Pavlovy a Kateřininy lásky, musely to být slastné chvíle, když třeba seděli „spolu ve vaně až po okraj plné mydlin, oba nazí“. Důležitý detail! Kdyby totiž nebyli „oba nazí“, měli by problémy s usušením svršků, protože sušičky prádla, jak pisatel ví, v té době v českých koupelnách ještě nestávaly. Zato se v restauracích vesele kouřilo, platilo se papírovými desetikorunami, Štefánikův most se jmenoval Švermův a po tuzemských silnicích jezdily autobusy „s oblými tvary a jedinými dveřmi pro nástup a výstup uprostřed pravého boku“. Dovede tedy pan Kapal zachytit danou dobu přesvědčivě? Pro nepamětníky, mezi něž patří i on, snad ano. Pro ty, kteří ona léta prožili a paměť je zatím nezrazuje, nikoli.

Když je řeč o Janovi, jemuž Pavel Kateřinu přebral, charakterizují ho vypravěčova slova: „Jan se zámožnými rodiči, dokonce s otcem v KSČ.“ Ouvej. Tehdy v tom bezpartijní viděli spíš hanbu a uvést takovou skutečnost mohli leda jako varování: Bacha, jeho fotr je ve straně.

Vztah se nakonec rozpadne, Pavel se rozhodne emigrovat („na Západ“, upřesňuje autor pro nechápavé), zatím bez Kateřiny, tím ji zaskočí, on se dostane do Hamburku pracovně, jenže jak by teď honem mohla vycestovat za železnou oponu ona? Ano, tak to být mohlo. Poslední pražské setkání je bolestné. Lodník nazítří jede do Děčína. Tam krátce „před vyplutím běžel na náměstí do telefonní budky a zavolal do (pražského – pozn. JS) bytu její matky. Nikdo telefon nebral“. Ne! To v roce 1970 nešlo. V Děčíně na Leninově náměstí sice budka stála, leč „meziměsto“ se muselo objednávat na poště. To pan Kapal bohužel neví. Že 28. srpna 1970 nebyla neděle, však mohl zjistit docela snadno.

Robert Kapal: Píseň pro Kateřinu. Vyšehrad ve společnosti Albatros Media, 184 str.